Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Může být duchovní člověk například buddhista komunistou? Článek „Vznešené ideály komunismu?“, jasně odpovídá, že nikoliv. Skutečně dobrý člověk, který nemusí být ani jogínem ani mystikem, jasně chápe, proč nemůže být komunistou, jak napsal například Karel Čapek již za prvé republiky. To, co ví skutečně dobrý, ale obyčejný člověk, musí tím spíše vědět člověk opravdu duchovní.

Přesto nás například pan Pařík a spol. častuje výlevy o vznešených ideálech komunismu a o duchovní velikosti komunisty Drtikola. Jen připomeňme, že Drtikol vstoupil do strany v roce 1945 a až do své smrti v roce 1961 v ní setrval. V roce 1948 se aktivně zapojil do komunistického puče. Zločiny komunistů mu nevadily a nikdy proti nim nevystoupil. Proč toto chování mým kritikům nevadí, když podle pana Paříka, Dostála a spol. každý nestraník se měl nechat zavřít, protože jinak podporoval komunisty, je záhada. V době, kdy mnoho nekomunistických umělců bylo vylučováno komunisty z uměleckých svazů a bylo existenčně ničeno, F. Drtikol velmi soudružsky podbízivým způsobem psal žádost o přijetí do jednoho z nich. Doslova se cpal mezi komunistické umělce. Tato společnost se mu jevila jako velmi žádoucí.

Ponechme stranou Drtikola a uvažujme obecně. Duchovní člověk věří v existenci Boha, i když tyto představy mohou být různé. Věřil v něho i Buddha. Jeho prohlášení je v tomto smyslu naprosto jasné: „Kdyby nebylo Nezrozeného (= Boha), nebylo by zrozeného“. Komunisté a marxisté v Boha nejen nevěří, ale mocí potlačují veškerý duchovní život i ty, kteří se mu věnují.

Kdo vstoupí do komunistické strany nejen zapírá a zrazuje Boha, ale stává se spojencem těch, kteří proti věřícím bojují. Řečí bible: „Protiví se Bohu“.

Základem duchovního života je přesvědčení, které vyjádřil například Ježíš: „Mé království není z tohoto světa“. Buddha svým učením o utrpení ze samsáry říká totéž. Komunisté nic než hmotný svět neznají a snaží se v něm - alespoň naoko -nastolit blahobyt. Kdo se v tomto smyslu s nimi spojuje, nesměřuje do Ježíšova království ani do Buddhovy nirvány.

Všechny projevené světy jsou ovládány zákonem karmy, zákonem příčiny a následku. Proto má každý přesně to, co si sám způsobil. Karma nám jen vrací zpět naše činy. Proto ve světě neexistuje jakákoliv nespravedlnost. Kdo v ní věří, nevěří v jeden ze základů duchovního života, v zákon karmy, příčiny a následku. I běžný věřící, který v karmu nevěří, dobře ví, že Bůh je spravedlivý a skutečnou nespravedlnost nemůže připustit. Přesvědčení, že ve světě vládne nespravedlnost, je obrovskou duchovní nevědomostí, která ještě umocňuje pocit, že je naší povinností tuto nespravedlnost odstraňovat. Jinými slovy: je nevírou v Boha, v jeho moc i spravedlnost a duchovní pýchou, že vše víme lépe než Bůh, že jsme spravedlivější než on, a že dokážeme, co on nikoliv: udělat z hmotného, od Boha odpadlého světa ráj bytostí odpadlých od Boha. Tak zrůdnou představu dokáže vymyslet jen opravdu zlé ego. To vše je nejen v rozporu s jakoukoliv duchovností, ale jejím skutečným opakem.

Základem duchovního života je také láska k bližním, soucítění s nimi a zásada nenásilí, ahinsa. Poslední zejména hlásají buddhisté. Komunismus, marxismus hlásá nepokrytě třídní nenávist, závist a násilí, včetně revolucí, které nahrazují demokracii diktaturou proletariátu. Přesně to se stalo u nás v roce 1948 za pomoci lidí „se vznešenými úmysly“, jako byl Drtikol a mnozí další. Jak vznešené Drtikolovy úmysly byly, když neprotestoval jako příslušník strany, která vraždila lidi, jako byl generál Píka či Milada Horáková a tisíce dalších? Kde zůstala buddhistická zásada nenásilí, kde soucítění?

