Jiří Vacek - duchovní učitel

Mountain Path, Sádhu Óm

2. díl, viz přehled všech dílů

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

* * *

Mountain Path, č. 3/2012

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

10. prosinec 1977

Sádhu Óm: Když lidé umírají, chtějí zde na zemi něco zanechat, když však tělo umírá, tento svět, jenž je jen naší projekcí, přestává existovat. Pokud se staráme o tento svět, pak jsme Bhagavanovi řádně neporozuměli.

V anglickém překladu díla Nan Yar? (Kdo jsem já?) ve Slovech milosti se říká, že se svět jeví nebo je vnímán „jako zdánlivá objektivní realita“ (což je výraz, který Bhagavan v tamilském originále nepoužil). Co znamená „objektivní realita“? Objekty jsou natolik skutečné jako jejich subjekt, oba jsou však nereálné. Realita není ani objektivní ani subjektivní.

I Krišna hovoří o upřímném hledajícím, jenž skonal, aby se těšil radosti z božských světů, ale poté se vrátil zpět do tohoto světa provádět duchovní praxi (sádhanu), jako kdyby existovaly všechny tyto světy během naší nepřítomnosti.

Bhagavan řekl, že Já nejenže nezná jiné věci, ale že ono nezná ani sebe. Poznávání je součástí dvojice (poznávání nebo nepoznávání) a trojice (poznávající, poznávání a poznávané), avšak Já je pouhé bytí, a tudíž prosté jakéhokoli druhu činnosti včetně poznávání. Bytí je poznávání, avšak nikoliv v běžném slova smyslu, jenž poukazuje na činnost. Tudíž když Bhagavan řekl, že Já nezná ani sebe, myslel, že jeho sebeuvědomování není činností, ale pouze jeho přirozeným stavem bytí. Nemyslel, že ono nezná „Já jsem“, ale že je prosté poznávání tak, jak ho běžně chápeme my.

Tento svět není ničím jiným než projekcí sklonů naší vlastní mysli (vasán), takže každý, kdo na něj reaguje s pocity jako je zvědavost, touha, hněv, strach či nenávist, je jako malé dítě nebo opice, když poprvé v zrcadle uzří svůj vlastní obraz. Nejprve je zvědavé, poté se rozhněvá, poté udeří a nakonec se strachem běží zpět ke své matce.

Pokud toužíme po čemkoliv od Boha či mistra, pak nechováme pravou lásku ani k Bohu (déva-bhakti) ani k mistrovi (guru-bhakti), ale jen lásku k objektům či prožitkům s nimi spojenými (visaja-bhakti). Pouze tehdy, netoužíme-li po ničem, jsme způsobilí pro třetí nebo čtvrtý stupeň [podle školy bhakti jógy popsané v díle Stezka Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana)].

I upřímní žáci, když se poprvé setkají s mistrem, touží po vysvobození (mókša), míru či jak jinak se to nazývá. Silná touha po vysvobození (mumuksutva) je nezbytná pro čtvrtý stupeň [guru-bhakti], avšak mistr přivede žáka k porozumění, že vysvobození (mókša) nespočívá v získání něčeho, ale ve vzdání se všeho. Účelem čtvrtého stupně je naučit se právě toto, a pokud tomu důkladně porozumíme, jsme způsobilí pro pátý stupeň [čistá svatma-bhakti neboli láska k Já, jež je stavem mókša].

Mnoho hledajících, jako např. Muruganar a Natananandar, přišli k Bhagavanovi, aby od něho získali samo vysvobození (mókša) a v souladu s tím se i modlili. Jejich modlitby očistily jejich mysl a poskytly jim rozlišovací schopnost, aby porozuměli, že naprostá ztráta individuality je jediný pravý stav vysvobození (mókša).

Bhagavan nás učí modlit se: ve verši 30 Aksaramanamalai zpívá: „Ničení [mé světské] velikosti a [mé] obnažování [ve stavu nirvány (nirvana)] mi dává podíl na velikosti [tvé] milosti“.

