Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Na straně 30 v předchozím příspěvku zmíněné knihy „First Meetings with Ramana Maharshi“ ( Prvá setkání s Ramanou Mahárišim ) nalezneme článek „The Silent Gare“ by Papadži. Článek "Tichý pohled" napsal sám mistr L. Púndža.

Jeho příběh i případ je pro přemýšlivého hledajícího s nepředpojatou myslí velmi poučný.

Papadži podle vlastních slov prováděl 25 let nepřetržitě den za dnem bhaktickou, uctívatelskou sádhanu. Opakoval až 25.000 krát za den Krišnovo jméno. Dosáhl toho, že měl opakované vize Krišny a mohl s ním dokonce rozmlouvat. Přesně jako Faustyna Kowalská, které se tak zjevoval Ježíš. Takové vize mají někteří význační bhaktové všech náboženství.

Nebyl však spokojen a stále hledal někoho, kdo by mu, jak doslova říkal „ukázal Boha“. Přes svou nesmírně cennou lásku ke Krišnovi mu chybělo zásadní a základní poučení, které nalezneme i v bibli: „Bůh je Duch a Boha nikdo neviděl“. Zřejmě nestudoval ani základní poučení o džňáně, že Bůh není předmět, ale Duch a absolutní subjekt, který je i naším pravým Já.

Pro svou upřímnou lásku k Bohu a jako výsledek jeho úsilí jej v severní Indii, kde žil, navštívil osobně neznámý sádhu. Řekl mu: „Jeď k Mahárišimu na Arunáčalu. On ti ukáže Boha“.

Tak jel. Ale jaké rozčarování! Hned při vstupu v Mahárišim poznal sadhua, který jej navštívil. Pomyslel si něco o podvodníkovi a chtěl obratem odjet. Odjezd mu překazilo zjištění, že Maháriši za celý život neopustil Arunáčalu. Byl zmaten a stále nedůvěřivý.

Začal Mahárišiho zkoušet: „Viděl Boha? Může mu jej ukázat?“

„Ne“, zněla Mahárišiho odpověď“. „Bůh není objekt, který by mohl být viděn. Je subjektem. Je pozorovatelem. Vy jste Bůh. Nalezněte pozorovatele“. Současně mu Maháriši pohledem udělil zkušenost prožitku duchovního Srdce.

Mahárišiho vysvětlení a pobídka k átmavičáře soustředěním na pozorovatele jej neuspokojila. Ani zkušenost Srdce jej nepřesvědčila. Chtěl od Boha zůstat oddělen a užívat si blaženost  ve spojení s ním. „Nechci být čokoládou“, řekl si. „Chci si užívat čokolády“.

Vysvětlování správného názoru druhými návštěvníky jej jen dráždilo. Pozorování Mahárišiho chování z pohledu zarytého krišnovského bhakty jej také neuspokojovalo: „Jen tiše sedí a ani neopakuje boží jméno“. Podlehl nechuti k Mahárišimu i jeho uctívatelům a uchýlil se na druhou stranu Arunáčaly, kde asi týden prováděl svou bhaktickou sádhanu.

Po týdnu se vrátil do ášramu, aby se rozloučil a řekl Mahárišimu, že jeho pomoc nepotřebuje. Má svého Krišnu, který se mu zjevuje a se kterým rozmlouvá.

Maháriši mu řekl: „To je skutečně dobré. A vidíte jej právě teď´?“ Púndža stále ještě velmi hrdý na své vize, které Maháriši nemá, musel připustit, že nikoliv.

„Tak Krišna přichází a hraje si s vámi, a pak zmizí“, pokračoval Maháriši. „Jakou cenu má Bůh, který se objevuje a mizí? Je-li pravým Bohem, musí být s vámi stále“.

Mahárišiho nezájem o jeho Bohu více Papadžiho poněkud schladily, ale jeho poučení nebyl schopen stále přijmout. Celoživotní uctívání Krišny jej učinilo neschopným pochopit duchovní stezku jinak než jako hledání osobního Boha.

Proto se vrátil do zaměstnání v Madrasu. Krátce poté měl vizi Rámy a nebyl schopen provádět jakoukoliv sádhanu. Další vize, tentokrát Ramana Mahárišiho, jej donutila vrátit se do Ramanašramu.

