Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Odjíždíme sami s naší Fábinkou v sobotu v 7 h. ráno do Olomouce k Barče a Romanovi. Po obědě je odpolední veřejná meditace, přijde něco přes 60 lidí. Druhý den meditujeme ráno u hostitelů s jejich meditační skupinou, která se 1x týdně pravidelně schází; je nás asi 15. Na Morávku odjíždíme neobvykle až po obědě a po mém odpoledním spánku. Tradiční španělské ptáčci, nejlepší ve střední Evropě, se odkládají o týden. Alžběta má pracovní směnu. Počasí je značně studené, venkovní teplota klesá až na pouhých 7 stupňů. Jak je pravidlem, než se domůžeme řádného topení, je mnoho nastydlých. Mezi postiženými je i Miluška. Celých 14 dnů ležela a vstala až k odjezdu. Hned po příjezdu na Morávku v důsledku zimy na pokojích a v meditační hale znovu nastydla a celý seminář polehávala a některé meditace vynechávala. Toto se opakuje pravidelně každý rok. Leošek vždy slíbí, že už nikdy, ale znovu je vše při starém. Pan Buček šetří, ale neuvědomuje si, že odrazuje další zájemce o pobyt ve svém podniku i mimo seminář.

Navíc se znovu opakuje, jak na kolotoči, souboj s těmi „horkokrevnými“. Nenechají si vysvětlit, že pomoc, kterou všem poskytuji, není zadarmo, ale stojí mě mnoho sil a výsledkem je energetické oslabení, které se projevuje tělesným chladem. Nestačí jim větrání o přestávkách, ale bezohledně nechávají otevřená okna i několik hodin, než začne odpolední meditace nebo dokonce celou noc. Stále dokola se jim tento požadavek denně opakuje, ale marně. Nakonec nacházím opět okna po obědě dokořán a v hale nikdo. Kdybych je nezavřel, seděli bychom v zimě. Venku je pouhých 7ºC. Korunu tomu nasazuje Leošek, který mě přichází sdělit, že se nebudou smažit v pekle až po smrti, že se v něm smaží již teď. Opravdu humorné. Míla nastydlá, já se halím do dek, abych nenastydl a oni z toho mají legraci. Tak jsem  mu řekl své mínění a těm horkokrevným také. Leošek se pak dlouho omlouval.

A to si o sobě zřejmě všichni myslí, jak jsou duchovní. Výslovně dělají opak toho, co jim říkám a je jim úplně jedno, co mně, ale i dalším způsobují. Buď dělají naschvály a vycházejí z u nás tak oblíbeného přesvědčení, že mistr musí vyhovovat jim a ne oni mistrovi a oni se jeho pokyny řídit nemusí. Také je možné, že jsou tak zatvrdlými sobci, kteří nemají ani tušení, že druzí jsou také cítící lidé. Oboje jsou projevy obrovského ega, které se meditací jen důležitě nafukuje místo, aby se rozpouštělo. Vše je ještě horší, protože se tak chovají k 75 let starému tělu, které s obtížemi zvládá daleké cesty a následné vypětí tělesné, duševní i duchovní, jen abych jim pomohl. Skutečně vzorné chování k mistrovi, který za ně pokládá svůj život. Není divu, že tak často padají, zanechávají úsilí nebo se dokonce stávají nepřáteli. Bez očištěného charakteru meditace je nejen neúčinná, ale často i škodí.

O těch, kteří na semináře jezdí načerpat sílu a jako poděkování mě pomlouvají ani nemluvě. Na každém semináři se takoví naleznou. Jejich počínání jim nepřipadá vůbec ani trochu podivné. Oni jsou přece ti jediní spravedliví.

Naštěstí jsou i ti, kteří jsou skutečnými přáteli. Jen pro ně má veškerá tato námaha smysl. Zpravidla jsou to i pokojní, tiší, nevýbojní. Denně na sobě vytrvale pracují a zvolna, téměř neznatelně se lepší. Jednoho dne po dlouhém, nepřetržitém a vytrvalém úsilí je najednou vidět změna a nakonec dosahují poznání, což je pro mne velká radost.

