Jiří Vacek - duchovní učitel

Mountain Path, Sádhu Óm

3. díl, viz přehled všech dílů

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

* * *

Mountain Path, č. 4/2012

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

23. prosinec 1977

Sádhu Óm: Jednou se jeden inspektor veřejných stavebních prací tázal Bhagavana: „Jak můžeme žít neposkvrněný život v tomto světě?“ a on odvětil: „Vy znáte nattan-kal [stojící kámen napevno umístěný na křižovatce silnic], který máme v našich vesnicích [v okrese Madurai]. Podívejte, jak mnoho má využití: vesničané na něj během svého odpočinku pokládají svá břemena, která nosí na svých hlavách, krávy jej využívají jako místo k drbání, ti, kteří žvýkají betel, si do něj utírají své přebytečné chunnambu [vápennou pastu] a jiní na něj plivou. V tomto světě musíme žít jako tyto kameny nattan-kal.“

Je to jen náš pohled, díky kterému se zdá, že je Bhagavan soucitným. On ve skutečnosti nemá žádný soucit, protože soucit vyžaduje existenci druhých, zatímco v jeho pohledu druzí neexistují. Je však také pravdou, řekneme-li, že chová dokonalý soucit, protože nás všechny miluje jako sebe sama, takže je opravdu sužován každým naším trápením. Podívejte se na paradoxní přirozenost Já. Uvádí v soulad zcela protichůdné protějšky. Nemít soucit je totéž jako mít dokonalý soucit. Kdo je schopen pochopit tento stav poznání Já?

„Láska je naším bytím, touha dává vznik našemu egu“. Láska chce jednotu, touha mnohost. Láska se pohybuje směrem k jednotě, touha k mnohosti. Láska nás s Já vždy spojuje, touha nás od něj vždy odděluje. Naplnění a dokonalý stav lásky je láskou k Já (svatma-bhakti), jež je zkušeností naprosté jednoty, touha naopak nemůže být naplněna nikdy.

Z tohoto důvodu všechny jógy či duchovní praxe (sádhany) směřují k jednotě (která je také někdy nazývána „sjednocením“ s Bohem či nejvyšší Skutečností), přičemž mysl zaměřená do jediného bodu je jejich dopravním prostředkem. Duchovní praxe je růstem od touhy k lásce a láska k Já hnací silou tohoto růstu. Vývoj tohoto růstu směrem k lásce vede žáka k tomu, aby miloval jednoho jediného Boha nebo mistra, což je nejvyšší formou dualistické lásky a nejúčinnější pomocí ve vývoji dokonalé lásky k Já.

Mistr učí žáka, že jediným prostředkem k dosažení dokonalé lásky k Já je věnování pozornosti Já. Žák tudíž horlivě provádí praxi věnování pozornosti Já, avšak dokud jeho praxe nedozraje v pravou lásku k Já, nadále lpí na svém mistrovi jakožto objektu své lásky. Jeho láska k mistrovi (guru-bhakti) je mu oporou, jež vyrovnává a posiluje jeho růst směrem k lásce k Já. Toto je stav, který Bhagavan popisuje ve verši 72 Akšaramanamalaj (Aksaramanamalai):

Ochraňuj [mne], Arunačálo a buď mi oporou, ke které mohu lnout, abych neuvadl jako křehká rostlinka, jež se nemá po čem pnout.

Láska a víra žáka ve svého mistra neustále unáší jeho pozornost zpět k Já, což je stezka vyučovaná mistrem, díky čemuž stále roste žákovo přesvědčení, že jeho vlastní Já je pravou podstatou mistra. Čili jeho dualistická láska k mistrovi (guru-bhakti) se přirozeně a plynule rozpouští v nedualistickou lásku ke svrchovanému Já (svatma-bhakti), která je jeho pravou podstatou. Naprostá věrnost mistrovi a jeho učení je tudíž základní složkou duchovní praxe (sádhany) a sama o sobě přináší tolik vytoužené ovoce sebepoznání.

