Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Sára

Následující dopis jasně dokládá pravdu, kterou vytrvale učím a která je mnohým tak nepříjemná. Každý, včetně těch nejvyspělejších, má v sobě síly nepřátelské poznání. U někoho působí silněji,  u někoho jsou slabší, ale působí v nás všech. Důkaz je zřejmý: v opačném případě bychom nežili v nebožském světě. Tyto síly vytvářejí nejpevnější vězení, ve kterém jsme bezmocně zavrženi. Jejich moc nad námi spočívá v moci pozornosti našeho vědomí a naší mysli. Oboje vedeme špatně, používáme nevědomě a nesprávně. Naše postavení je tím beznadějnější, čím víc si myslíme, že tyto síly v nás nepůsobí.

Dopis z 23.2.2006

Drahý pane Vacek, doufám, že již konečně dokončím alespoň jeden z mnoha neodeslaných dopisů pro Vás. Nejraději bych vše shrnula do vět : „Děkuji Vám neskonale za vše. Mám Vás moc ráda.“Ale Bůh ze své lásky ke mně naštěstí nenechává věci tak jak chci já.

Předem se omlouvám za výlevy ega , kterým se v tomto dopise jistě nevyhnu, ale jinak,  jak sám nejlíp víte, to ještě neumím. I za to Vám chci poděkovat. Zpětně vidím něco málo ze svého nevědomého počínání ve vztahu k Vám a o to víc si vážím Vaší lásky ke mně, když jste vše trpělivě a s laskavostí snášel.

Přečetla jsem si Váš článek na internetu o životě hledajících a neubránila se pláči. Část o vnitřní vyprahlosti přesně vystihla mou situaci, kterou jsem již delší dobu zakoušela. Několikrát jste se mne starostlivě zeptal, co se se mnou děje, ale nebyla jsem schopná přesně to definovat. Bůh to skrze Vás udělal za mne. Velice často mi skrze Vaši osobu či Vaše blízké dodá vše potřebné naservírované na stříbrném podnose. Jen to chtít vidět. Obvykle to zachytíte mnohem dřív než já vůbec postřehnu, že se něco děje. Že se opět ztotožňuji s něčím co nejsem, nejčastěji s negativními či euforickými city. Jsou tak jemné a plíživé, zdá se, že nemají konce. Znovu a znovu děkuji Bohu, že mě vždy včas upozorní i když mnohdy reaguji jako zpomalený film. Pokud jde o naplnění vasány to jsem akční, ale odtotožnění se , to už jde ztuha.

Od mala byl v mém životě Bůh. Žila jsem v plynulém vnitřním rozhovoru s Ním a přišlo mi to jako ta nejsamozřejmější věc na světě.

Celé rodině se mocně vybíjela karma, až se zdálo, že to neuneseme a jeden po druhém dobrovolně odejdeme. Ale nakonec jsme se s pomocí Boží vždy ze všeho dostali bez větší zevní úhony a vnitřně obohaceni o vědomí neustálé Boží přítomnosti a vlastní bezmocnosti. No, i když s vědomím vlastní bezmocnosti to i přes výmluvné karmické fackování bylo a stále ještě je nedostatečné.

Jak již víte , na své druhé Morávce jsem se uvědomila v Jednotě se vším a žila v tomto dokonalém světě, jež je nesrovnatelný s tímto,  asi 4 měsíce. Byla jsem natolik ztotožněná s Vědomím, se Sebou, že ať jsem věnovala pozornost tělu a mysli a činnostem jimi vykonávajícím jakkoliv dlouho či silně, neovlivnilo to nikterak můj stav..

Vše bylo Já a jevy jako strach, přání či starosti neexistovaly. Hmotný svět se jevil jako naprosto neskutečný a jedinou skutečností bylo Já. Nepopsatelná svoboda a klid. Popisuji To velice zkráceně, slova mi nestačí a pak Vy sám To znáte, neboť jako Ono žijete. Rozpomněla jsem se, že jsem tento stav v mnohem slabší intenzitě již zakoušela jako dítě a pak znovu během puberty.

Nyní To ale pro mne byla jediná realita. Naivně jsem si myslela, že se již nikdy za Sáru nezaměním. Jak bych se mohla zaměnit za něco takového jako je tělo s nějakým jménem? Absurdní. Bohužel pouze z mého pohledu. Z pohledu zákona o síle a pozornosti Vědomí naprosto logické a nevyhnutelné.Už to vím. Jenže tehdy jsem naprosto nerozlišovala, plýtvala pozorností na roli – Jsem tělo, když se hodilo jím být a zcela nepokorně si To jako Sára přivlastňovala a užívala. Hlavní chybou mimo jiné bylo zpředmětňování čistého Vědomí z pozice stanoviska mysli, což ani nešlo jinak, neboť má mysl nebyla dosud dostatečně cvičena. A tak jsem přes i Hynkova opakovaná upozornění, že věnuji příliš pozornosti světu, pokračovala ve svém počínání. Doufám, že to zní alespoň trochu srozumitelně.

