Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek a hledající

Dopisy přátel, kteří opravdu usilují, jsou velmi poučné a cenné pro všechny, kteří jsou na stezce. Přinášejí všem nesmírně cenné zprávy o tom, co vše se na stezce děje a co může potkat i nás. Jelikož takovými zkušenostmi i jejich obdobami procházíme všichni, jejich znalost nám pomáhá je řešit, když se sami s nimi setkáme. Ulevují nám také v našich obavách a výčitkách, protože víme, že se s námi neděje nic, čím by neprocházeli více či méně i druzí. Proto jsou pro všechny velmi cenné. Jejich cenu může zpochybňovat pouze ten, kdo nejen není na stezce, ale je k ní, a proto i k Bohu nepřátelský a druhým v jeho nalezení zbraňuje. Jiný opravdový důvod nemá.

3.2.2006

Vážený pane Vacek                                                                                

Srdečné pozdravení Vám i Vaším blízkým.

Odchodem do výslužby u mne nastala zvláštní situace. Mohl jsem teď meditovat do sytosti – ale meditace ztratila sílu naléhavosti, hloubky způsobenou tím, že jsem byl časově omezen chozením do práce. Napřením všech sil jsem sice překonal duchovní lenost meditovat stále – ale začala se dostavovat duchovní únava až vyprahlost! Můj život se stal jednotvárný, chybělo v něm to, čemu se říká změny rytmu života. Zápal v meditacích se vytrácel, ztrácel se mi ze zřetele i cíl sádhany. Začalo usínání i při ranních meditacích, přestávaly opravdové prosby k Bohu, a tak jsem se začal uzavírat i Milosti skrze Vás! Uvědomil jsem si to, když jsem se k Vám vnutil na pokoj v Bystřici p. Hostýnem a Vy jste pronesl, že jdu jen duchovně cucat.

V podstatě celý podzim jsem se prokousával k tomu, co se se mnou děje! Začal jsem intenzivně prosit o pomoc – a ta se dostavila!

V noci mne něco prudce vytrhlo ze spaní, posadil jsem se celý vyjevený na posteli co se děje a „slyšel“ jsem jasně a zřetelně: „Uvědomuješ si vůbec, že do konce tohoto života MUSÍŠ být uvnitřněný?!

Najednou se mi otevřely oči a já si uvědomil, co jsem přehlížel! Sádhana MUSÍ být konána s jediným úmyslem – sjednotit se s Nejvyšší Skutečností – ROZPUŠTĚNÍM EGA! Pokud toto ztrácím ze zřetele – zákonitě STÁLE padám a nemohu ve své snaze uspět! Tak jsem se začal zajímat o to, na co stále poukazujete – nejhorší zlo – je ego!

Dokud si však nesedl a nenapsal JAK – se mé ego projevuje, pořád to nebylo jasně viditelné! Co se mi ukázalo? Přesně to před čím nás stále varujete – ego si rádo přivlastňuje zážitky, rádo o nich hovoří, to vede k samolibosti, duchovní pýše atd. Krásně toto také popisuje Sárada v knížce V čirém JÁ – kterou jsem dostal jako velice vhodný dárek na vánoce od Hynka. Prostě vše přichází ve správný čas! Jako i Vaše slova na poslední veřejné meditaci v Hradci, které jste mi řekl: „Stojí to za starou belu!“ Pane Vacek, svatá slova jež mne opravdu postavila na nohy! Nejhorší zlo je opravdu ego! „Mé“ ego jsem pociťoval také jako jisté napětí v těle jenž bránilo otevřenosti i vůči Vám! Až jsem se sám styděl, jak mi jde vše tak pomalu i za nedostatečnost v meditacích. I tak jasné Vaše návody k praxi si mnohdy musím převést do „své“ úrovně chápání. To myslím dokazuje i dnešní ranní sen – svezl jste mne autem po zasněžené silnici, při vystupování u cíle cesty jste mi dal podržet Váš zápisník s poukazy k praxi. Šli jsme do budovy (nitra) a po schodech nahoru ke skupince žáků. Vzal jste mi zápisník s poznámkou ať už moc neštuduju – ale praktikuju! Já Vám odpověděl - já vím, jinak bych se z toho mohl zbláznit!

