Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Petra Dočkalová

V článku „O významu duchovního společenství“ jsem vyzdvihl jeho důležitost a prospěšnost pro všechny. Často se setkávat na meditacích a seminářích je zájmem všech.

Předpokladem těchto setkání je místo, kde se konají. Bez jeho zabezpečení se nemohou konat. Menší skupiny se scházejí po bytech, někdy, což je méně vhodné v čajovnách. Pro větší setkání a semináře je nutné najímat sály nebo příslušnou kapacitu ubytovacích a stravovacích zařízení. To vše pouze na určitou dobu.

Někteří obětavci obstarali možnost pravidelných setkání, například v Olomouci a Bratislavě na jednom místě. Klubovna Duchovní Srdce v Praze je otevřena pro společné meditace trvale. Tím poskytuje každému možnost denní meditace a navíc s duchovní společností.

Všechny tyto činnosti, které jsem jmenoval, jsou velmi záslužné a nezbytné, protože umožňují život společenství, který se odehrává ve společných meditacích. V nich je jeho těžiště.

Ti, kteří tyto služby druhým poskytují, si proto zaslouží vysokého ocenění, uznání a vděčnosti. Brát jejich služby jako samozřejmost a neoceňovat je, je velmi neduchovní známkou a vypovídá o nevšímavosti k druhým a neúctě jejich snažení, které vyžaduje od nich mnoho času i námahy a často i finanční účast. Jen pro informaci. Nájem sálu pro sto a více účastníků na hodiny společné meditace stojí několik tisíc korun a navíc mnoho starostí o celkové zabezpečení.

Toto vše v ještě větší míře platí o trvalých meditačních centrech v Olomouci, Bratislavě a hlavně v Praze. Výdaje na jeho provoz – nájem, elektřina, voda atd. stojí měsíčně v případě klubovny Srdce hodně přes 10.000 Kč. Denní provoz vyžaduje denní přítomnost atd..

Proč toto píši. Protože stále existují hledající, kteří nic z toho nedokážou ocenit, často se chovají neukázněně a dokonce kritizují příspěvky na zabezpečení provozu. Místo vděčnosti, pomoci a spolupráce si tito lidé kladou sobecké, nereálné požadavky. Tím, že se například včas neodhlásí ze společné akce, nejen blokují místo těm, kteří byli odmítnuti, ale způsobují přímo finanční ztráty pořadatelům, když neplatí.

Stížnosti na tyto kritiky a nespokojence slyším a jsem jejich svědkem všude. Takové chování je u duchovních lidí zarážející a odhaluje jejich nedostatečně očištěný charakter i nepravost jejich úsilí. Nevím, co si vlastně o sobě myslí. Že nemusí za nic platit, brát na druhé ohledy, nezachovávat nezbytné požadavky? Chovají se, jako by byli na světě sami a ostatní se musí samozřejmě kolem nich točit.

Vše je přesně obráceně. Možnost účasti na společných meditacích je obrovská milost, kterou nelze penězi zaplatit. Kdo si jí neváží a považuje ji za samozřejmost, dokazuje jen vlastní nedostatečnost.

Jsem rád, že mnozí přesně tuto situaci chápou a chovají se s ní v souladu, jak dokazuje i článek Petry, který následuje. Je nesmírně zarážející, že se takové samozřejmosti musí znovu a znovu vysvětlovat. Důkaz, že taková duchovnost nemá dobrý základ, je zřejmý.

Správný hledající těm, kteří se o naše setkání starají, pomáhá ze všech svých sil a jak může. To není zásluha, ale samozřejmost.

ŘÁD NEBO NEŘÁD?