Hlavně jsem moc nechápala, jak je to s tou pozorností světu myšleno. Vždyť vše bylo mým Já.. Až nyní vidím zlo ega, jež si chce přivlastňovat moc Boží pro sebe. Užívat si Ho, podmaňovat a hlavně Jej nenechat svobodně žít.

A tak se stalo, že díky mému odstředivému zaměření pozornosti a uchopování lahodné Blaženosti samovolně tryskající ze Srdce, vnímání Sebe ve všem chřadlo, intenzita slábla, intervaly nezakoušení Pravdy se prodlužovaly, až tu opět zbyla v prvé řadě Sára s očima pro pláč. Občas mne Bůh znovu do Sebe pojmul, třeba na celý den, žádná činnost nám nebránila ve spojení, ale i přes nepopsatelnou nádheru jsem vnímala silný zvyk prožívat se jako ego, oddělená od Něj. Určitě mi rozumíte. Vše je geniálně popsáno ve Vašich knihách. Díky Bohu.      

Na skok se vrátím ke své první Morávce, abych nastínila,  jak mocné a lstivé jsou zlé sklony, které chováme ve svém nitru, ať o tom víme nebo ne. Já jsem o nich neměla tušení, neboť do setkání s Vámi a Mahárišiho naukou se mi svět a výtvory mé mysli jevily jako ty nejbožštější věci, jakési  „dary“ od Boha ( Nikdy mi však nebylo úplně jasné, jak poznám, je-li daná věc dar Boží nebo past ega a hlavně jakou mám jistotu, že mi to Bůh daroval a že jsem si to jen sobecky nepřivlastnila? )

Vždy když jste se zmínil, že máte na prodej knihy různých Mistrů i své vlastní, zvedla se ve mně vlna odporu.

Mysl to hned komentovala :“ To že je nějaký Mistr? Takhle lidem nabízet knihy a propagovat sám sebe. Pche. Jedu domů, tady je to vůbec nějaké bez suché, bez lásky. Všichni tu chodí jako zombie.

Žádná sranda, samá pravidla. To není nic pro mě. Nikdy jsem nikoho neposlouchala ( byla jsem odpůrcem žákovství) a ke spojení s Bohem nepotřebovala, tak nevím proč bych to měla měnit, když už jsem tak daleko“.No naargumentovala toho tehdy i později mnoho, ale podstatné je, že se ji díky Vám podařilo umlčet. Skoro jsem ji ale uvěřila a málem se tak vlivem své silné pýchy a nevědomosti připravila o přímou cestu Domů a o opravdové přátele. Máte pravdu, mám víc štěstí než rozumu. I když na druhou stranu docela ten strach ega chápu. Ve Vaší přítomnosti je viditelné jako lupič v záři policejních reflektorů.

Třetí den někdo pustil CD 13. Téma mě polekalo, neboť  jsem se předtím modlila k Bohu ať mi tedy vyjeví jak mám pokračovat a co vlastně dál a ono tohle. Zase ten Mistr a žák.  Nechtěla jsem, aby mi Bůh řekl pravdu o tom kudy pokračovat. Chtěla jsem potvrzení pravdivosti vlastních negativních pocitů vůči Vám.

Nahrávka č. 13 pojednává o tom, že je jen jeden Mistr ve více osobách  a že je Jím Bůh sám.

Dostala jsem ránu jako železnou holí. Opravdu .Celý den jsem zahanbena proplakala a hluboce se omlouvala Bohu. Nato jsem se rázně odtáhla do pozorujícího Vědomí, oznámila své mysli, že ztratila mou důvěru a že s ní končím a začala praktikovat vše dle Vašich návodů.

Spala jsem u vašich CD, četla a četla, prodýchávala i během činnosti a hlavně se neustále snažila rozlišovat od těla a mysli…prostě vše, v opření o Boží pomoc.

Vědomí Já  na druhé Morávce velmi  zesílilo. Během meditace na Vašem pokoji se svět doslova rozplýval, vlnil. Moc jsem nemluvila jen se modlila a obracela pozornost na toho, kdo ve mně vše pozoruje. Jedinou společnost mi dělala Alžběta od Nejsv.Trojice a Mahariši. Poslední den při pranajámě se To objevilo. Bylo to všude a ve všem a hlavně byla jsem to já! Vnímala jsem Váš pohled obrácený směrem ke mně.