Jak říká Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Na druhou stranu tato neformálnost umožňuje svobodnější styk s opravdovými přáteli a hledajícími. Ti tuto volnost hojně využívají i jak říká Karel Kreizl v „doučovacích kroužcích“. Meditují u nás na pokoji 2x denně. Zájemců o meditaci s námi na pokoji je tolik, že počet musím omezovat. Přednost mají „přespolní“, ti co k nám nechodí meditovat v Praze.

Další možnost pobytu s námi mají účastníci na společných denních procházkách. Cvičíme na nich meditaci v chůzi. Jak tělo stárne a kolena zlobí, procházky jsou stále kratší. I u oblíbené Augustinky, kde chvíli posedíme v tiché meditaci, jsme letos byli jen dvakrát.

Meditace v hale je již delší dobu zpravidla velmi silná, zvláště ráno před snídaní. Mnozí účastníci se seminářů a společných meditací zúčastňují již pravidelně několik let a sami také doma správně usilují. To vše se promítá příznivě do úrovně společné meditace. Je podstatně vyšší než před léty  a stále se zlepšuje. Počet účastníků se měnil od 70 do 80. Asi deset lidí na poslední chvíli se odhlásilo, když před tím Leošek odmítal další uchazeče, že je již obsazeno. Někteří se ani neodhlásili a prostě nepřijeli. Další ukázka sobeckého chování některých duchoborců, kteří si zřejmě nejsou ani schopni uvědomit, jakou škodu a potíže dělají pořadateli a druhým. Včas neodhlášené pobyty a jídlo musí pořadatel samozřejmě platit a ti, kteří by rádi přijeli, nemohou přijet.

Někdy se musím zlobit na sklon meditujících pospávat a dávat rady, jak se se spaním v meditaci vypořádat. Nepříznivě také působí vydatné snídaně. Při trávení nastává odliv krve z mozku do trávicího ústrojí a výsledkem je ospalost. Tak nekázeň v jídle, vydatné jídlo před meditací ji může silně nepříznivě ovlivnit. Je překvapující jak málo se o těchto škodlivých vlivech ví. Také meditace ve tmě nebo v pološeru přispívá k ospalému, tamasickému klidu. Receptory v mozku „chápou“ tmu jako pokyn ke spánku a takto na tělo působí. Meditovat se má v co nejjasnějším světle a pokud možno část meditace mít otevřené oči. Spojovat dobrou meditaci s tělesným klidem a se zavřenýma očima znamená vytvářet zvyk, který nám znemožňuje meditaci v činnosti, bez které je celodenní meditace nemožná a dosažení přirozeného, sahadža samádhi rovněž.

Na seminářích se mně hledající svěřují se svými zážitky a potížemi. Někdo například nemůže meditovat v Srdci. Cítí tam velkou díru a bolest. Proto medituje nad hlavou. Tomu nerozumím. Možná jde o jeden z mnoha triků ega, jak nepustit hledajícího dál.

Na Morávku přijel i Pepa Šindelář, který již před delší dobou přestal chodit k nám na meditace, ale přátelský vztah si k nám zachoval. Když jsem byl překvapen jeho příjezdem, tak mě řekl: „ Měl jsem sny, ať jedu na Morávku. Tak jsem přijel.“ Odjel bez rozloučení, natož poděkování. Není přece třeba ani není zač… Co není vidět, za nic nestojí. Kdyby on a jemu podobní zakusili, co znamená držet úroveň meditace 80 lidí, kteří jsou plni vnitřních nečistot, unavení, roztěkaní, ospalí a já nevím, co ještě, chovali by se jinak. Jeho přítelkyně se zdála meditovat lépe než on: také na rozdíl od ní několik meditací vynechal. „Prý odpočíval“. Jeho dívka se hlásila ke skupině Mahešvaránandy, ale naši meditaci chválila: „Je to třeba“.

