Josef Sanitrák: Dějiny české mystiky 1 - Legenda Karel Weinfurter
Jiří Vacek
Velmi potřebná a poučná kniha, která popisuje začátky mystického a jógického hnutí v Čechách koncem 19. a začátkem 20. století. Líčí situaci, jakou si hledající ani neumí představit. Hrstka lidí včetně K. Weinfurtera je vnitřně puzena hledat vnitřní stezku k něčemu vyššímu, ale neví ani přesně, co hledá a nemá nic, z čeho by mohla vycházet. Chybí jak literatura, tak učitelé. Proto zkoušejí vše možné a často i nemožné: spiritismus, okultismus, magii, tajné společnosti, které mnoho slibují a nic nedávají. Hledání, které je spíš blouděním než cílevědomou snahou. Chybí jakákoliv literatura s jasnými návody k praxi i ti, kdo by mohli po cestě vést. Nakonec nacházejí až po mnoha omylech a plodem tohoto hledání je Weinfurterův Ohnivý keř, který jako prvý u nás odhaluje praktickou mystiku s návodem „jak na to“. Pod jeho vlivem začíná s praxí tam popsanou cvičit mnoho zájemců jak písmenková cvičení tak i tiché soustředění na Srdce. Z tohoto Weinfurterova díla vycházejí další mystici dnes zvučných jmen: Fráňa Drtikol, Bedřich Hejhal, Jaroslav Kočí, Květoslav Minařík a mnozí další. I pro mne byl Ohnivý keř prvým popudem k mystické praxi a vedením na ní.
V tomto směru je zásluha Weinfurtera obrovská, za což mu plným právem náleží obdiv a dík. Být průkopníkem, není snadné, daleko snadnější je takové průkopníky kritizovat, zvláště když sami nic jiného neumíme.
Duchovní učitele lze zevně dělit do dvou skupin. V prvé jsou ti, kteří se duchovnímu životu věnují plně a jsou na něm proto i existenčně závislí. Ve druhé skupině se nacházejí ti, kteří mají své zaměstnání a svému učitelskému poslání se věnují ve volném čase nebo v důchodu – pokud nějaký mají.
Weinfurter byl spisovatel a překladatel, a to ve značné části duchovních děl, a proto byl na této své činnosti, která se prolínala s činností učitelskou, existenčně závislý. Na tom není vůbec nic špatného. Naopak si zaslouží obdiv, že své existenční zajištění spojil s tak nejistou záležitostí. Často se proto dostával i do značné nouze. Navíc mu z toho v tehdejší době nevznikal ani nárok na zajištění důchodu. Z tohoto hlediska jsou veškeré kritiky, které jej někdy obviňují z obchodování s duchovnem naprosto nemístné a zlé. „Zajisté jest hoden dělník mzdy své“, platí plně. Ti dnešní východní mistři, kteří zaplavují Evropu a Ameriku, si také nechávají za své duchovní činnosti platit, chceme-li takto zle věc stavět. Jsou ze své duchovní činnosti živi. Je zajímavé, že my všichni ze svých daní platíme patrně nějaký ten tisíc kněží z povolání, i když jsme třeba ateisté a nikdo se nad tím nepozastaví. Příjmy duchovních učitelů jsou však pod stálou kritikou: nebohatnou příliš, má se za duchovno vůbec platit a podobně. Ač se zdají být takové úvahy morální, ve skutečnosti jsou jen závistí a v mnoha případech ještě nepodloženou. Navíc, řekněme tvrdě: nikomu do toho nic není.
Samozřejmě, tam kde je učitel závislý existenčně na žácích, se vždy více či méně prosazují i hlediska ekonomická. Pár žáků mistra u nás rozhodně neuživí, jak tomu bývalo zvykem na východě. Pak se může učitel určitým způsobem žákům i podbízet, když jim duchovně lichotí nebo neuplatňuje vůči nim nepříjemnou, ale správnou kritiku. Jen učitel existenčně nezávislý, například důchodce, nemusí tyto vlivy brát v úvahu, i když ani on si nemůže dovolit vydávat knihy, které by nikdo neodebíral. Jako každý duchovní učitel byl Weinfurter jak obdivován, tak zatracován. To, co se kolem něho dělo, se zákonitě děje vždy. Lidé světlu nepřátelští stále nositele světla zatracují a pronásledují. Bohužel se k nim někdy přidávají ze závisti i ti, kteří by je měli podporovat. Útočí do vlastních řad. Kniha popisuje přesně to, co například Larsenův „Kámen mudrců“. Podává obraz nejrůznějších druhů duchoborců a jejich pošetilého počínání.