V Bhagavanových Pěti hymnech na Arunačálu (Arunachala Stuti Panchakam) nás Bhagavan učí pravé podstatě lásky k mistrovi (guru-bhakti). Například:

Arunačálo, když jsem přijal útočiště u tebe jakožto u [svého jediného] Boha, zcela jsi mě zničila. (Aksaramanamalai, verš 48)

... Mám nyní nějaký nedostatek [či důvod ke stížnostem]?... Dělej, cokoli si přeješ, má milovaná, jen dej, ať stále více miluji tvé dvě nohy. (Navamanimalai, verš 7)

... Co říci? Tvá vůle je mou vůlí, [a] to [samo o sobě] je mým štěstím, Pane mého života. (Patikam, verš 2)

K tomu, aby byl člověk schopen psát komentáře či překládat Bhagavanova díla, je nezbytné provádět praxi věnování pozornosti Já. Pouze na základě opakovaných pokusů a pádů bude člověk s to porozumět tomuto učení.

Vezměme si například první větu z Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.): „Může existovat vědomí nezávisle na bytí? Pro mysl, jež není zvyklá na praxi věnování pozornosti Já, se toto bude zdát jako velmi abstraktní myšlenka, jelikož prvé slovo ulladu („bytí“ nebo existence) okamžitě povede k představě existence věcí, tudíž takováto mysl porozumí této větě následovně: „Mohou být věci poznávány, aniž existují?“ Bhagavan však neustále upozorňuje na Já, takže slovem ulladu nezamýšlí nic jiného než Já, jež je jedinou skutečností – tou, která jediná ve skutečnosti existuje.

Nicméně okamžitě tomu porozumí jen ti, kteří jsou prostoupeni praxí věnování pozornosti Já. Takováto osoba porozumí této větě následovně: „Může existovat nějaké vědomí bytí (nějaké uvědomování „jsem“), které je různé od vědomí Já?“, neboť bude vycházet z pochopení: „Mé vědomí Já (čit) není různé od mého bytí (sat)“. Je to tak jednoduché, avšak běžným lidem se to zdá být abstraktní.

Všechna svatá písma a všichni mistři se snaží obracet naši pozornost na Já, ale jak jsem již řekl v prvé části díla Stezka Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana), vždy doposud začínali připuštěním našeho pohledu nevědomosti, kdy považujeme naše ego za skutečné, a proto jejich výuka vychází z tohoto hlediska. Proč však nezačít od zdroje – od toho, co je opravdu skutečné? Bhagavan byl průkopník, nikdy nepřipouštěl, že náš pohled je správný, ale místo toho neustále přímo poukazoval na jedinou zřejmou skutečnost, na vědomí „Já jsem“.

V dnešní době mají lidé o józe tak mnoho podivných představ, avšak v Ulladu Narpadu nám Bhagavan podává jasné vysvětlení, co pravá jóga ve skutečnosti je.

Je to Muruganar, kterému vděčíme za vznik Ulladu Narpadu. Kdyby nebylo jeho, těchto dvacet jedna veršů by zůstalo nepovšimnuto [odkaz na dvacet jedna veršů složených Bhagavanem, které Muruganar posbíral a které 21. července 1928 požádal Bhagavana rozšířit tak, aby vytvořil dílo odhalující pravou podstatu skutečnosti a prostředky, pomocí kterých můžeme dosáhnout její zkušenosti; to ho přimělo složit během následujících tří týdnů Ulladu Narpadu, do kterého byly nakonec zahrnuty pouze tři z těchto původních dvaceti jedna veršů (jmenovitě verše 16, 37 a 40), přičemž ostatních osmnáct bylo přeřazeno do dodatku (anubandham) (Anubandham je rovněž součástí sbírky Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.)]. Bhagavan si byl natolik jistý silou svého ticha, že se vůbec nesnažil své učení zapsat či zaznamenat, proto za vznik a sestavení tří hlavních šáster [duchovních textů] obsahujících Bhagavanovu filozofii, jmenovitě Upadesa Undiyar, Ulladu Narpadu a Guru Vachaka Kovai, vděčíme právě Muruganarovi.