Leošek se zase ptal, jak se má na mne soustřeďovat, aby získal pomoc, ale neškodil mně. Rozhodně by se nikdo neměl soustřeďovat na osobu mistra, ale vždy na Ducha, který ji oživuje. Ještě lepší je využít klid a mír a duchovní sílu, kterou mistr vyzařuje, k provádění átmavičáry. Nakonec se každý musí obrátit sám k sobě a v sobě vše nalézt. Právě k tomu nás osoba mistra v těle vede: k mistrovi vnitřnímu, který je v každém z nás.

Na seminářích jsme zaměstnaní po celý den. Vstáváme záhy po šesté a končíme před devátou večer. Kromě meditací zpravidla ještě provádíme s Miluškou korektury knih do tisku. Nyní jsme opravovali hned dvě knihy: „Základy jógy a mystiky“ a „Ze samsáry do nirvány“. Ve čtvrtek právě na mé narozeniny vyšly paměti, 11. díl „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“. V pátek je Eva s Jirkou přivezli. Jejich i další prodej nás také zaměstnaly. Kdo si je z trvalých odběratelů vzal a zaplatil, ušetřil na poštovném 40 Kč.

Při hovoru Karel Kreizl uvedl zajímavou metodu, jak jeho manželka, která cvičí či-kung, pomáhá členům své skupiny. Zvedá jim sílu z nohou vzhůru. Zřejmě se tak děje příslušným soustředěním. Někdy je tato pomoc v oblasti síly tak pronikavá, až má nepříjemné účinky na její příjemce. Hned jsem metodu vyzkoušel na sobě a zjistil jsem, že soustředění v nohách ve vědomí Já jsem skutečně zvedá sílu vzhůru. Každý si tento postup může vyzkoušet u sebe sám. Používat jej na druhé nikomu neradím pro možnost nepříjemných účinků.

Někteří z přátel mně ještě na Morávce dobrovolně předali vynucené dopisy se svými zkušenostmi. Některé uvádím.

V Domašově 4.6.2006

Vážený a ctěný pane Vacku.

Předem dopisu Vám chci poděkovat za duchovní pomoc, kterou od Vás dostávám. Jsem Vašim věčným dlužníkem. Velmi si cením Vašich knih, které jsou opravdu jedinečné, jak po stránce srozumitelnosti podávané nauky, tak i při řešení různých problémů se kterými se na duchovní cestě potkávám. Jemný humor, který Vaše knihy provází, je vzácný i v běžné beletrii, natož v duchovní literatuře. Velice dobře se mě osvědčili magnetofonové a video kazety, které používám skoro každý den. Duchovní energie, která je v nich obsažena je velkou pomocí jak při cvičení vnitřní pránájámy, tak i při formální a poloformální meditaci. Při jednom cvičení vnitřní pránájámy podle videokazety č. 2, která je natočena v Přerově při společné meditaci, jsem se jako vědomí přemístil do sálu a setrval tam až do konce pránájámy. Přímo jsem zažíval a vyciťoval kolem mne sedící a zároveň i cvičil. Po skončení pránájámy, jsem se jako vědomí vrátil zpátky a pokračoval v meditaci. Přemístění vědomí  bylo takové jemné, jednoduché jako když se člověk zhoupne na houpačce. Ještě bych Vám chtěl popsat zážitek z květnové Morávky. Šel jsem odpoledne zaplatil oběd na pokoj Hynka Riese. Při vstoupení do pokoje, kde byl Hynek s manželkou, mě začala prostupovat jemně zářící energie. Byl toho plný pokoj. Po zaplacení  jsme spolu ještě chvíli hovořili a ta jemná energie mě stále ve vlnách prostupovala. Při meditaci na Vašem pokoji pociťuji stejnou energii, ale ta je ještě rozšířená o hluboký klid, který okamžitě utiší mysl a jakmile se v ní něco objeví, hned to mizí, bez mého úsilí. Ještě jednou děkuji Vám i Vaší paní za všechno, co pro nás děláte a těším se na shledání v Kostolanech. Přeji Vám, celé Vaší rodině a všem, kdo o to stojí a usilují, Božího Ducha přítomnost.

Zdeněk Patočka

Pozadu nezůstal ani Pavel Kubeš. Napsal hned dvakrát. Jelikož píše hlavně o své praxi, jeho zkušenosti jsou pro všechny praktiky poučné a cenné.

