Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Buddhisté velmi správně vyzdvihují tři klenoty, ke kterým se má jako k ochraně a pomoci obracet každý hledající. Jsou to nauka, mistr a duchovní společenství.

Správná nauka je soubor návodů na duchovní praxi, která, je-li správně a vytrvale prováděna, vede k poznání a vysvobození. Je zřejmé, že takovou úlohu může plnit pouze systém, který hledajícího vede jasnými pokyny od začátku stezky až do dosažení jejího cíle. Nahodilé, nesystematické podání nauky, které je neúplné nebo dokonce něco zatajuje, tento úkol plnit nemůže.

Mistr, má-li být skutečnou pomocí, musí se žáky přímo pracovat, což znamená hlavně s nimi společně meditovat. Formální žákovství bez společné praxe mistra se žáky tuto podmínku nesplňuje.

Duchovní společenství je z těchto tří klenotů neprávem nejméně oceňováno; zřejmě proto, že se jeho působnosti málo rozumí.

Duchovní společenství, společná setkání hledajících jsou v prvé řadě tím nejlepším satsangem. Jsou-li jeho účastníci upřímní hledající a jejich mysli a pozornost zaměřeny opravdu k Bohu – ale zdůrazněme jen za této podmínky, navzájem se posilují vlivy dobra, které směřují k Bohu. Řečeno jinak: duchovní společnost nás chrání před vlivy světa a zla, kterým jsme všichni vystaveni.

Tím však dobrodiní duchovního společenství nekončí. Jeho moc spočívá v něčem jiném. Jeho význam odhaluje Ježíš svým výrokem: „Kdekoliv se setkají dva nebo víc hledajících, tam Já jsem uprostřed nich“. Jasnou mluvou: na setkání již i dvou hledajících, kteří spolu meditují, tj. soustřeďují se na Boha, je Bůh přítomen jako vědomí Já jsem. Právě toto vědomí Já jsem, které je přitahováno společnou meditací, je největším přínosem duchovního společenství, pokud samozřejmě opravdu medituje.

Podmínka co nejčastější společné meditace je nevynechatelná. Nestačí pouhé setkávání a již vůbec ne, když se účastníci zabývají světem. Pak jeho členové pěstují lokavičáru a nikoliv átmavičáru.

Tímto způsobem meditující společenství – společnou meditací – získává obdobnou pomoc jako v meditaci s mistrem.

Je proto nejpřednějším zájmem všech hledajících, aby se často setkávali a společně meditovali. Názor, že společné meditace bez mistra jsou neúčinné, je nesprávný a škodlivý.

Síly Bohu nepřátelské mají ve třech klenotech velkého nepřítele a snaží se proto ze všech sil od společné meditace její účastníky odradit a to pod velmi záludnými, ale lichými námitkami. Například: ze společné meditace se získávají nemoce, mně se o samotě medituje lépe, bez mistra společná meditace nemá účinek, v meditaci na mne někdo vysílá negativní vlivy, společná meditace mne oslabuje, vyvolává ve mně negace atd. Seznam těchto výhrad je velmi dlouhý. Vyjadřují v lepším případě naši nevědomost, v horším případě dokazují, že podléháme moci sil zla, které nám brání v duchovním pokroku.

Mára, ďábel se snaží rozeštvat a rozehnat i samo duchovní společenství. Činí tak rozdmycháváním našich negací ve vztazích k druhým. Nepřátelství, uraženost, rozdílné názory – to vše slouží k ospravedlnění vzájemné nevraživosti a jako důvod, proč se nezúčastňujeme společenství a jeho meditací. Vždy je za tím jen ego, jeho nevědomost a zlo a nic  víc. Jediným lékem je rozpoznání těchto zlých sklonů v naší mysli a jejich rozpuštění.

Jinak maří společné úsilí všech a nakonec vedou k rozpadu skupiny. Nic lepšího si zlo přát nemůže. Naše úroveň, náš svět, je světem, kde tvrdě bojuje zlo s dobrem, síly vedoucí k Bohu s těmi, které směřují od něho. Proto je každé pravé duchovní společenství vždy silami zla pronásledováno, jak nám odhalí i letmý pohled do dějin.

Udržení společenství je ze všech uvedených důvodů vlastním zájmem každého hledajícího a měl by se o ně ze všech sil snažit. Hlavně vlastní usilovnou praxí, jejíž výsledky se pak projevují na úrovni meditace celé skupiny. K druhým členům společenství by se měl samozřejmě chovat s největší ohleduplností a porozuměním. Vztahy mezi členy skupiny by měl harmonizovat a utužovat. Nedostatky by měl nejprve vždy hledat u sebe a nikoliv u druhých. Kdo tak nečiní a naopak vyvolává sváry, stává se nástrojem márovým.

Zdůrazněme, že pravé společenství je duchovní, tvoří jej doslova společný duch vědomí Já jsem a nic jiného. Rozhodně jím není pouhá formální příslušnost ke skupině, nošení nějakého zvláštního oděvu a podobně. Co rozhoduje je duch a nikoliv zevní znaky. Ty jej nikdy nemohou nahradit. Tam, kde se na ně klade velký důraz, je vždy již sám duch oslaben.

To, co zůstává po tělesném odchodu mistra, který nezanechal pokračovatele, je nauka a společenství. Je-li oboje udržováno a využíváno, založený duchovní proud přežívá a tvoří oporu hledajících, kteří z nich čerpají skutečnou pomoc. Opouštět jedno či druhé, znamená tuto oporu ztrácet se všemi důsledky.

Neberme duchovní společenství zevně. Není jen mechanickým součtem přítomných hledajících. Křesťané v tomto smyslu velmi správně mluví o neviditelné církvi svatých, která skutečně existuje. Ta není samozřejmě omezena jen na křesťany nebo dokonce na katolíky. Je univerzální, duchovní organizací, do níž se společně meditující začleňují a čerpají tak z ní sílu i ochranu.