Říkal, že ani odevzdanost (jak je běžně chápána) není pravou láskou k Bohu (déva-bhakti), jelikož vše již náleží Bohu, takže můžeme jen vrátit to, co stejně nikdy nebylo naše, jak nás učí ve verši 486 Guru Vacaka Kovai: „[Když si představujeme, že je naše Já oddělené od Boha] naše láskyplné nabízení tohoto já Bohu, který existuje jako [naše skutečné] jasně prožívané Jáství, je jako ulomit si [kousek z] cukrové [sošky] Ganapatiho a nabízet [ji zpět uctíváním] tomuto Ganapatimu“. Pravá láska k Bohu (déva-bhakti) znamená nedovolovat oddělenému já (egu) vůbec vyvstat a to ani proto, abychom jej pak mohli odevzdat Bohu.

Ve verši 29 Upadéša Undijar (Upadesa Undiyar) zpívá: „Přebývání v tomto stavu [poznání Já], [které je] cestou k zakoušení svrchované blaženosti prosté [jakékoli myšlenky] připoutanosti nebo osvobození, je přebýváním ve službě Bohu. Setrváváním v tomto stavu bez vytváření odděleného já (ega) šetříme Bohu starost o naši záchranu z naší vlastní námi vytvořené nevědomosti. Toto je ta nejlepší služba, jakou mu můžeme poskytnout, a je tudíž jedinou pravou láskou k Bohu (déva-bhakti).

13. prosinec 1977

Sádhu Óm: Mysl bude vždy toho názoru, že uvědomění Já je obtížné, protože ona si Já nemůže nikdy uvědomit. Pouze Já si může uvědomit Já.

Když jeden francouzský uctívatel pověděl Muruganarovi, že Svámí Siddhéšváránanda [zakladatel a ředitel centra Rámakrišnovy misie ve Francii] řekl: „Je velice málo těch, kteří poznali, kdo je Bhagavan“, odpověděl: „To je pravda. Bhagavanův ášram není omezen pouze na prostor mezi čtyřmi zdmi tohoto areálu. Celý tento svět je jeho ášram. Celý tento svět je On. Později dodal: „Existuje jen Bhagavan“.

Když nějací uctívatelé navrhli Muruganarovi běhěm jeho poslední nemoci, aby se modlil k Bhagavanovi za zmírnění jeho utrpení, odpověděl: „Vy se můžete modlit ke svému Bohu, já však nemohu. Můj Bůh neodpovídá. Můj Bůh nemůže odpovědět“.

Sklon ke studiu četných duchovních a filozofických textů (šastra-vasána) vzniká jedině tehdy, jestliže se člověk zabývá pouze čtením (šravana) a povrchním rozjímáním (manana). Pokud by učenec, který usiluje o jméno a slávu, prováděl rozjímání na poněkud hlubší úrovni (manana), uvědomil by si toto: Jestliže existuje pouze brahman, jediné Jáství, proč tedy toužím po uznání druhých? Kde jsou všichni ostatní? Kdo jsem já?

Jestliže je rozjímání nad mistrovými slovy prováděno jen pro podporu skutečné duchovní praxe (sádhany), nevytváří se sklon pro studium četných duchovních a filozofických textů (šastra-vasána). Mistrova slova vždy směřují pozornost zpět k uvědomování Já, jelikož všechna směřují pouze k Já.

Mladému a upřímnému žákovi, jehož mysl je stále svěží, postačí jen krátké rozjímání (manana). Kdykoli se jeho mysl zatoulá vně, uvědomí si: „Vše, co je uvědomováno skrze těchto pět smyslů, je poznáváno mnou, takže poznání čehokoli jen poukazuje na to, že Já jsem“, a tak snadno znovu obnoví své uvědomění Já.

Krátké rozjímání (manana) (to jest jen několik myšlenek) v průběhu soustředění na Já (nididhyasána) může někdy pomoci zabránit mysli bloudit mimo Já, avšak nakonec je nezbytné všechny tyto pomůcky opustit. V Nan Yar? (Kdo jsem Já?) Bhagavan říká, že jednou přijde čas, kdy budeme muset zapomenout na vše, čemu jsme se naučili. Zapomenout na druhou a třetí osobu (na vše ostatní kromě Já) přináší mír; vzpomenout si působí utrpení.

Když byl Natanananadar ještě mladý, řekl jednou jedné starší uctívatelce, která pokládala Bhagavanovi mnoho otázek, jak provádět átmavičáru, toto: „Když nekonečné Jáství, které září samo sebou, stojí uvnitř vás pevně jako skála, proč máte tak mnoho pochyb?"