Jak jsem se následně probudil, cítil jsem příliv duchovní síly, vděčnost a lásku k Vám, Bohu, Hynkovi…

A toto vše způsobila na začátku výslužby moje pošetilá myšlenka – tak a teď mám čas a pořádně se do toho opřu! Nemám čas – ale pořádné ego! Aby zmizelo, tak to chce být stále uvnitřněný – být si vědom nitra i cíle snahy. Pak se také uvidí síly ega, jež se nás snaží odtáhnout od Boha! A kdo Vám (i mě) nevěří – ať si sedne a napíše si JAK – se jeho ego projevuje. Chce to jen zájem a upřímnost – a hned uvidí, jak na tom duchovně opravdu je.

Že jsem to konečně uviděl i já, tak jsem se to pokusil napsat. Doufám, že se mi to podařilo.

Váš Pavel

P.S. Přišel jsem praxí na jediný způsob udržení – uvnitřnění – Vědomím pozornosti! Vědomá pozornost – je klíčový fakt nitra. Musím však opravdu vědět CO – pozornost je.

P.S.S. Pane Vacek, je mi jasné, že napsáním toho jak se ego projevuje – nezmizí! „Jen“ se odhalí jeho působení, jak vzniká a podle Vašich návodů – rozpustí!

Stezka je běh na velkou vzdálenost. Je dlouhodobou záležitostí a její praxe se může v průběhu času stát zvykem,  ze kterého se vytratí nadšení i cíl a naléhavost jeho dosažení. Takové vnitřní vyhasnutí je velmi nebezpečné a není-li včas rozpoznáno, naše úsilí ztrácí na síle pro nedostatek opravdovosti a snadno nás může i ze stezky odvést.

Prvým krokem k nápravě je rozpoznat, co se stalo a obrátit se k Bohu s prosbou o zlepšení a pomoc na stezce. Jednou z příčin takového vyhasnutí může být právě mechanicky prováděná praxe, která ztrácí ze zřetele svůj cíl – Boha, pravé Já, poznání a vysvobození. Když se přestaneme opírat o Boha, prosit jej o pomoc a toužit po něm, z cesty se stává mechanická záležitost, něco jako bezduchý zvyk. Příliv milosti je přerušen a naše vlastní síly a nadšení proto ochabují až do lhostejnosti. Jediným lékem je obnovit příliv síly a milosti boží vědomým obrácením k Bohu. V tom nám mohou pomoci i spisy těch, kteří kráčeli k Bohu převážně láskou. Jejich čtení přenáší jejich touhu po Bohu a lásku k němu i na nás. Pomůže i dobrá duchovní společnost i společná meditace.

I další dopis je cenný.