Vím, že jste mi svým dosažením a silným vyzařováním pomohl v onen moment necouvnout a udělat ten krok do neznáma. S naprostou touhou po sebepoznání a se zamilovaností do Toho, Jehož mé srdce hledalo, jsem obrátila pozornost pevně na Sebe a pocítila velký tlak spolu s dvojitým žuchnutím, až jsem myslela, že mě to převrhne i s křeslem. Otevřela jsem oči a ztěží zabránila smíchu i údivu zároveň. Jak to, že jsem se takto dříve nevnímala? Zdálo se mi to najednou tak snadné a vše do sebe zapadalo. Na jednu stranu jsem byla neskonale šťastná a na druhou stranou jsem soucítila ze snahou ostatních o uvědomění si Toho, co měli doslova před očima. Vzhledem k mému začátečnictví se více projevoval smích a touha vyzvat je ať se netrápí, že nemusejí usilovat, že už jsou To a v Tom. To byla stále nevědomost, teď to vidím. Sama jsem usilovala kdoví kolik životů o zaměření roztěkané pozornosti na Boha, Já a teď bych druhým chtěla upírat tuto cestu, jedinou možnost návratu Domů. Sobecký projev ega. Já už jsem dousilovala, vy musíte taky. Jak sám píšete je naprosto nutné vědět, že již jsme To, ať se nehledáme jak je naším zlozvykem všude jinde než  v nitru. Právě pro onen zlozvyk nevnímáme Sebe. Dalo mi dost práce nesmát se na celé kolo. Nemohla jsem za Vámi po meditaci nejít. Objal jste mě a řekl ať nemluvím a neztratím To. Zmátl jste mě. Ztratit Sebe? A jak? Není nic mimo mne.

Teď chápu Váš starostlivý pohled  a péči o můj odvoz domů. Mnohokrát Vám děkuji. I to co jste mi odvětil na mou nabídku, že cokoliv budete potřebovat, můžete se na mě obrátit, jsem pochopila až mnohem později. Se smíchem jste mi odpověděl : „A ty mi to stvoříš, viď?“ Věděl jste jak silné mé ego je a že zdaleka nezmizelo.

Děkuji Vám pane Vacek. Děkuji Vám, neboť vím, že Bůh vyslyšel mé dětské modlitby ať mě  k sobě vede a realizoval je tímto způsobem. Vámi. Jste ukazatelem na mé cestě. Vy sám jste mou cestou. Nejen život pana Vacka , ale Vy, jakožto Vědomí, jakožto mé pravé Já jste pro mne bezednou studnicí Milosti.

Měsíce vyprahlosti jež po „návratu“ zpět do ztotožnění se Sárou a jejím životem následovaly, pomalu mizí, což však neznamená, že se znovu neobjeví. Uvědomuji si svou malost a nevědomost, svou touhu po oddělenosti, kterou věřím Bůh odstraní budu-li v Něm co nejsilněji spočívat a nezavírat Mu své Srdce. Je toho víc co bych ráda napsala a přiblížila, ale většina z toho co jsem prožívala , je perfektně popsána v učebnici Átmavičáry, ke které jsem se dostala až nyní. Nejvíc jsem žasla nad přesným popisem mnou zažitého stavu v kapitole zkušenost Jednoty. A taky díky Vašim milým pozváním k Vám, za které Vám i Milušce mnohokrát děkuji, vím, jak málo času máte a jak jste v práci = doma vytíženi. Nevidět to na vlastní oči asi bych tomu nevěřila. Je velice snadné koupit si či dostat poštou knížku a zkritizovat ji i s jejím autorem, ale vidět tu kupu práce za tím to už je těžší.

Změnil jste mi celý život, o kterém jsem si až do setkání s Vámi myslela, že je velice duchovní. Přednášky, zdravá výživa, esoterika…prostě vše čeho jsou dnes časopisy plné. Činnosti a praktiky směřující hlavně k dlouho trvajícímu spokojenému životu v krásném hmotném těle, spolu s řadou zázračných sil.

To vše po zažití Boha, po krátkém pobytu Doma vidím jen jako škálu lákadel pro duchovní požitkáře. Vím o čem mluvím. Patřím k nim. Zbavit se záliby v lízání medu a stát se medem samým je přetěžká věc, ale Bůh ví, že mým vnitřním rozhodnutím je návrat Tam, odkud jsem nikdy neodešla.

Onen pád mi byl velkým přínosem. Zjistila jsem, že jsem vlastně nikdy pořádně nestála o Boha, jen o Jeho dary, milosti, moc…O to aby mne obskakoval, sloužil mi, plnil má přání a pokud možno ihned Hlavním cílem ega bylo zajistit si život věčný – na Zemi. I když jsem si to nepřipouštěla či pro nedostatečnou introspekci neuvědomovala, bylo tomu tak. Tato vlastní zkušenost o síle pozornosti jíž jsem věnovala dobrovolně tělu, světu a mysli a ne Sobě, nehmotnému Duchu, mě hluboce poučila.