19. prosinec 1977

Sádhu Óm: Odtažení od smyslů neboli nepřipoutanost (vajragja) se dostavuje pouze skrze poznání. Je rozvíjeno rozjímáním (manana) a rozlišováním (vivéka) a udržováno jasným přesvědčením, že vše je Já, že není nic nezávislé na našem vlastním vědomí Já a že existuje jen Já.

Proč říkat, že mysl nebo ego musí existovat ve spánku, aby byla poznána „prázdnota“? Proč místo toho neporozumět, že je to Já, které si uvědomuje tuto „prázdnotu“ a že tato „prázdnota“ sama o sobě není ničím jiným než tímto Já? Pokud jste schopni porozumět těmto slovům, pak také porozumíte, že je to Já, které si uvědomuje toto „vše“ a že toto „vše“ není ničím jiným než tímto Já.

Ve skutečnosti ego či mysl neexistuje ani nyní, tak proč říkat, že existují ve spánku? Existuje pouze jedno jediné Já, tudíž toto Já, které si uvědomuje toto vše, je opět jen Já. Proč tedy vůbec připouštět existenci nějakého ega?

V Bhagavanově učení nelze připustit existenci jakéhokoli stavu „prázdnoty“, jelikož abychom mohli takovýto stav zakoušet, museli bychom v něm také sami existovat, a tudíž by nebyl prost Já, ale jen ostatních věcí. Jelikož by v něm nic dalšího neexistovalo, byl by plný Já. Byl by tedy plností (purna), a nikoliv prázdnotou (šúnja). Každému, kdo by se domníval, že dosáhl stavu prázdnoty, by Bhagavan odvětil: „Prozkoumejte toho, kdo jej zakouší“. Avšak ani toto by nebylo nutné, kdybychom se pevně udržovali ve vědomí Já.

V Ulladu Narpadu Anubandham (součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) ve verši mangalam Bhagavan říká, že vše je Já: Já je to, ve kterém, kterého, ze kterého, pro které, skrze které a které ve skutečnosti je vše. Vpravdě i toto (naše každodenní aktivity) je uvědomováním Já. Proč je tedy Bhagavanova pomoc nezbytná? Jen z toho důvodu, že nyní chybně zaměňujeme náš přirozený stav vědomí Já za stav vědomí mnoha věcí různých od Já. Proto nás Bhagavan žádá, abychom věnovali pozornost pouze Já, jenž je prostředkem k odstranění tohoto chybného prožívání různosti a mnohosti.

Jeden uctívatel pokročilejšího věku po nějakou dobu nenavštěvoval Bhagavana, jelikož se domníval, že by se mohl stát samostatným, jako je Bhagavan. Po dlouhé době se vrátil, když Bhagavan právě sešíval talíře z listů. Bhagavan mu řekl: „Podívejte, věnujeme tolik péče, abychom sešívali tyto talíře, avšak poté, až se z nich najíme, je vyhodíme. Bhagavan je jako talíř z listů: pouze tehdy, až splní svůj účel, tak byste jej měl odhodit.“ Takže Bhagavan a jeho pomoc, kterou nám nabízí, jsou nezbytné, dokud se nedostaví záblesk uvědomění Já, kdy následně zjistíme, že existujeme jen my – jedno jediné Já a že Bhagavan a jeho pomoc jsou také jen Já.

Naše mysl, jež zakouší předměty, je jako paprsek slunce, který dopadá na zrcadlo a je odrážen na stěnu. Odraz (znázorňující předměty, které zakoušíme) je světlo, odrážející zrcadlo (znázorňující naši zakoušející mysl) je světlo – a pokud pohlédneme přímo do něho, zdá se být dalším sluncem – a slunce (znázorňující naše Já, zdroj světla vědomí naší mysli) je také světlo. Vše je světlo a toto světlo je jen jedno jediné. Stejně tak my a vše, co zakoušíme, je pouze jedno světlo vědomí a tím je Já.

