Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pan Pařík se v poslední době polepšil. Nenadává mně veřejně na Jitřní zemi, ale píše e-maily. Jeden takový mně poslal 16.6.2006.

Jeho dopis je odezvou na 11. díl pamětí „Jak jsem hledal Boha“, str. 47. Tam bráním Tomášovi proti skutečnému znevažování v knize L. Tygra, jak si každý může sám přečtením uvedené statě ověřit. Ani za tuto obranu Tomášových jsem se od pana Paříka vděku nedočkal. Naopak se na mne hrubě obořil, že jsem napsal, že žádná odmítavá reakce se na knihu nevyskytla, alespoň pokud vím. Měl jsem tím na mysli Jitřní zemi, kde se neustále probíral zlý Vacek, jak dehonestuje Tomášovy, ale L. Tygra a jeho knihu moji nepřátelé přešli mlčením. Je jedno, zda téměř nebo úplně. Obráncům Tomášových prostě nevadila. Za to mně je neustále spíláno, že jsem se ohradil proti tvrzením, že ego je božské a není třeba je rozpouštět a jim podobným. Knihu L. Tygra nepropaguji. Na druhé straně není na škodu si ji přečíst, aby každý věděl, čeho všeho jsou žáci vůči svému mistrovi schopni a jak lze každého mistra špinit, což platí všeobecně a o mém případu zvlášť. Pronásledování zlem žádný mistr neunikl, což je zákonité. Mistr je pro ně nejhorším nepřítelem, a proto i zlem. Blaze tomu, kdo se tím nenechá zviklat.

V závěru svého dopisu, ve kterém se zabývá svým zlem, mně pan Pařík dává skutečně za pravdu. Moje věcná kritika některých výroků Tomášových mu vadí víc, než oplzlý bulvár L. Tygra.

Cituji doslova z jeho dopisu.

Víte, jaký vidím rozdíl mezi Vašimi "pamětmi" a  Lvem Tygrem? Kniha onoho pána se alespoň netváří jako duchověda, pan Tygr si nehraje na mistra a svoji neomalenost neskrývá, zatímco Vy se svoji poťouchlost snažíte zahalit do satguruovského pláštíku. Ten Vám však nějak nepasuje, je děravý, zapáchá, jednoduše to nabubřelé megaegíčko již nedokáže zakrýt. Co s tím?

Míru zdar!

Martin Pařík

Jak názorný příklad zatmění rozumu vlastním zlem! Tato vyjádření, ale i četná další jim podobná, jasně dokazují, oč panu Paříkovi a spol jde. To není obrana památky Tomášových. Co ji může víc „dehonestovat“, než zařazení do pornografického bulváru? To není ani spor o nauku. To je docela prostý a sprostý pokus o zničení konkurence. Pan Pařík i pan Dostál se v tomto smyslu vyjádřili ve svých dopisech zcela jasně: ať okamžitě přestanu s vydáváním duchovní literatury – rozuměj i spisů o advaitě, s Mahárišiho učením atd. Pan Pařík požaduje, abych je „vykoupil“ zpět, pan Dostál opět hrozí „zásahem mocných tohoto světa“.

I další útoky na nás mají pouze tento cíl: zničit nás.

Dopis je, jak dokazuje i výňatek, velmi neslušný. Slušně moji nepřátelé psát neumějí. Čtenáři si dobře pamatují, že celý spor vypukl po věcném a slušném vyjádření mého nesouhlasu v pamětech „Jak jsem hledal Boha“ s některými výroky M. Tomášové. Nesouhlasím ani žádný mistr nesouhlasí, že ego je božské, a proto neškodné a lidé ve stavu ega krásní. A hle: najednou, když se to hodí, tak je ego a dokonce megaego nadávka, kterou mne častují. Teď díky panu Paříkovi vlastně nevím, co jsem: zlé ego nebo dokonce megaego nebo jsem božský či dokonce megabožský? Kéž by mě jeden ze dvou velkých avatárů osvítil!

Ačkoliv platné stanovisko katolické církve zní: „Jóga je blud a škodí duši“, když se jim to hodí, dovolávají se potvrzení svých názorů katolických teologů. Evangelíci neuznávají ani křesťanskou mystiku, světce a řeholnictví, natož jógu, a přece se Tomášovci obracejí k evangelíkovi a sektologovi Vojtíškovi o pomoc proti nám. Dokonce neváhají používat i komunistické demagogie: „Kdo za totality volil komunisty, podporoval jejich vládu“. Šíří tím jejich lži, které mají vyvolat dojem, že šlo o skutečné a tajné volby. To vše je lež. Sovětské tanky, milice, StB – nic z toho by nezmizelo, i kdyby celý národ volil proti. Jen tím podporují komunistické lži postavit utlačované nestraníky na roveň komunistickým utlačovatelům a zločincům a udělat z obětí viníky. Vrcholem jsou tvrzení o ušlechtilosti komunistického učení. Neváhají ani prohlašovat ústy Miloše Tomáše samizdaty a knihy, které jsem vydal, za „pokleslý bulvár“, ač je mezi nimi řada knih s učením Ramana Mahárišiho, advaity, zenu a dokonce Jóga Vašišta, kterou Indové považují za nejlepší dílo o józe vůbec.