Smutná je kapitola o sporu Weinfurter – Minařík, tím spíš, že si zasluhují úctu a dík oba. Těžko říci, proč doopravdy spor vznikl. Bál se Weinfurter z existenčních a pochopitelných důvodů Minaříka? Byl pro Minaříka Weinfurter málo asketický a příliš orientovaný na různé mystické zážitky? Nerozdmýchali spor více nekritičtí obdivovatelé na obou stranách než jeho dva představitelé? Těžko říci, kde je pravda. Jednostranný odsudek jednoho ani druhého nesdílím.
V každém případě je „Legenda“ velmi poučná a doporučuji její přečtení a přemýšlení o ní. Je názorným dokladem, že zdaleka ne vždy je stezka otevřená a zprávy o ní přístupné všem tak, jak je tomu dnes. Nabídka stezky, jak jsme viděli v knize, ale i zažili za komunistů, není zdaleka samozřejmostí, ale nedocenitelným darem a milostí. Využijme jej, dokud se nabízí. Nikdy nevíme, jak dlouho potrvá a jestli nám nebude vzata a jestli nám bude nabídnuta znovu. Ti, kteří vědí, nás varují. Stezku si musíme jednak zasloužit, jednak je její nabídka příležitostí, jak obdržet milost. Kdo ji odmítne, je mu tato vzácná příležitost vzata, a pak se musí velmi snažit, aby mu byla znovu dána. Přesvědčení mnohých duchoborců, že záleží jen na nich, kdy se na stezku vydají a že její nabídka bude platit stále, není ničím jiným než falešnou nabubřelostí ega. Mluví se v této souvislosti o mnoha vtělení do samsáry, než je nám znovu nabídnuta. Ta, jak říká Buddha, není nic jiného než utrpení. Některé údaje v knize uvedené například o Petrovi Klímovi, Drtikolovi a dalších, se zřejmě opírají o mé paměti „Jak jsem hledal Boha“. Řadu mystiků v knize uvedených jsem osobně znal. Jak je vidět i v tom jsou mé paměti užitečné. Historicky navazují na Sanitrákovu knihu: jsou jejím pokračováním, které mapuje značnou část duchovní historie v naší zemi až do dnešních dní.
Kniha o Weinfurterovi bude pokračovat 2. a 3. dílem. Tak se dočkáme i osvětlení Bruntonova působení v Čechách, které jsem již popsal v pamětech podle zpráv z Psyche a vyprávění pamětníků. Srovnání bude určitě zajímavé. Jistě se také dozvíme o pronásledování gestapem, které způsobilo Weinfurterovu smrt. Němečtí „kulturhägři“, neboli nositelé kultury, jak se Němci sami hrdě nazývali, se projevili i v této duchovní oblasti. Zůstala za nimi jen spoušť, ze které se jen obtížně duchovní směry a organizace vzpamatovávaly, jen aby v roce 1948 opět vše na 40 let potlačili komunisté. I to nás učí historie: nikde není zaručeno, že dnešní rozkvět duchovních činností nemůže být přerušen. Využívejme jej proto, dokud trvá.
A ještě něco, aby se mohli ti „spravedliví soudci“ patřičně pohoršit. Prvých 500 výtisků časopisu Psyche Weinfurter rozeslal bez objednávek na adresy, které někde sehnal. Míla Tomášová opět snad každému návštěvníkovi vnutila ke koupi balík knih, ať chtěl nebo ne. Hrozné, že? My v několika málo případech posíláme také knihy bez objednávek těm, o kterých si myslíme, že jim pomohou. Často je přijmou s povděkem. Někteří se až nepříčetně rozčílí, ač knihu nemusí platit, protože neposíláme na dobírku, ale na důvěru. Místo, aby knihu vrátili, tak si ji ponechají. Jsou přece spravedliví. Mají dokonalou omluvu, že se na náš účet obohatili zevně i duchovně.