Není nic snadnějšího než si přestat uvědomovat sebe ve všem. Bohužel. Taky jsem se smála, když jsem se dočetla, že i z tohoto stavu je možné „ vypadnout“.

Jak ? Já jsem To a mimo mne nic neexistuje. Vše je Já a odehrává se to ve Mě, není možné na Sebe zapomenout.

Byla to má zkušenost a v danou dobu pro mne jediná pravda. Netušila jsem, že i zde platí přesné zákony. Vše ve Vašich knihách mi sedělo. Ano, přesně tak to je. Jen ty zákonitosti mi nebyly jasné. Proč pokračovat v pranajámě a formální meditaci? Proč provádět Átmavičáru, když se znám? Neměla jsem tušení o sklonech nepřátelských Poznání. Jednota se mi otevřela před nastudováním Základů. Ani vztah do nějž jsem skočila po hlavě mi nepřidal. V mnohém mne ale poučil. Celá tato zkušenost. Jsem za ní Bohu moc vděčná. Rozpomínáním se na Sebe neomezenou na tělo mi nesmírně pomáhá i když se musím přiznat, že jsem to dost zanedbávala. Teď vím komu ty zákonitosti a pravidla duchovního života, na něž jsem ve Vašich knihách neustále narážela, byly tolik nepříjemné a nepochopitelné. Silám nepřátelským Poznání, Bohu. Uvědomuji si, že to vše je teprve začátek, že zdaleka nemám vyhráno.

Jsem jako malé dítě, které sotva stojí na nohou a které bez Otce neudělá jediný krok aniž by spadlo na tvrdou zem. Já padám často. Problém není v Něm, On má svou ruku napřaženou stále, ale ve mně. Jsem to já kdo se spoléhajíc  na sebe pouští Jeho dlaně a tak ve své pýše padá dolů.

Nyní ale díky Jeho velké  lásce, jež k nám všem chová, můžu kráčet po cestě, jež vede přímo Domů. Vědomí Já Jsem je tou cestou a nejdu-li v Něm, bloudím. Zní to všechno snadno a jakoby vcelku o nic nešlo, ale není tomu tak. Jde o hodně. O život každého z nás. Nejsme tělem, ono je naším vězením, ale slepě mu sloužíme, strachujeme se o jeho zabezpečení víc než o Království v našem nitru. Je číslem jedna v našem životě, ale mi to nevidíme.Vědomí toho, že jsme nesmrtelným, beztvarým Pozorovatelem všeho včetně Sebe, je zakryto touhou po dualitě. Modlím se za nás za všechny ať je v nás Bůh osvobozen a živý a kéž jsme probuzeni z tohoto strašlivého klamu.

Modlím se za vás i Vaše blízké ať útoky temna nezastíní Světlo jež šíříte.

P.S Také velmi děkuji za Vaši starostlivost a za usazování mého ega, které skrze pana Vacka Šakti činí. A komu že vlastně děkuji, že skrze něj Šakti jedná? Děkuji čistému Vědomí, Já, jež žije Samo Sebe…. Bez Jehož ukázňování by ego rostlo a  Já hynulo.

Děkuji. 

S láskou Sára.

Všimněme si dobře té části dopisu, kde pisatelka popisuje svůj plný prožitek Já. Je tak silný, že vědomí Já zakouší všude a ve všem. Pod jeho vlivem si myslí, že není možné, aby druzí nezažívali, co ona, že k jeho dosažení není úsilí nutné a touží všem říci, že jsou TO, že se o nic nemá snažit. Snad právě síla tohoto prožitku některé mistry svádí k tomu, že neučí praxi, která k takovému dosažení vede, a dokonce odsuzují samo úsilí. To je samozřejmě špatně.

Správný učitel se musí vžít do stavu, ve kterém se nachází žák a vycházet z něho a z jeho potřeb a ne ze svého dosažení. Připadá mně, že se tito učitelé chovají stejně, jako kdyby virtuos, který dosáhl svého mistrovství po rocích denního cvičení, učil druhé, že nemusejí cvičit, ale stačí pouze hrát: vždyť to jde přece samo. Ano, možná, ale jen jemu a ne žákům.

V tomto byl přístup Ramana Mahárišiho k žákům moderní a pedagogický. Věděl, že ač je átmavičára nejpřímější a nejúčinnějším postupem k dosažení osvícení, přece uznával, že bez základního předpokladu, jímž je dosažený stupeň klidu mysli, není možná. Proto také věděl, že nikdo nemůže realizovat jen proto, že mu řekne: „TY jsi TO, přestaň o něco usilovat“. Neváhal proto, když bylo potřeba, doporučovat mantru nebo jednoduchou pránajámu se zádržemi dechu. Teprve, bylo-li dosaženo dostatečného klidu mysli, mohl žák přejít k úspěšnému provádění átmavičáry.