Faustyna Kowalská: Deníček - Boží milosrdenství v mé duši
Jiří Vacek
Faustyna Kowalská (1905 – 1938) se narodila ve venkovské, katolické rodině. Do školy chodila pouze necelé 3 roky. Jiné vzdělání neměla. Snad od narození toužila po Bohu a stát se svatou. Do kláštera chtěla vstoupit již asi v 16-ti letech, ale byla všude odmítána, protože neměla věno neboli dostatek peněz, které by klášteru věnovala. Představa, že za „duchovno se neplatí“, je velmi zjednodušená i nesprávná. Proto asi rok pracovala jako služka, aby si na vstup do kláštera vydělala.
Její láska k Bohu byla nesmírná a proto záhy po vstupu do kláštera byla zklamaná, že má tak málo času na modlitby. Stále si psala deník, ze kterého známe její vnitřní duchovní život. Psala jej potají, aby o něm nikdo nevěděl. Její láska k Ježíšovi ji přinášela jeho denní vize, ve kterých spolu rozmlouvali. Ježíš jí často ukládal nějaké úkoly, ale ona mu odpovídala, že jej poslechne pouze tehdy, když k tomu dá souhlas nějaký kněz, zpovědník nebo alespoň se radila s představenou. Tak pevná byla její poslušnost k církvi, že v těchto záležitostech se neodvažovala jednat bez svolení kněze nebo představené, i když dostala pokyn přímo od Ježíše. Současně si na mnohé kněze, kteří jí měli jako zpovědnici vést, ztěžuje. Nerozumí vnitřnímu životu a jeho projevům a nedokáží jí proto poradit. Mnozí se proto o něm buď odmítají bavit jako o něčem podezřelém a nepatřičném. Jiní se zase této problematiky přímo bojí a těm, které by měli vést, se vyhýbají a odmítají je zpovídat. Za celý svůj život nalezla snad jen dva kněze, kteří jí rozuměli, a proto se jim mohla svěřit a dostat nějakou radu. Ze sester a představených jí nerozuměl v jejím mystickém životě nikdo. Proto tajila před nimi i svůj deník a své duchovní zkušenosti. Deníček byl zveřejněn až po její smrti. Jak byl nebo nebyl upraven církevními autoritami, aby nevrhal nepříznivé světlo na církev, která neumí vést ty, kteří směřují přímo k Bohu, nevíme. Je v něm skutečně vše nebo jen co se hodí?
Uvážíme-li, že hlavním cílem klášterů má být vytvoření co nejlepších podmínek k vnitřnímu životu neboli k praxi mystiky, jde o zjištění smutné. Tam, kde by mělo být samozřejmostí, že se hledajícímu dostane náležitého poučení a pomoci v duchovním životě, toto nejdůležitější chybí. Místo toho se pěstuje institut neomylných zástupců Boha na zemi, kteří o Bohu a cestě k němu nic neznají ani teoreticky tím méně prakticky. A ti, kteří opravdu k Bohu směřují a jej zakoušejí, jsou vedeni ke slepé poslušnosti k těm, kteří nic nevědí a ani vědět netouží.
Jako skutečný duchovní praktik, získala Faustyna na své stezce mnoho zkušeností, které jsou stejné s mými nebo o kterých píše Ramana Maháriši. Její poznatky opět potvrzují pravdu, že je na celém světě jen jedno pravé náboženství a to vnitřní. Tyto zkušenosti jsou cenné pro všechny hledající. Obohacují náš duchovní rozhled, a proto i z tohoto důvodu je dobré si knihu přečíst a zamyslet se nad ní.
Faustyna například cítila velmi tíživě vnitřně nečisté lidi. Částečně vědomě, částečně nevědomě pomáhala svou silou druhým lidem na stezce, a to i v okamžicích smrti, stejně jako všechny vyspělé duše. Její zkušenosti v této oblasti jsou stejné jako mé. Tato pomoc není zadarmo a je vždy na úkor síly a stavu pomáhajícího.
Dobře zná i lstivé působení „satana“ neboli lidí, kteří jsou ve vleku sil nepřátelských Bohu. Jak je nazýváme, není důležité. Rozhoduje, že existují a působí. Odmítat je jako výmysl a pošetilost je již samo o sobě známkou, že jsme již v ohrožení jejich mocí. Naše duchovní slepota je jejich dílem.
Podle Faustyny máme být v nitru, i když konáme své povinnosti, což opět není nic jiného než naše meditace v pohybu. Máme se také často modlit o lepší poznání boží vůle, což je totéž, jako když nabádám, abychom si nemysleli, že již vše víme, ale s pokorou se neustále obraceli k božské moudrosti, k Duchu svatému o poučení. Toto vše a mnoho dalšího poučného se od Faustyny dozvíme. Dokonce i to, jak správně s pomocí Boží posílit své tělo v nemoci a dosáhnout uzdravení.
Dokud žila, neměla Faustyna na život své komunity natož církve vůbec žádný vliv. V její církvi rozhodovali a dosud rozhodují lidé, kteří o vnitřním duchovním životě nejen nic nevědí, ale ani vědět nechtějí. To, co chtějí, je absolutní moc nad svými ovečkami a cílem, jak ji dosáhnout, je výchova ke slepé poslušnosti ve víře v jejich neomylnost. Po smrti byla záhy prohlášena svatou. Dřív jí být nemohla….
Deníček je nádherné a inspirující čtení plné lásky a touhy po Bohu, ale i zápasu a těžkostí, které vždy takový život provázejí, a to dokonce i v klášteře, kde by měl být co nejvíc usnadněn. Rčení: „Ďábel vchází do chrámu v osobě kněze“, je často velmi pravdivé.
Moudrý hledající dnešních dnů si nad ním uvědomí, jakou má obrovskou milost, že mu nechybí správné poučení o cestě a dokonce i vedení na ní. Oboje zdaleka není samozřejmostí ani tam, kde by tak tomu mělo být. Poučení velmi závažné.