Může mysl vyvstávat bez podpory Já? Může existovat bez vědomí Já? Vše je to tak jednoduché, avšak nevyzrálé mysli se domnívají: „Pak je stav sebepoznání pouze jako prázdnota spánku. Nevypadá moc přitažlivě v porovnání se všemi těmi zajímavými věcmi zevního světa“. Co jim na to říci? Nemůžeme je změnit, jen je musíme nechat trpět o něco více, dokud nepochopí, že jednota je mír, zatímco mnohost je bolest.

Ve stínu je příjemně, zatímco slunce pálí. Máme neustále svobodu obrátit se a ukrýt se, bychom pozorovali světlo a tak se těšit pohodlí stínu. Pokud se silou starého zvyku opět zatouláme ven, řekneme Bhagavanovi: „Dosáhl jsem pouze dočasného zastavení mysli (laja), toužím však po jejím zničení jednou pro vždy (naša)“, a on na to odpoví: „Obraťte se opět ke zdroji a podívejte se, zda tam existuje nějaká mnohost“. Pokud se tímto způsobem vědomě opětovně odvracíme od mnohosti, dojdeme poznání, že není oddělena od nás samých a že není tudíž ničím, čeho bychom se měli obávat. Někdo dosáhne této realizace jen po několika málo pokusech, avšak ostatním to trvá déle, neboť jejich pozornost není tak ostrá a jasná.

Úryvky z kazetové nahrávky: 13. březen 1977

Sádhu Óm: Uvědomování Já trvá neustále. Nevyžaduje žádného úsilí.

Celá filozofie je zde založena na tom, že lidé nejsou ochotni věnovat pozornost druhé či třetí osobě, takže oproštění od touhy prožívat různost (vajragja) musí být na prvém místě. Je třeba vědět, že pozornost věnovaná druhé či třetí osobě přináší utrpení.

Když byl Bhagavan tázán: „Proč bychom měli věnovat pozornost první osobě neboli átman?“ odpověděl: „Pokud nevěnujete pozornost první osobě, pak místo toho věnujete pozornost druhé či třetí osobě. Pokud neprovádíte átmavičáru, provádíte lokavičáru (anátmavičáru). Ani jednoho není třeba. Být neznamená něco provádět ani věnovat něčemu pozornost. Dokud však člověk nedojde pochopení, že věnovat pozornost druhé či třetí osobě – a dokonce ani první osobě – není nakonec vůbec třeba, měl by první osobě náležitou pozornost věnovat. Pokud vás to však také obtěžuje, oprosťte se i od toho a těšte se pouze ze svého prostého bytí.

[Později Sádhu Óm vysvětlil, že je to stejné, jako říci: „Pokud se vám nelíbí tato mince s pannou, můžete mít tuto minci s orlem“, s tím, že obě mince jsou jedna a tatáž mince. Setrvávat pouze jako naše bytí znamená věnovat pozornost Já a ničemu jinému.]

K tomu, aby bylo možné věnovat pozornost druhé či třetí osobě, musí existovat první osoba. Cožpak neexistuje tato první osoba již před tím, než bude moci věnovat pozornost druhé či třetí osobě, a je si vědoma toho, že je, že existuje? Po probuzení ze spánku, poté kdy se začneme prožívat jako to či ono, prvá naše zkušenost je zkušenost naší vlastní existence. Je zkušeností Já. Poznání, že „Já jsem to či ono“, je již zkušeností této první osoby. Jak k tomuto poznání dochází? Již tím, že je této první osobě věnována pozornost. Tak pozornost k této první osobě pokračuje i nadále a to i tehdy, věnujeme-li pozornost druhé či třetí osobě. Bez pozornosti k této první osobě by vědomí druhé či třetí osoby nebylo možné.

Vědomí druhé či třetí osoby značí přítomnost první osoby. Pokud je svět poznáván, znamená to, že je tato první osoba přítomna. Toto je stav poznání Já, které trvá bez úsilí. Džňáni neustále věnuje pozornost právě tomu. On ve skutečnosti „nevěnuje“ pozornost, neboť on je pozorností samou. Pokud poznává cokoli, jasně si uvědomuje: „Toto je poznáváno, neboť Já jsem. Toto slyším, neboť Já jsem. Toto cítím, neboť Já jsem. Toto vědomí „Já jsem“ je nepřetržitá zkušenost. Toto nepřetržité uvědomování Já neslábne, i když se zdá, že věnuje pozornost druhé či třetí osobě.