Mgr. Petra Dočkalová, v Praze dne 3. května 2008

Jsem řádnou členkou meditační klubovny Duchovní Srdce několik měsíců. TEPRVE. Teprve po jejím několikaletém provozování jsem pochopila, že se jí mám stát, jestli to se stezkou myslím vážně. Se stezkou, tj. s Mistrem, naukou a společenstvím duchovně usilujících. Meditační klubovna mi umožňuje setkávat se s lidmi, kteří meditují a jdou stezkou jako já. Umožňuje mi setkávat se zde s pokročilými, a dokonce i s Mistry. Velmi a velmi pociťuji její mohutný příznivý vliv na můj duchovní život. A přesto mi TEPRVE nedávno došlo, že toto není samozřejmost, ale velká milost, která může kdykoli skončit. Je totiž MOJÍ osobní zodpovědností, zda budu klubovnu podporovat, tj. budu řádnou členkou, a tudíž finančně přispívat na její existenci, nebo nebudu a vlastně tím říkám: „Na klubovně mi moc nezáleží, ale někdy ji využiju, to jo.“

Správce klubovny Pavel Dymanus se někdy s humorem jemu vlastním ptá při placení lidí v klubovně: „ Jsi řád, nebo neřád?“ A já trochu s děsem sleduji, jak mnozí s úsměvem odpovídají, že jsou neřádi, protože být řádným členem se jim nevyplatí. Je to opravdu tak? Přesně takhle jsem přemýšlela i já… Počítala jsem, zda se mi vyplatí platit měsíčně členství, když se do klubovny nedostanu každý den. A jednu dobu jsem si dokonce také myslela, že přece na chod klubovny přispívám, když tam chodím, a navíc vždy zaokrouhluji účet při placení nahoru. Jak směšné. Těch pár korun teda klubovnu určitě vytrhlo. Tehdy mi to však posloužilo jako „berlička“ pro mé svědomí a já si tím ospravedlňovala své chování sama před sebou, a hlavně jsem měla ten „dobrý“ pocit ze sebe (rozuměj z ega), že „já“ klubovnu podporuji. A tudíž se mě důrazné nabádání Mistra, abychom udrželi klubovnu při životě, netýká.

Po tom svém TEPRVE se najednou za tyto své myšlenky stydím. Vždyť to, že klubovna existuje, se mi vyplatí tisíckrát či spíš miliónkrát víc, než kdyby nebyla a nebylo se kde setkávat. Moc dobře si vzpomínám, jak před několika lety, ještě když jsem studovala na vysoké škole a měla prázdniny, se na ně netěšila, protože to byla vždy velmi dlouhá pauza právě v setkávání na společných meditacích. Již tehdy jsem si uvědomovala, že právě společné meditace mě drží při životě a pomáhají mi pokračovat dál na duchovní stezce, která opravdu není procházkou růžovým sadem, jak ví každý, kdo s ní opravdu začal. Tuto prázdninovou pauzu v meditačních akcích právě vyplňují meditační maratony či nedělní meditace s Jirkou a Evou Krutinovými.

Objevila jsem, že to, co ve mně počítá, zda se členství vyplatí, jsou temné síly ega, které existenci klubu nechtějí, protože je to pro ně smrtelně ohrožující.

Dost pozdě jsem si uvědomila, že se členstvím to není jako s lítačkou (předplatným MHD). Tam platí, čím víc jezdíš, tím víc se ti vyplatí. Zde tato úměra vůbec neplatí. Jde totiž o to, udržet klubovnu v chodu a mít možnost využívat tohoto klenotu na stezce co nejvíce. Nechceme přece o něj přijít, ne?

A nebo se to dá říct také jinak. Co kdyby se každý rozhodl, že prostě členem být nechce? Stačí prostě přijít na meditaci, načerpat sílu a pak frrrr – zas na nějaký čas zmizet. Hlavně se nikam nevázat… To by se asi těžko klubovna dočkala Vánoc. A byly by to Vánoce smutné, bez radosti při společném usilování o vysvobození. A možná by i mnohý „neřád“ litoval, že to zašlo až tak daleko. To přece nechtěl. Ale nebyl by to jen zákonitý výsledek našich myšlenek a činů?

Zamysleme se proto dobře nad tím, zda chceme klubovnu či nikoliv a čiňme s tím pak vědomě a cíleně v souladu. K mému TEPRVE mně pomohlo světlo rozlišovací schopnosti, která se mi otevřela vlivem meditace s Mistrem a chci za ni tímto mnohokrát poděkovat.

Velký dík také všem, co klubovnu provozují a věnují jejímu chodu hodně svého času a pohodlí. Moc si toho vážím.

P. S.: Upozorňuji, že tento článek nevznikl na ničí objednávku, ale pouze na základě mého vnitřního popudu :)