24. prosinec 1977

Sádhu Óm: (když byl tázán, proč Bhagavan při přepisu Nan Yar? (Kdo jsem já?) do formy eseje vynechal ve své dřívější verzi se třiceti otázkami a odpověďmi první větu své odpovědi na otázku 19: „Bůh a mistr jen ukazují stezku k dosažení stavu vysvobození (mókša), sami [ze své vlastní vůle] však nemohou¹ jedince do tohoto stavu uvést“): Je pravdou, co řekl, neboť netoužíme-li po vysvobození, Bůh ani mistr nás do něj nikdy neuvede. Chtění či touha je láska neboli priya, která je jednou ze tří základních aspektů skutečnosti sat-čit-ánanada (bytí-vědomí-blaženost), známých též jako asti-bhati-priya (bytí-záře-láska), je tedy přirozeností Já, a tudíž nezbytným předpokladem dosažení stavu vysvobození. Je možné, že vynechal tuto větu proto, aby jí lidé chybně neporozuměli, a nebyli tak odrazeni, jelikož milost Boží či mistra v nás působí tak, že v nás zasévá sémě touhy po dosažení tohoto stavu a následně ji rozvíjí do jejího plného rozkvětu, do stavu lásky k Já (svatma-bhakti), jež je samo vysvobození.

_______________________

¹ V novější verzi, která měla formu dvaceti osmi otázek a odpovědí, sestavené a poprvé publikované v roce 1932, což bylo zhruba pět let poté, co toto dílo Bhagavan napsal v podobě eseje, zaměnil editor (jehož totožnost je neznámá) poslední sloveso v této větě (v první větě odpovědi na otázku 20) serkka mudiyaadu, což znamená „nemůže spojit [či uvést]“, za serkkaar, což znamená „nespojí [či neuvede]“.

26. prosinec 1977

Sádhu Óm: Myšlenka, slovo i čin by vždy měly být ve vzájemné harmonii, každá z těchto složek v souladu se dvěma dalšími, protože jedině tak se milost může vlévat do našeho srdce. Milost může volně proudit jedině tehdy, pokud má otevřený průchod bez překážek. Jestliže je myšlenka, slovo nebo čin ve vzájemném rozporu, pokud některá z těchto složek sleduje svůj vlastní směr, proud milosti bude přerušen.

Nevím, jak lidé mohou žít takto [odkaz na chování jistého podvodníka], poněvadž jejich mysl nemůže nikdy spočinout v klidu. K takovýmto lidem nemůže milost nikdy proudit, dokud nenapraví svůj nečestný charakter a neetické chování.

28. prosinec 1977

Sádhu Óm: Chtění je láskou, náklonností nebo také radostí (priya), je aspektem blaženosti (ánanda) nás samých. Pokud nechceme vysvobození, mistr nás nemůže do tohoto stavu nikdy uvést. Nyní chceme mnohost, takže s využitím naší původní svobody projevit svou vůli a konat [což je odrazem neomezené svobody brahman, naší pravé podstaty] nahlížíme mnohost. Mistr nás učí chtít a milovat pouze jednotu. Získává naši náklonnost skrze lásku a my jej milujeme natolik, že věříme, že to, čemu nás učí, je správné, takže v souladu s jeho učením chceme zůstávat tím, čím ve skutečnosti jsme. Říká: „Jen buď“, takže se snažíme setrvávat jako Já a naše láska nás (ego) nakonec rozpouští v Já.

Kdo chce mnohost? Védy říkají: „Ty jsi To“. Vždy to musí skončit u Já, takže co je to? Mistrova práce spočívá pouze v podněcování našeho zájmu zkoumat a poznávat naše Já – v přimění nás setrvávat jako Já. Lidé se domnívají, že další činitelé jako je meditace, tapas (odříkání, vnitřní očista, vlastní disciplína pozn. překl.) atd. jsou nezbytné, ale vše, čeho je ve skutečnosti třeba, je jen chtít být.

A kdo je mistr? Vpravdě Bůh ani mistr neexistují. Existujete jen vy sami. Až se probudíte z tohoto snu, zjistíte, že neexistuje ani Bůh či mistr ani ego usilující o dosažení stavu mukti (úplného vysvobození pozn. překl.).

Rámakrišna jednou řekl, že Božská přízeň či náklonnost (anugraha) je připravena, stejně tak mistrova přízeň je připravena, avšak že je požadována přízeň ještě jedné osoby. To znamená, že vaše vlastní přízeň je to, co je nyní nezbytné.