Toto je rozdíl mezi džňánim a adžňánim. Adžňáni zapomíná, že zakouší své Já, kdežto džňáni nezapomíná. Je si plně vědom „Já jsem“. Jak by mohlo dojít k tomuto uvědomování, aniž by mu byla věnována pozornost? Poněvadž uvědomování a věnování pozornosti je jedno a totéž, tak uvědomujeme-li si „Já jsem“, pak mu také věnujeme svou pozornost. Pro takovéto věnování pozornosti Já již však nebude zapotřebí žádného úsilí a nebude docházet k zapomínání této první osoby, i když bude pozornost věnována druhé či třetí osobě.

Můžeme vlastně vůbec zapomenout Já? Ne, nemůžeme. Nemůžeme než znát Já.

V hlubokém spánku je naše vědomí Já bez přítomnosti druhé i třetí osoby. Ve spánku nepotřebujeme jakékoli vnější ukazatele, jakoukoli druhou či třetí osobu, abychom věděli, že „Já jsem“. Vědomí Já je ve spánku neustále přítomno. Třebaže druhá ani třetí osoba jakožto vnější znaky nejsou přítomné, nepochybujeme, zda „Já jsem“ či nikoliv. Naše bytí je naše vědomí; naše sat je naše čit; je zakoušeno naše prosté bytí.

Když chceme poznávat, musíme namířit naši pozornost. Namířit je sloveso, třebaže „Já jsem“ je také sloveso, není činností (krija-rupa), ale je pouhým bytím (sat-rupa). Takže v „Já jsem“, v pouhém bytí není ani úsilí, a tudíž ani únava. Nikoliv naše činnosti ani naše úsilí, ale toto uvědomování Já je naší pravou přirozeností (svabhava). Probíhá neustále i ve spánku.

Až jednou zjistíme, že jsme si ve spánku plně vědomi našeho pravého bytí, budeme vědět, že si jej budeme plně vědomi i během smrti a během zániku vesmíru (pralaja). Existujeme jen my sami; nemůže být nikdy nic zničeno.

Ve spánku není strachu. Bhagavan řekl: „Tam, kde jsou myšlenky, tam je i strach. Pokud se myšlenky utiší, strach zmizí“. Strach, smutek a touha nejsou ničím jiným než jen myšlenkami. Vytváří je mysl. Ve spánku zůstáváme sami bez myšlenek. Pokud jsme sami, neexistuje jakýkoli strach. Strach se objevuje pouze díky myšlenkám a myšlenky nás klamou. Můžeme být beze strachu jedině tehdy, pokud jsme naprosto sami, když jednoduše zůstáváme tím, čím ve skutečnosti jsme, oproštěni od myšlenek. Ve spánku není strachu, protože zde není myšlenek.

Myslitel je první myšlenkou, myšlenkou „já“. Kdo myslí? Přeci ego, první osoba. Tato první osoba, první myšlenka vyvstává během probouzení se ze spánku. Zkušenost této první osoby je první zkušeností, jež se objevuje, když se probouzíme. Tudíž vědomí Já trvá neustále. Dokud si tuto pravdu neuvědomíme, musíme o uvědomění Já usilovat a po dosažení jeho poznání si již nemusíme dělat starosti o ně či o cokoli jiného.

K poznání Já dochází ve zlomku vteřiny. Vše, celý svět je v něm rozpuštěn.

Světlo i tma jsou nutné k tomu, aby mohlo vzniknout filmové představení. V promítacím přístroji je světlo, zatímco film obsahuje tmavé části, jenž světlu brání v jeho průchodu. Jedině skrze méně tmavé části může světlo proniknout až na obrazovku. Pokud by bylo promítáno jen světlo, filmové představení by nebylo vidět. Podobně, kdyby byl použit rovnoměrně tmavý film, také by nic nebylo vidět. Tudíž světlo i tma jsou nezbytné. Stejně tak, aby bylo možné vytvořit představení tohoto světa, jsou poznání či vědomí Já (vidja) a nevědomost neboli zapomnění Já (avidja) rovněž nezbytnými. Je však tohoto představení opravdu třeba?

* * *

Pokračování příště.