Usedl před Mahárišiho a vyprávěl mu, jak 25 let prováděl sádhanu, většinou opakoval mantru Krišna, četl duchovní literaturu, měl řadu vizí. Pak si ztěžoval: „Teď nemohu pokračovat v žádné praxi. Nemohu opakovat žádné boží jméno, číst knihy, meditovat. Cítím vnitřní klid, ale nemám přání se soustřeďovat na Boha. Ani se o to nejsem schopen pokoušet. Moje mysl toto vše odmítá. Co se mně stalo, co mám dělat?“

Maháriši jej poučil: „Vaše sádhana, džapa, meditace, čtení vás přivedly k vašemu duchovnímu cíli. Vaše praxe vás opustila, protože ji již nepotřebujete. Splnila svůj účel“.

Tím Maháriši neříká, že Púndža dosáhl cíle stezky, poznání, ale že jej dlouhá praxe připravila na poznání Já, jak vyplývá z toho, co následovalo.

Pak se na něho Maháriši soustředěně podíval. Říká: „Cítil jsem, že celé mé tělo a mysl jsou omývány vlnami čistoty. Byly čištěny jeho pohledem. Díval se upřeně do mého Srdce. Tímto čarovným pohledem byl očištěn každý atom mého těla. Bylo to jako by se pro mne stvořilo nové tělo. Probíhala jeho proměna. Staré tělo atom po atomu umíralo a nové tělo nastoupilo na jeho místo. Náhle jsem porozuměl. Věděl jsem, že tento člověk, který ke mně mluvil, byl ve skutečnosti to, co jsem již byl, co jsem vždy byl. Náhle svitlo poznání, že jsem si uvědomil Já. Záměrně užívám slovo „rozpoznání“, protože jakmile se zkušenost dostavila, viděl jsem neomylně, že je to týž stav klidu, míru a štěstí, do kterého jsem se nořil jako osmiletý v Lahoze. Tichý pohled Mahárišiho ve mně tento prvotní stav znovu nastolil, ale tentokrát natrvalo. Já (tj. ego), které tak dlouho hledalo Boha mimo sebe, protože se chtělo navrátit zpět do prvotního dětského stavu, zaniklo v přímém poznání a zkušenosti Já, kterou mně Maháriši odhalil. Nemohu přesně popsat, co tato zkušenost byla nebo je, protože písma mají pravdu, když tvrdí, že je slovy nevyjádřitelná. Mohu mluvit pouze o průvodních jevech. Mohu říci, že každá buňka, každý atom mého těla byly v pozoru, jelikož všechny poznávaly a zakoušely Já, které je oživovalo a vyživovalo. Samu zkušenost popsat neumím. Vím, že mé duchovní hledání určitě skončilo, ale zdroj tohoto poznání stále zůstává nepopsatelný“. Potud Púndža v „Prvých setkáních“.      

Obdobnou milost udělil Maháriši i mně v roce 1981. Čtenář ji nalezne popsanou ve 3. díle „Jak jsem hledal Boha“, v kapitole „Návštěva Mahárišiho“, str. 94, článek otiskl Ramanašram v roce 1983 v lednovém čísle časopisu „The Mountain Path“. Doporučuji jeho pozorné přečtení a domyšlení. Postava Ramana Mahárišiho, kterou jsem prožíval ve vizi při otevřených očích, vstoupila nakonec do mého Srdce a zůstala v něm jako ryzí vědomí Já jsem. Kdo máš oči ke čtení, čti! Slepí, zaslepení svým odporem ke světlu, číst nemohou. Jak by mohl být doma někdo prorokem.

Není mnoho hledajících, kteří takovou milost Ramany obdrželi. Podstatou této milosti nebyla samotná vize jeho osobnosti, ale jejím těžištěm bylo samo ryzí vědomí Já jsem. Bylo to mnohem víc, než vize bhaktů jejich milovaného Ježíše či Krišny. Zde zářilo samotné božství vědomím Já jsem tak jako v posledním zážitku, který v L. Púndžovi vyvolal Mahárišiho pohled.

Teprve po sepsání této zprávy jsem zjistil, že v knize „Procitni a chechtej se“ je rovněž popis setkání L. Púndži s Mahárišim. Oba popisy se kupodivu dost liší. V „Prvých setkáních“ se například píše, jak L. Púndža jezdil na návštěvy k Mahárišimu dál, podrobný popis, jak realizoval Já pod jeho pohledem, chybí, rovněž není uvedeno, že jeho předchozí denní sádhana, která předcházela poznání Já, trvala 25 let.