Krnov 18.5.2006

Srdečně Vás pane Vacek zdravím.                                       

16.5. – tři hodiny ráno – probouzím se a hned prosím o požehnání – pomoc pro celý den. Pak vstávám a beru z knihovny Patandžaliho jógasutru. Jak začnu číst, s údivem zjišťuji, že to navazuje na sen, který mi nebyl jasný! A náhle jsem si uvědomil, že čtu tyto knížky vlastně dvojím způsobem! První čtení je snaha pochopit, o čem se píše. Člověk to chápe – více či méně, ale ještě se tím nedokáže řídit.

Postupující očistou mysli – sádhanou jsem „druhé“ čtení četl zájmem JAK praktikovat čtené, co už je zažité, co se teprve rýsuje k praktikování apod. Vždy ale musí být prvotní zájem poznat – a snaha prospívat na stezce! Když jsem si přečetl na str. 6 větu …jóga znamená cesta, sepětí. Cesta nikoliv ve významu, že se někam dojde, nýbrž, že vzdálenosti k poznání neustále ubývá – konečně jsem pochopil – jak usiluji. Tady se mi opravdu vyplatila prosba před každým čtením – Otče, PROSÍM TĚ – otevři mi oči…ať je mi to k užitku. Tak cokoliv přečtu (duchovního), vždy se následně „vynoří“v případě potřeby, ujasnění – jak mám to či ono dělat, s jakým postojem nebo pochopením. Některé knížky jsou pro mne tak „těžké“, že je přečtu jen jednou, ale i to má svůj vliv. Např. knížka Neosobní život – neustále mne přitahuje, ale jsem schopen číst jen části nebo jen věty. Vnitřně ji cítím jako pomoc, intelekt (nebo ego?) se však zdráhá ji přijmout, pojmout, obchází kolem jejího obsahu. Je to asi jako ve Vašem článku na internetu – Výstraha posledního soudu – kde po smrti se nám Bůh zjeví jako Světlo. Kdo má rád tmu (nevědomosti), ten prchá, já se však snažím tíhnout k tomuto Světlu, neboť se mi dalo poznat jako čistá láska. Kdo ji alespoň jednou poznal, tomu již tento svět nemá co nabídnout, jen bídu ega a  utrpení. Když se mi objeví smysl čteného, jsem nesmírně vděčný, že jsem byl vyslyšen a děkuji za pochopení. Ale také naprosto zřetelně – vnitřně pociťuji, že jsem poznaným zavázán! Už se nemohu vymlouvat, já jsem nevěděl!

Osobně si myslím, že právě pro tento fakt závazku se poznaným řídit, mnoho lidiček považuje duchovní knížky za nějakou beletrii. Přečtou a konstatují – to je přeci jasné! A dál žijí postaru.

Ale to jen na okraj co jsem postřehl. Teď před jarní Morávkou – ale i jindy – znovu si v Božském Životě na str. 291 připomínám, proč – se scházíme, abych neztrácel ze zřetele cíl své snahy, jak už se mi málem jednou stalo!!!

Když jsem si „Váš“ Život Božský tenkrát koupil, Hynek mi na pokoji řekl: „Nauč se to nazpaměť!“ Já jsem na tato živá slova nezapomněl, proto se mi znovu a znovu otvírá a já stále prosím o pomoc a milost, abych ji – snad lépe – ne knihu – ale Život Božský – v sobě poznal a žil. Neboť jsem si uvědomil, jak zoufalý je můj život v egu! Hynek mi dal článek z internetu, o tom jak rád myslím – a Vy jste komentoval, že rozvíjím buddhi – objala mne velká radost, že to, co dělám, tj. domýšlení nauky, je to žádané! Vloni jsem slyšel dva účastníky Morávky se o buddhi bavit a jak je důležitá. Já z ní měl strach a celkem bezděčně jsem poprosil – Otče – CO JE TO BUDDHI? A Vy jste mi to objasnil a strach či obava, že buddhi nedosáhnu, zmizela! Děkuji moc.

