Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Bůh je ve své podstatě absolutní, neomezený a beztvarý sebe si vědomý subjekt, vědomí Já jsem. Stezka poznání Já, džňána jóga míří přímo k uvědomění si tohoto subjektu: vědomí Já jsem, který je i naším pravým Já. Je proto stezkou přímou. Míří přímo ke sjednocení se s absolutním Já jsem. Je-li její nauka dostatečně zvládnuta, rozpouští i naše chybné názory o Bohu, které nám brání v jeho dosažení. Ty spočívají hlavně ve zpředmětnění Boha, ve víře, že je někde mimo nás, oddělen od nás nebo dokonce omezenou osobností. Pod vlivem těchto názorů jej hledáme tam, kde není a jaký není, a proto jej ani nemůžeme nalézt, dokud své omyly neprohlédneme.

Metodou této stezky je átmavičára. Její podstatou je obracení pozornosti na vědomí, kterým již jsme, ale pouze si je neuvědomujeme. Nevytváříme něco nového, co zde není a co nejsme, ale pomocí správně namířené pozornosti rozpoznáváme nejprve, co nejsme, abychom si nakonec uvědomili, co jsme. Poznání Já je jeho uvědoměním, nikoliv vytvořením.

Pravda, že jsme stále Já, nás nesmí zmást. I když  jím stále jsme, nejen si je neuvědomujeme, a proto je ani nežijeme, ale, co je mnohem horší, žijeme v nepravém já, které za účelem rozlišení od pravého Já nazýváme ego.

Ego je stav nás samých, našeho vědomí, které se nesprávně ztotožnilo s tělem a s myslí a chová se plně tak, jako by bylo jimi. Dokud toto nepravé já, ego nerozpustíme, dokud se budeme zaměňovat za tělo a mysl, dotud nemůžeme se poznat takoví, jací jsme. Proto v átmavičáře obracíme pozornost na vědomí, kterým jsme, až se i tak přímo, jako vědomí poznáme.

Zdůrazněme, že se naprosto nejedná o pouhé přijetí myšlenkového závěru, ale o zkušenost vědomí, které je od všech výtvorů mysli různé. Poznání Já není myšlenka „Já jsem Já“, ale vědomí, které si je vědomo Sebe, že je vědomí.

V obracení pozornosti na sama sebe můžeme postupovat dvojím způsobem. V prvém se soustřeďujeme na vědomí v jeho stavu pozorovatele, v druhém přímo na jeho základ, vědomí Já jsem. Nakonec oba přístupy v denním životě splývají v jeden. V klidu se převážně nebo dokonce výhradně prožíváme ve vědomí Já jsem, v činnostech jsme i částí pozornosti vědomí pozorovatelem, aniž bychom se s něčím pozorovaným ztotožňovali.

Stezka lásky vychází z předpokladu, že Bůh existuje, je od nás oddělen nebo mu dokonce přisuzujeme tvar. K Bohu nás přivádí síla lásky, která nás k Bohu přitahuje a spojuje nás s ním. V některých případech se nám dokonce Bůh ve tvaru, jaký mu přisuzujeme, zjevuje. Někdy vnitřně, jindy dokonce i zevně. Velkým bhaktům ožívají i sošky, které uctívají. To, co je oživuje, je moc jejich vlastního vědomí, kterou do nich nevědomě, silou své lásky vlévají.

Konečného poznání Boha bez tvaru neboli pravého Já, vědomí Já jsem, oba druhy hledajících dosahují pomocí mistra, který si Já uvědomil. Toto je pravidlo, které nemá výjimek. Pokud se zdá, že existují, hledejme vysvětlení v předchozím životě.

Jak žáci stezky poznání, tak žáci stezky lásky nakonec přicházejí k mistrovi, který zná Boha jako své Já, ryzí vědomí Já jsem. Vyzařováním tohoto svého odhaleného božství mistr udílí žákům stezky poznání i lásky poznání Sebe v Bohu Já jsem. Nemusí tomu být vždy přesně tak jako v případě L. Púndži. Často se tak děje prostřednictvím pouhé tělesné přítomnosti. Ramana Maháriši dokonce říká, že takto k žákovi může mistr „přijít“ i netělesně.

Pravda je, že pro poslední popud k poznání Já – Boha, musí hledající jakékoliv stezky vždy k mistrovi, který poznání dosáhl. Případy Rámakrišny, Púndži, Swamiho Ramdase, Swamiho Lakšmana, Annamalai Swamiho, včetně mého, tuto pravdu jasně dokazují. Bez pomoci přímého působení mistra nelze Boha ani Já dosáhnout.

Tuto pravdu, že bez milosti mistra nelze dosáhnout, chápejme v nedílné souvislosti s celou naší stezkou. Jen naše vlastní dlouhé, vytrvalé a nepřerušované úsilí na stezce, jedno jaké, může vytvořit předpoklady k tomu, abychom se s mistrem setkali, poznali jej jako mistra, získali jeho přízeň a nakonec i milost a poznání. Snahy některých fanatických uctívatelů vytvořit kult dokonalého mistra, který nikdy nebyl ničím žákem a dosáhl poznání sám od sebe, a dokonce bez úsilí, jsou jen pouhou nevědomostí a nic víc.

Mistrova milost není nezávislým a nepodmíněným zásahem, ale právě naopak: zákonitým završením našeho úsilí, kterému jsme se věnovali celí a byli věrní.

Tak nám touha po poznání Sebe a láska k Bohu přinášejí obojí současně: Kdo pozná Sebe, pozná Boha, kdo pozná Boha, pozná sebe. Obojí je poznání nejvyšší.