Když jsme jednou přišli k mistrovi, nemusíme se již ničeho obávat. Vše ostatní bude následovat v ten pravý čas. Jednou, během oslav Zlatého jubilea v roce 1948, jsem byl natolik přesvědčen jeho milostí, že jsem v nadšení složil deset veršů, které říkají: „Kdo může zemřít? Může se mne smrt znovu kdy dotknout? Ať se ke mne třeba všichni – Brahma, Višnu i Šiva obrátí zády! Brahma nyní v pravdě ztratil jedno ze svých stvoření“, atd. Bhagavan je jen přečetl a odložil stranou. O několik měsíců později jsem se však opět cítil sklíčeně. Byl jsem rozladěn a cítil se bezmocný bez jeho milosti. V tomto rozpoložení jsem předstoupil před něho a nalezl jej, jak čte mé verše. Styděl jsem se za svou náladu. Nemusel říkat nic. Toto byl jeho způsob, jakým mne vyučoval, že sklíčenosti není třeba.

Lidé chtějí „žijícího mistra“. Domnívám se, že od něj očekávají, aby jim ukázal cestu k „žijícímu Bohu“. Mistr však požaduje, abychom nahlíželi na sebe sama jako na brahman, zatímco my chceme poznávat brahman v nějaké z lidských podob. Bhagavan vždy říkával, že Jáství samo je mistrem a že jeho těla není třeba. Toto dokázal udělením záblesku pravého poznání právě ve chvíli opouštění svého fyzického těla. Muruganar říkal, že Bhagavan vždy hovořil o svém těle jako o závoji zastírajícím skutečnost, a že se proto světlo projasní až poté, co jeho tělo pomine.

Lidé mi oponují: „To se ti to říká, že žijící mistr není zapotřebí, když ty jsi žijícího mistra měl“. Odpovídám, že právě od svého žijícího mistra jsem se naučil, že žijící mistr není zapotřebí, a každý se může naučit totéž, pokud studuje Bhagavanovo dílo a rozjímá (manana) nad jeho významem.

Dokud neporozumíte, že Já je mistr, ani žijící mistr vám nemůže pomoci. Většina lidí, kteří pobývali s Bhagavanem, nedosáhli stavu vysvobození (mókša), jelikož po něm netoužili. Bhagavan nás učí, že dříve či později budeme muset dosáhnout spokojenosti s Já, tak proč tak neučinit již nyní?

Lidé se domnívají, že mistr musí být osoba, zatímco mistr je pouze první osoba, pravé Já v našem nitru. Nespokojeni s touto první osobou hledají druhou osobu, která by se stala jejich mistrem. Náš cíl by však měl být pouze zbavit se i té první osoby (našeho ega) – rozpustit naši nepravou osobnost v Já.

Jestliže náš mistr říká, že nás nemůže do stavu vysvobození uvést, pokud po něm sami netoužíme, měli bychom si pomyslet: „Cože, to jsem opravdu tak důležitý činitel?“ a naše pozornost by se měla navrátit zpět k Já. Ve skutečnosti nám mistr dává vysvobození tím, že v nás probouzí přání tohoto stavu dosáhnout, a tudíž neustále zdůrazňuje nezbytnost naší vlastní touhy a úsilí.

Mistr je opravdu vše ve všem, takže je nepostradatelným a jedině on nás může uvést do stavu vysvobození. On je naším vlastním Já, sat-čit-ánanda, takže on nám dává vysvobození, jež je naším přirozeným stavem bytí (sat) prostřednictvím poznání (čit) a lásky (ánanda). Podněcuje nás poznávat a milovat jej jako naše vlastní Já.

29. prosinec 1977

Sádhu Óm (na mou otázku, zda prováděl nějakou duchovní praxi (sádhanu) již před tím, než přišel k Bhagavanovi): Toužil jsem po milosti a neustále myslel na Boha. To je přeci dostatečná duchovní praxe!

Někteří lidé říkají, že světlo, které bylo vidět v čase Bhagavanova odchodu, byl On vracející se do Skandalóky [světa boha Skandy, mladšího syna Pána Šivy]. Nejprve se jej snaží omezit na tělo, poté na světlo. Jejich mysl je natolik spoutána omezeními, že musí omezit i neomezitelné. Bhagavan vždy říkával: „Nepovažujte toto tělo za mne. Já zářím v každém z vás jako Já. Věnujte svou pozornost pouze tomu“.

