Jak mě šakti učí - o síle modlitby
Jiří Vacek
Koncem července byla velká horka a déšť nepřicházel. Na zahradě kolem chaty vše vadlo. Proto jsem jeden den, jak mě učila Míla Tomášová, čaroval déšť. Asi 5 minut; víc mě to nebavilo. Trochu za chvíli napršelo, ale skoro neznatelně.
Asi druhý den jsem otevřel „Deníček“ Faustyny Kowalské a hle co čtu. Klášterní zahrada také trpí suchem a krásné květy vadnou. Faustyně je jich líto a modlí se k Ježíšovi o déšť. Ale pozor: 3 hodiny. Pak vydatně zapršelo.
Navíc jsem si vzpomněl, jak Ole Nydahl píše, jak byl souzen za pašování té nejkvalitnější Marihuany, jak hrdě uvádí, a naprosto neočekávaně a v rozporu s právním řádem osvobozen. Když o tomto „zázraku“ psal do Indie svému mistrovi a přátelům, dostal odpověď: „Dalo nám to dost práce. Tři dny jsme se na to soustřeďovali“.
A jsme u toho, co jsem si již tolikrát ověřil. Chceme-li něčeho modlitbou dosáhnout, vždy je zapotřebí potřebné doby a potřebného úsilí. Následek, který chceme docílit, musí mít dostatečně silnou příčinu – což je naše modlitba – a musí trvat dostatečně dlouho. O tom nás právě poučuje Ježíš v podobenství o vdově a soudci. Žena soudci nedala pokoj ve dne ani v noci a prosila jej tak dlouho, až ji vyslyšel.
Poučení pro nás? Chceme-li, aby se naše modlitby plnily, musíme se modlit „v jeho jménu“, což je vědomí Já jsem a dostatečně dlouho, dokud se nedostaví výsledek. Ten přichází vždy s určitou časoprostorovou prodlevou, která je úměrná vlivům, které byly popsány výše.
Každé takové přání, modlitba, nám samozřejmě berou čas i sílu, což je dobré vědět. Nic není v tomto světě zadarmo, ale za vše se vždy platí, ať jsme si toho vědomi či nikoliv. Mnoho přání, za která se modlíme, nám může brát čas i sílu potřebnou na stezku. Navíc, pokud na nich lpíme, tak nás znesvobodňují. Proto je lépe prosit Boha o samého Boha a ne o věci nepodstatné nebo, které nás dokonce Bohu vzdalují.