Samozřejmě, že jsem o buddhi četl v Džňána józe, jen jsem k tomu nedozrál. A také cítím vliv opravdových proseb i když bezděčných. Prosím mnohdy tak, jako když se člověk topí – neumí plavat a ví, že mu jde o život. Ono opravdu o život jde – Život Věčný Božský! Tak se mi také vyplatila prosba – Otče, prosím Tě, NAUČ mne správně prosit!

Jeden z nejcennějších vyprošených darů je, že „vidím“ vlastní pozornost! Tenkrát – poprvé – jsem uviděl paprsek Světla jdoucí z mých očí na předmět, jak si ho zpětným odrazem uvědomuji a v hlavě – čele – naskočila myšlenka, co to je – tj. mysl předmět identifikovala a zařadila. Teď, po letech praxe s vědomým řízením pozornosti se snažím dívat tak, aby myšlení nevzniklo! Takto jsem pochopil poukaz J. Kočího z Vámi vydané knížky „Cesta za Pravdou“, dívat se a nejmenovat! Moc Vám za její vydání děkuji. Také se teď začínám konečně – učit nerozvíjet tímto způsobem situace, ve kterých jsem! Jinak bych to řekl: „Učím se žít jednoduchý život!“ Z otevřené Džňána jógy beru kdysi popsanou záložku a čtu. Neustále se uvědomuj jako TO, co nemůže jíst, pít, ani nic jiného dělat s výjimkou jediného – UVĚDOMOVÁNÍ! Ze mne neustále „vyvěrá“ pozornost. Řízená pozornost vede ke spáse!!!

A dnes dopisuji – Pozornost řídí, odtahuje i vede BUDDHI! A pak, pane Vacek, že nejste dobrý učitel. JSTE!

S úctou a Láskou – Váš žák – Pavel Kubeš

P.S. Vše nejlepší k Vaším letošním narozeninám. (A pak, že nemám pro Vás dárek!)

A hned druhý dopis.

Morávka 1.6.2006

Do nedostatečně prováděné átmavičáry OKAMŽITĚ vráží klín nepozornosti – je lokavičára! Tak se objeví ego a snaží se „přivlastnit“ výsledky poznání – JÁ! Tím začíná oživování duchovní pýchy – namyšlenost – a „ztrácí“ se pokora!

Děkuji Vám za tuto milost přímé výtky. I když jsem uviděl tento stav svého ega ve Vašich očích, stále jsem ho nechtěl přijmout!

Proto JÁ – muselo použít slovního napomenutí! V meditaci mi přišlo: „Kup si knihy pouštních otců“. Tam jsou „živé“ příklady pokory, tichosti… já je měl v ruce již na prvním turnuse a odložil je, jako nepotřebné! Jaká pýcha a domýšlivost ega, Pavla!!!

Také jsem Vám vděčen za vysvětlení, jak se máme chovat v této od Boha odpadlé úrovni, do které jsme se dostali vlastní vinou. K volbám jdu ve správném duchovním postoji „vybrat“ tu politickou stranu, která „páchá“ nejmíň zla. Jestliže bych totiž nerespektoval zákony dění této úrovně, kde je zlo zakrýváno falší, lživými řečmi či sladkými úsměvy – Šakti by mne musela přesadit do ještě horší úrovně, kde se zlo přímo projevuje a působí, abych pochopil! Děkuji Vám moc a moc za tuto milost – poznání!

Ještě jeden postřeh z pránájámy: Sleduji-li se zájmem pozornost, která vede Šakti – jsem nejen uvnitřněn, ale současně i utišen. Zájem o pozornost nedovolí rozvíjení myšlení! Tak Šakti může čistit, tj. nerušeně působit. Cvičím jakoby za tělem, tak není pozornost strhávána předměty přede mnou a také mizí „pocit“ jsem tělo či mysl - ego. Tak mne učíte!