Shrňme. Komunismus, marxismus je naukou, která nejen popírá Boha, ale činně bojuje proti všemu, co k němu směřuje. Je materialismem a učením zla, které posvěcuje nenávist, závist a násilí včetně vražd. Popírá spravedlnost boží, zákon karmické odplaty, soucit i lásku k bližním. Členství v takové organizaci, pokud není vynuceno násilím, je naprosto neslučitelné s jakoukoliv duchovností a jak jsme viděli, s buddhistickou zvlášť. Opravdu duchovní lidé směřují do nebeského království, ze samsáry do nirvány. Nevidí svůj ideál v blahobytu zevního světa, ale v duchu. Nemohou proto spolupracovat se stranou, která toto vše nejen popírá, ale pomocí násilí a zločinů včetně vražd potírá. Tam, kde se tak děje, jde o naprostý zánik všeho duchovního, i když před tím taková osoba mohla dosahovat vysokých duchovních stupňů. Žádný z těchto stupňů však nevylučuje pád, pokud v nás převládne zlo nad dobrem, síly směřující od Boha nad těmi, které vedou k Bohu. I samo poznání Já, buddhovské podstaty lze ztratit, pokud se od něho vlivem neduchovních tvořivých sil odvrátíme. Pád, částečný i trvalý, je možný z jakéhokoliv stavu. Padli, jak nás přesvědčuje bible, i nejvyšší Andělé. Pád vysokých adeptů je znám i jinde. Nějaká duchovní definitiva pro stvořené bytosti neexistují. Již jednou jsme padli a není proto důvod se domnívat, že bychom nemohli padnout opět. Přesvědčení o vlastní dokonalosti, neomylnosti a nemožnosti našeho pádu, je obrovská duchovní pýcha a jak se dobře ví: „Předchází v pád“. Něco takového se pravděpodobně stalo i Drtikolovi. Chlubení: „Já, Drtikol, drtím kola samsáry“, není nikdy na místě.

Nedělá mně potěšení tyto řádky psát. Pravda o komunismu i o jeho obdivovatelích je i dnes nesmírně důležitá a zdravá. Až příliš mnoho lidí je k tomuto zlu netečná nebo je dokonce chápe: „Komunismus je přece vznešená idea, ale lidé ji zkazili“. Opak je pravdou. Komunismus je obrovské zlo a kdo mu uvěří, přestává věřit v Boha a stává se obětí tohoto zla a zlo, jak by měl každý vědět, se svým nositelům odměňuje samo sebou: zlem a utrpením. Předseda komunistické strany Slánský, kterého nejprve věznili a mučili jeho vlastní soudruzi, aby jej nakonec mohli oběsit, se o tom přesvědčil na vlastní kůži. A zdaleka nejen on. Co takové lidi pod vlivem jejich „vznešených ideí“ čeká po smrti, ani nechci vědět. Jednou mně bylo dáno nahlédnout do pekla těch, kteří propadli nenávisti. Ta se jako karmický odraz, který sami vyslali, vrhá na ně samé a mučí je se silou, jakou do ní sami vložili. Trpí nepopsatelná muka. Žijí v naprosté tmě a nemají ani tušení,  kdy jejich utrpení skončí. Proto je v jejich zkušenosti tento stav opravdovým zavržením na věky.

Jestliže nás pánové Dostál, Pařík a další přesvědčují o vznešených ideálech komunismu a dobrých úmyslech jejich nositelů a uskutečňovatelů, buďme na stráži.V letech po válce jim uvěřila část – nikoliv většina – národa. Nedodrželi jediný slib, ale zavedli hrozný teror. Škody, které národu způsobily, se ani po 17 letech svobody nepodařilo napravit. Jedním z důvodů je i přesvědčení, že komunisté chtěli přece naše dobro a vlastně nejsou zlí. Jsou zlí a chtějí jen své, komunistické dobro a nic jiného. Jelikož jsme se jich ve veřejném životě nedokázali zbavit, škodí dál ze všech sil a podobně zlí lidé se s nimi paktují. Ztráta jejich paměti je tragická. Kdo zná jen trochu historii světového komunismu, tak dobře ví, že komunistům je dobrý každý spojenec, který jim umožní podíl na moci. Když jsou dost silní, tak všechny spojence nemilosrdně zničí. V Rusku tak vyhladili (rozuměj postříleli) anarchisty, u nás po roce 1948 zrušili sociální demokraty. Jejich nepoučenost je tragická. Zaslepeni touhou po moci připravují zkázu nejen sobě, ale nám všem.

Taková je pravda o vznešených ideálech komunistů a o těch, kteří je uskutečňovali. Ten, kdo je obhajuje a mluví o dobrých úmyslech, nás jen klame a dělá ze zla dobro. Ať tak činí z jakýchkoliv pohnutek, je ovládán zlem a nemá a ani nemůže v něm být cokoliv dobrého,  natož duchovního. Je ohromující slyšet takovou obhajobu zla z tábora Tomášovců. Co by jim asi Eda Tomáš řekl, který na vlastní kůži zažil dobrodiní komunistů, když jej poslali stavět tunely? Nepamatuji se za ta léta, co jsem k Tomášovým chodil, že by řekl něco na pochvalu Drtikola, tím méně aby obdivoval jeho vznešenou ušlechtilost, natož aby se prohlašoval za jeho žáka. Asi by se moc a moc divil, koho ti jeho údajní obránci vlastně brání: ty, kteří jej pronásledovali.

Od opravdových duchovních lidí právem očekáváme pravý opak. Odsouzení komunismu jako zla, odkrytí jeho falešných ideálů a varování před podléháním jejich podvodům. Když se místo toho obhajují jeho vznešené ideály a jejich uskutečňovatelé jsou oslavováni, takové počínání je neklamnou známkou něčeho velmi nebezpečného, a to nejen z hlediska duchovního, ale i společenského. Takoví lidé tím dokazují, kam doopravdy patří.