Pravá stezka v podání Ramany Mahárišiho
Jiří Vacek
Každému doporučuji denní studium nauky a sám se tím řídím. Nejraději čtu Mahárišiho. Čtení o něm mě naplňuje radostí a současně získávám stále nové a hlubší pohledy na nauku nebo si ji alespoň opakuji. Obojí je velmi důležité. Většinou čtu v angličtině. Její pasivní znalost považuji pro každého vážného hledajícího za velmi důležitou. Velká většina duchovní literatury je v angličtině; jen menší díl je přeložen. Kdo nezná anglicky, zůstává před ním tento pohled skryt. Zvládnout angličtinu v míře potřebné pro čtení duchovních spisů není příliš obtížné. Postačí základní pasivní znalost gramatiky a výslovnosti. Pak je nejlepší rovnou číst se slovníkem v ruce. Počáteční obtíže poměrně rychle pominou a odměna je obrovská: otevřená pokladnice velké moudrosti. Ať proto nikdo neváhá a začne se studiem angličtiny.
V poslední době čtu „First Meetings with Ramana Maharshi“ ( Prvá setkání s Ramanou Mahárišim ). Obsahuje asi 25 líčení těchto setkání. Některá již dlouho znám, jiná pro mne byla nová.
Kniha obsahuje i poučení, která obdržel od mistra F. Humphreys a zveřejnil ve svém dílku „Glimpses of The Life and Teachings of Bhagavan Sri Ramana Maharshi“ ( Úryvky ze života a učení Bhagavana Šrí Ramana Mahárišiho).
V tomto úryvku Maháriši poučuje Humphreysiho, jak si uvědomit Já. Cituji ze str. 18.
Maháriši: „Nevěnujte pozornost všem těmto proměnlivým jevům ve vašem životě, včetně smrti. Nepřemýšlejte ani o samotném vidění či vnímání, ale věnujte výhradně pozornost tomu, co vidí všechny tyto věci. To je zodpovědné za vše. Ze začátku bude se tato snaha zdát téměř nemožná, ale postupně se dostaví výsledky. Trvá to roky denní praxe, ale tak se stáváme mistry. Mějte při tom oči otevřené a udržujte pozornost pevně upřenou na to, co ve vás vidí. Je to uvnitř vás. Ač trvá roky, než TO naleznete, prvé výsledky tohoto soustředění se dostaví brzy – asi za 4 až 5 měsíců. Od této chvíle se nesoustřeďujte na to, co vidíte ani na samotné vidění, ale pouze na TO, co vše vidí.“ Potud Maháriši.
V textu nalezneme i tvrzení, že cvičit se v pozorovateli stačí 15 minut denně. Tak to není, cílem je být pozorovatelem stále, celý den v klidu i v činnostech. Výrok „15 minut stačí“ nepochybně nevyjadřuje mistrův názor.
Toto je naprosto jasný a jednoznačný návod k poznání našeho pravého Já. Jak Humphreys uvádí, dával jej mistr svým skutečným žákům. Nikoliv řeči o zbytečnosti úsilí, o neškodnosti nebo dokonce kráse ega, nikoliv sugerování žákům „TY jsi TO“, ale tvrdé, nepřetržité denní úsilí, které trvá roky. To je átmavičára, vytrvalé obracení pozornosti na to, co v nás vidí, ale i slyší, obecně vnímá, co si uvědomuje existenci všeho předmětného a hlavně sama sebe.
To vytrvalé úsilí, vytrvalé obracení pozornosti na Já, je átmavičára, o které říká, že je stezka od začátku až do konce. Berme toto prohlášení zcela vážně a doslova. Átmavičára je stezka od jejího nastoupení až do plného sjednocení s Já a dosažení vysvobození. O nějakém ustání úsilí neboli átmavičáry před dosažením cíle, jímž je vysvobození, Maháriši nikde nemluví. Átmavičáru je nezbytné provádět až do konce. Kdo ustane před cílem, tak jej nedosáhne.
Jinými slovy v tomto výňatku Maháriši učí variantu átmavičáry, která spočívá v soustředění na pozorovatele, na pozorující vědomí. Tu jsem metodicky pro potřeby praxe hledajících rozpracoval v souladu se svými zkušenostmi, abych jim ulehčil tuto stezku. Čtenář ji nalezne podrobně popsanou například v „Džňána gítě“, kterou obsahují „Vrcholy poznání“. Tato metoda tvoří i základ praxe podaný v „Královské józe“.
Existuje i další varianta átmavičáry, ve které se obracíme přímo k našemu Já v soustředění na vědomí vlastního bytí Já jsem.
Učím obě varianty átmavičáry a také ji s přáteli na společných meditacích provádíme. Neučím vůbec nic jiného, než učí Ramana Maháriši: rozpouštění nepravého já, ega, obracením pozornosti na vědomí pozorovatele nebo přímo na vědomí sama sebe. Tím je rozpouštěn klam ega, že jsme tělem a myslí a úměrně tomu, jak se nám toto rozpouštění daří, se poznáváme ve svém pravém Já, jímž je vědomí sama sebe včetně pozorovatele. Ti nejsou dva, ale jedno. Toto vše vyžaduje celodenní, roky a vlastně celý život trvající úsilí. Právě toto učí Ramana Maháriši.
Nepřátele Mahárišiho učí pravý opak. Úsilí je zbytečné, stačí si pomyslet, že jsme TO a jsme TO. Ego je krásné a není třeba jej rozpouštět. To se jim velmi zamlouvá. Nemusí se o nic snažit, stačí si myslet, že jsou TO a rázem je z jejich ega pravé Já a žijí v jednotě. Ovšem jen tak dlouho, dokud jim pravé, Mahárišiho učení, které je i mým učením, pohodu jejich ega nenaruší. Pak jsou rázem zlí a sprostí. Prohlašují mé spisy, které podávají Mahárišiho učení, za brak neboli prohlašují za brak jeho učení. Nenávidí i Mahárišiho a jeho učení pro pravdu, kterou říká, a která napadá jejich ega. Pokud jej vydávají, je to pro ně pouhá komerce a nic víc. Sami jej nestudují, tím méně praktikují. Důkaz podávají sami jednak svou neznalostí jeho učení, jednak tím, že hlásají pravý opak.
Začátkem sporu nebylo nic jiného, než mé odmítnutí názorů o zbytečnosti úsilí nebo o jeho zanechání před dosažením cíle a výroky o neškodnosti ega a další některé názory, které jsou pravým opakem učení Ramana Mahárišiho. Útoky na mou osobu mají tuto pravdu zastřít.
Co je k tomu vede? Zaslepení vlastním egem a nenávist ke konkurenci. Nic jiného.