Závěrečný úsek stezky
Jiří Vacek
(k článku z 19.12. Sádhu Óm – Nácvik sebezkoumání )
O závěrečném úseku stezky, který vede k bezusilovnému přirozenému sahadža samádhi a proto i k vysvobození, máme jen málo zpráv. Zejména od těch, kteří jej dosáhli.
Jednu uvádí Ramana Maháriši ve svém líčení zážitku smrti a následném trvalém spočívání v Já ještě ve svém domově.
Jiné líčení uvádí ve své knize indická světice Amritananda Mai, za kterou jsme jezdili v devadesátých letech do Mnichova.
Obě líčení jsou neobyčejně cenná, ale síly, které tento stav přinášejí, zůstávají nevysvětleny. I proto, že jejich příčiny jsou často skryty v minulých vtěleních. Určité vodítko nám poskytuje sám Maháriši, když líčí, jak se večer ještě v domově chodíval modlit do chrámu, aby se stal jedním ze 63 tamilských světců. Takové mocné přání se musí naplnit.
Další popis této konečné zkušenosti podává Sádhu Óm ve stati „Nácvik sebezkoumání“. Popisuje v něm průběh zkoumání Sebe, átmavičáru až do dosažení jejího cíle. Tím je stav neustálé pozornosti, který způsobuje nepřerušované vědomí Já jsem.
Átmavičáru je třeba pěstovat s ohromnou láskou po poznání Sebe. Pak nám čím dál tím víc pomáhá mistrova milost. Když se spojí tyto dvě síly – láska a mistrova milost, podaří se nám si uvědomit naše pravé Já, vědomí Já jsem. Pak se v něm udržujeme jak vlastním úsilím, tak s pomocí mistra.
Pak, jak píše Sádhu Óm, se dostaví ohromná změna, která se uskuteční, jak tvrdí, samovolně bez našeho úsilí. Síly pozornosti vědomí Já se zmocní milost a učiní nás totožnými s ní a nedopustí, abychom vědomí Já ztratili. Mysl (ego) je utopeno navždy ve svém zdroji. To je zkušenost pravého, konečného nepřerušovaného poznání v podání Sádhua.
Můj názor je poněkud odlišný. I když není v naší moci přímo tento stav dosáhnout, přece myslím, že je zde vždy příčinná souvislost s naším úsilím a tímto stavem. Tvrdit, že se uskutečnění dostaví bez jakéhokoliv našeho úsilí, je proto nesprávné. Právě velikost našeho úsilí, lásky k Já a praxe átmavičáry, je jednou z nezbytných podmínek dosažení i když ono samo není v naší moci.
Milost a síly, které se nás zmocní a naši proměnu dokončí, je samozřejmě Já a jeho moc a nic jiného. Já, které takto působí, je jeho transcendentní aspekt, absolutno, Otec, brahman.
I tam, kde nevidíme souvislost mezi následkem a příčinou, určitě vždy existuje. Tvrdit, že neexistuje jen proto, že ji nerozpoznáváme, není proto správné.
Osobně si myslím, že stav konečného poznání se navodí tehdy, když síly dostředivé, láska k Já a átmavičára, v nás nabydou trvale vlády a překážky dosažení zmizí.
Jsme přece stále To, vědomí Já jsem. Jediné, co nám brání v jeho uvědomění, jsou naše vlastní překážky a nepozornost k němu. Když naprosto zmizí, Já zazáří v plné své síle. O nic tajuplného, o nějakou tajuplnou sílu se nejedná. Já nevytváříme, nedostáváme je darem, ale odstraňujeme pouze překážky, pro které si je neuvědomujeme.
I když se toto uvědomění zpravidla neztrácí, bible, ale i jóga znají případy jeho ztráty a pády i nejvyšších bytostí, „když se chtějí rovnat Bohu“.
Čekat proto, že nejvyšší dosažení se dostaví doslova samovolně a že nemáme proto usilovat, by nebylo správné. Právě naopak. Máme neustále a s velkou láskou obracet plně a trvale pozornost na Já s vírou, že nejvyšší dosažení přijde.
Je možné je dokonce dosáhnout nebo lépe může přijít i v okamžiku odchodu z těla. Proto naše láska a átmavičára mají trvat bez přerušení až do konce života zde na zemi. Ztrácet na ně naději, že není v naší moci, není dobré. Milost, která je Já, se nám dříve či později určitě projeví. Právě to je pravá spásná víra, podepřená trvalou láskou a úsilím o dosažení.