Jak často a jak mnoho životů jsme klamali sami sebe v domnění, že naše služba společnosti je nezištná? Činili jsme tak jen pro naše vlastní uspokojení nebo slávu. Milovat sama sebe je přirozené pro každého z nás. Všichni jsme přirozeně sebestřední, proto bychom měli nejprve zjistit, co je touto naší přirozeností – kdo vlastně jsme. Když poznáme sami sebe takoví, jací ve skutečnosti jsme, budeme vše zakoušet jen jako sama sebe, a tak se naše sebestřednost stane nejvyšší ctností. Jen džňáni ví, jak být vpravdě sebestředný, neboť bez poznání Já nemůžeme pochopit, co pravá (neomezená) sebestřednost opravdu znamená.

Na stezce odevzdanosti svatí zpívají: „Pošli mne do nebe nebo do pekel, nikdy však nedopusť, abych na tě zapomněl“, jako kdyby snad nebe a peklo skutečně existovalo. Jejich modlitba pouze vyjadřuje jejich naprostou lásku k Bohu samému. Učí nás správnému postoji s vědomím, že nebe ani peklo nemají skutečné existence. Veškerá tato dualita – nebe a peklo, dobro a zlo, Bůh a jedinec – existuje jen v naší mysli. Takže nakonec se musíme naučit svou mysl utišit.

Když jsem poprvé přišel k Bhagavanovi a slyšel jej neustále opakovat, že každý nakonec musí nastoupit stezku sebedotazování, položil jsem si otázku, zda svému vlastnímu učení nestraní. Brzy jsem však pochopil, proč trval na svém. Jediným konečným cílem je jednota, a abychom prožili stav jednoty, naše mysl se musí utišit, což se stane pouze tehdy, nebudeme-li věnovat pozornost ničemu jinému než sobě samým.

Dokud věnujeme pozornost čemukoliv jinému než sobě samým, nemůže naše mysl nikdy spočinout v klidu, neboť pozornost věnovaná jiným věcem přináší neklid. Je to právě mysl, která vytváří různost. Když se zcela utiší, zůstane jen vědomí Já, a vědomí Já samo o sobě je stavem naprosté jednoty. Bhagavan opakoval toto učení každý den desetkrát, možná dvacetkrát, ale my jsme se přesto nezměnili. On však své učení také nezměnil, poněvadž pro něj byla tato pravda naprostou samozřejmostí.

Hlavní chybou nás všech je, že považujeme tělo za Já. Toto hluboce zakořeněné přesvědčení „Já jsem toto tělo, které se jmenuje tak a tak“, je kořenem všech našich problémů. Když náš nahrávací přístroj nefunguje, musíme věnovat pozornost jemu a ne jiným věcem, neboť jedině tak jej budeme schopni opravit. Podobně k nápravě naší chybné totožnosti „Já jsem to či ono“ je nezbytné, abychom jí věnovali pozornost, a tak pochopili, čím ve skutečnosti jsme: co či kdo jsem já?

Jedině zkoumáme-li sami sebe, chybný dodatek „to či ono“ odpadne a to, co zbyde, je jediná nejvyšší skutečnost, vědomí „Já jsem“. „Já jsem to či ono“ je naivedyam [potrava obětovaná Bohu], a poté, když Bhagavan stráví dodatek „to či ono“, zůstane jen „Já jsem“, které je jeho prašadem (prasadam) [očištěným zbytkem potravy Boha, jenž je sdílen uctívateli jakožto výraz jeho milosti].

Ve skutečnosti existuje jen vědomí „Já jsem“, které je pravou podobou Boha i mistra. Pečovat o toto nečisté tělo a opatrovat je, jako by bylo naším pravým Já, je tudíž nejhorším druhem modloslužby. Vzdáme-li se této modloslužby poznáním pravdy o nás samých, pak můžeme vše uctívat jako Boha, neboť budeme vědět, že neexistuje nic než On, naše pravé Já.

* * *

Pokračování příště.