Váš Pavel Kubeš

Protože se po semináři hned konaly volby do parlamentu, považoval jsem za nezbytné varovat před komunisty a jejich spojenci, protože jsem na vlastní kůži zažil od nich pronásledování pro své duchovní zaměření. Výslechy na StB, strach, že půjdu do vězení za své strojopisné samizdaty a za meditační schůzky u nás v bytě, to vše by mělo být dostatečné varování, co by všechny hledající čekalo, kdyby se zmocnili komunisté vlády. Nevěřím, že by se chovali jinak. Těm, co označují vraždy za pouhé „omyly“, není možno věřit. Po roce 1948 udusili veškerý duchovní život a v zájmu lidí by tak opět učinili, aby nás zachránili od „opia lidstva“, jak všechny náboženské snahy nazývají.

Je pravda, že Ramana Maháriši říká: „Do dění světa máme zasahovat, jak nejméně je možné“, ale on sám šel  na pomoc ženě přepadené lupiči. Mudrc Sokrates opět, když byla jeho vlast ohrožena, vzal meč a štít a šel ji bránit. Podle svědectví se jako voják choval statečně a zodpovědně.

Někdy je prostě správné a nezbytné do dění světa zasahovat. Dharma, povinnosti žáka, který žije ve světě, jsou také jiné než u sanjásina. Policista, který by nestíhal zločince nebo voják, který by nebránil svou vlast, by se nečinností naopak velmi proviňovali proti své dharmě s velmi zlými karmickými dopady.

Klasické spisy o józe nám radí, že si pro její provádění máme zvolit „zemi dobrého krále“. Proč, je zřejmé. Zlí vládci pro své zlo pronásledují vše zlu se příčící, což je jóga i mystika.

Každý, kdo se věnuje nějaké duchovní činnosti, by měl proto ve svém vlastním zájmu volit „dobré krále“, neboli vládce, kteří popřávají volnost a svobodu všem duchovním projevům. To rozhodně komunisté ani ti, co se s nimi spojují, nejsou. Za těchto podmínek nevolit nebo volit nesprávně, znamená připravovat pronásledování všeho duchovního, jak jsme zažili. Opravdu mě udivilo a zarazilo, jak mnoho hledajících v této oblasti nemá jasno a chová se velmi nerozvážně až nezodpovědně a neuvědomuje si, co vše je ve hře. Žádná strana není ideální, ale také není pravda, že jsou všechny stejné. Jsou strany, které zavádějí totalitu a násilí, jiné v tomto směru poskytují plnou svobodu. Nebývalý rozkvět mystiky, jógy, buddhismu a dalších duchovních směrů za prvé republiky umožnily právě demokratické svobody, kterým se občané republiky těšili.

Oslavy mých 75. narozenin probíhaly neorganizovaně od středy 17. května až do návratu z Morávky. Gratulanti přicházeli postupně, jak přijížděli na seminář i přicházeli k nám domů. Ve středu jsem vyjádřil svou nespokojenost při večerní meditaci u nás doma, že přijdu o chlebový dort. Tak Zuzana s Petrem zmizeli, nakoupili v Delvitě a v naší kuchyni dort „upekli“. Co si člověk nevydupe, to nemá. Dort byl výborný. Lepší než ty sladké na Morávce, kterými jsme podarovávali kde koho. Miluška podávala sladké poháry meditujícím ještě několik dní po příjezdu domů.

Ve vedení meditací mně pomáhali postupně, jak na Morávce pobývali, Vládík, Roman, Hynek a naše Eva. Jednak se tak zaučují, jednak mě tím ulevují. Všichni si vedou dobře. Dobře učí nauku a hlavně její praxi a samostatný přístup k ní, který někdy projevují, svědčí o jejím správném pochopení. Rozhodně ji pouze nepapouškují. Již teď je každý z nich plně schopen vést samostatně veřejné meditace a semináře, což platí i o některých dalších, kteří z důvodů zaměstnání nemohli přijet. Většina z nich má v místě bydliště i svou meditační skupinu, kterou dobře vedou. Tak je o pokračování nauky a školy postaráno lépe, než jsem dříve doufal. Další přátelé, do nichž zahrnuji i ženy, si vedou již teď tak zdatně, že je jen otázkou času, kdy se k nim připojí. To vše mě naplňuje radostí.