Opakovaně mě lživě osobně napadají svými výmysly jako je neexistence mých samizdatů, vyhazovů ze zaměstnání, pronásledování StB atd. Dokonce se nestydí brát si na pomoc bývalé estébáky jako pan Dostál. Psát na Jitřní zemi články podepsané mým jménem, které nepocházejí ode mne, používat několik Nicků současně jako M. Tomáš a další, je také u nich běžné. Nic zlého jim není cizí. Jsou zbabělí, a proto se skrývají za anonymy.

Proti konkurenci je každá špinavost dobrá. Nic z toho nemá s obranou památky Tomášových společného. Právě naopak. Soudný člověk se zeptá: „Toto je výsledek jejich působení, přednášek, které plnily Lucernu? To jsou ti „krásní lidé“, jak je Tomášovi oslovovali? Nemá Ramana Maháriši pravdu, když tvrdí, že lidé chodí na duchovní přednášky a odcházejí z nich stejní, jako přišli? Co nám stoupenci Tomášových kromě těchto nenávistných útoků nabízejí? Je tento boj proti konkurenci jediné, čeho jsou schopni?“

Slušní lidé již toto vše dávno prohlédli. Těm druhým není pomoci. Jsou zaslepeni vlastním zlem. Dokud je neodstraní, nutně budou zlu sloužit. Až jim jejich vlastní karma vystaví účet, budou se divit: „Jak je nespravedlivé, že oni, ti spravedliví, trpí. Jak jen Bůh může takovou nespravedlnost trpět.“

Co nabízíme my svými knihami, společnými meditacemi, je zřejmé z následujícího dopisu. Podotýkám, že pisatele osobně blíže neznám. Pamatuji si jej jako jednoho z více účastníků semináře.

Vážený pán Vacek!

Úvodom Vás i Vašu pani pozdravujem.

Začnem tým najdôležitejším: realizoval som, uvedomil som si naše pravé Já. Bolo to v stredu večer po poslednej meditácii. Meditoval som ďalej, ale po 15 – 20 minútach ma začali prepadať skrúšené myšlienky: „Zajtra je štvrtok, potom piatok a za chvíľu sa vrátim domov, kde nemám s kým meditovať atď.“ Potom prišiel, myslím, že sa volá David Čabla z Brna. Prezeral si knižky na stole, jednu si vybral a sadol si na kreslo pri stole.

Pozeral sa na mňa a asi tušil, v akom som stave lebo po chvíli som cítil prúd vedomia a sily a s touto posilou som začal ešte viac usilovať. Opustil som myseľ, nech si tvorí čo chce a opäť sa chytil vedomia v Srdci a za telom som sústredil všetku silu. Pozeral som sa na stoličku pred sebou a po chvíli sa obraz zjasnil a vedomie prešlo zozadu aj na stoličku a prišla intuícia: „načo to obmedzuješ za telom, veď To je všade“. A skutočne sa To rozprestrelo všade, celá miestnosť bola v Tom. Nevýslovne jemné a predsa stále. Slobodné, nezávislé na niečom aj keď bolo zároveň všetkými predmetmi i bytosťami. Telo a myseľ boli tam kde predtým, myseľ ďalej tvorila, ale už som ju pozoroval ako niečo na Já úplne nezávislé. Akoby sa zmenšila a už to bol len taký uzlíček myšlienok, ktorý vôbec neovplyvňoval Já – Jeho jasnú jemnú a stálu existenciu. Zároveň som mohol sústrediť centrum Já kdekoľvek. Už nebolo obmedzené na srdca, hlavu a podobne.

Za to Vám veľmi ďakujem a budem sa snažiť s pomocou Božou čo najviac sa ešte duchovne prehĺbiť.

Ste ako slnko, bez ktorého nič nemôže rásť. Vaše vyžarovanie Ducha Svätého mi ohromne pomohlo na Ceste. Bez Vás by som si To v takej hĺbke a jasnosti neuvedomil ani za 10 rokov. Stretnúť Vás je najvyššie šťastie, aké nás môže v tomto svete stretnúť, presne ako sa píše v Ribhugítě.

Ďakujem.

Rastislav Lešiga

Toto a mnoho dalších jim podobných je naše vizitka.