Vážený pane Vacku,

S naukou, kterou hledajícím pomáháte praktikovat, jsem se seznámila zhruba před rokem. Nejprve skrze svého přítele, který se s vámi seznámil o něco dříve. Byl vašimi knihami a společnými meditacemi uchvácen a myslím, že po dlouhém hledání konečně našel to, po čem vnitřně toužil. Několik týdnů, ba měsíců jsem se nemohla vyrovnat s tím, že naplnění svého života již nespatřuje v partnerském vztahu se mnou, ale v duchovní praxi. Všemožně se snažil, abych pochopila důvody jeho jednání, četl mi úryvky z vašich knih, vysvětloval… a z mé strany nepřicházela žádná odezva. Zdálo se mi, že náš vztah pomalu vyhasíná a nechtěla jsem si to vůbec připustit. Jednu možnost, jak situaci vylepšit, jsem spatřovala v tom, že pojedu na pár dní na lednovou Morávku, kde zažiji prostředí, o kterém často mluvil, a to mi pomůže pochopit jej. Jelikož jsem studentka, tak jsem kvůli zkouškovému období mohla na Morávce strávit jen prodloužený víkend. Bez odhodlání pro praxi a neskutečného množství negací, které se vynořovaly to bylo akorát, s odstupem času mám pocit, že bych to tam ani déle nevydržela. Takže po návratu ze semináře, místo vyřešení krize, se situace ještě zhoršila. Pak proběhla řada vnějších změn, přítel se odstěhoval a několik týdnů jsme se neviděli. No a během té doby se to ve mně nějak počalo přeskupovat, chvílemi jsem si četla úryvky vašich knížek, a dokonce jsem začala cvičit vnitřní pránájámu. Ryze negativní postoj se pomalu obracel k lepšímu. Mezitím jsme se s přítelem zase shledali, náš vztah se jakoby obrodil, nesmírně tomu pomohla i změna mého postoje ke stezce. A v létě už jsme jeli společně do Bystřice, tam to bylo pro mě úžasné, věděla jsem, že to co se tam děje je úplně správné a již jsem cítila vděk za to, že tam mohu být. Od té doby jsem na stezce i já. Daří se mi střídavě, jen se potvrzuje, že výsledky jsou přímo úměrné úsilí a touze, mám spoustu mezer a ne každý den, natož celodenně mám v sobě tu správnou touhu a odhodlání něco s tím udělat. Jsem vděčná za společné meditace i knížky, které se mi díky Vám dostávají do ruky a jsou pravdou a nám oporou, když si s něčím nevíme rady. To jsem chtěla ve stručnosti načrtnout svůj příběh, abyste alespoň trochu měl představu, kdo Vám píše.

Dopis názorně ukazuje, jak nástup stezky, je-li opravdový, je mocnou příčinou, která mění nejen náš vnitřní život, ale i ten zevní. Tím, že se vydáme na stezku, se nesmírně mění a změní i náš zevní osud, což může být v mnoha případech i velmi bolestivé, protože někdy dochází k odcizení s těmi, které máme rádi a s nimiž žijeme. Přestáváme si s nimi rozumět, protože se změnila naše stupnice hodnot a s ní i způsob myšlení a jednání. Toto je dobré vědět a znát a nehledat příčiny nedorozumění, a dokonce i následných rozchodů jinde než jsou. Ti, kteří jsou Bohu nepřátelští, odpovídají na náš nástup stezky dokonce nenávistí, která, protože je rozumově neodůvodněná, se může zdát bezdůvodná, ale není. Důvod leží v nitru těch, kteří nemilují Boha. V jiných případech se projevuje zklamání z toho, že se opouštějí až dosud společné zájmy, které až doposud směřovaly do světa, ať již jimi byla kariéra, bohatství nebo potěšení. Střed zájmů, který vyvstane, když jeden z partnerů je změní a zaměří se na vnitřní cíl, je nevyhnutelný. Jeho vyřešení stojí zpravidla dost sil, času i utrpení.

Ze všeho nejlépe je proto takovým střetům předcházet a neuzavírat úzké osobní vztahy s lidmi, kteří jsou obráceni zevně nebo jsou dokonce stezce nepřátelští. Veškeré předpoklady, že čas vše změní k lepšímu, že druhý pochopí atd. jsou ve většině případů marné. Dojde-li ke společnému soužití, rozpory se jen zákonitě vyostří.

Co dělat, když se již v takovém rozporuplném soužití nacházíme? Rada je těžká a není všeobecná. Každý případ je nutno řešit zvlášť a hlavně bez emocí a vzájemného ubližování.

Nejprve, což platí vždy, se modleme  vytrvale k Bohu o řešení nikoliv v souladu s naší, ale s boží vůlí. Každý má právo na stezku a nikdo nemá právo mu v ní bránit. Pokud jsme na sebe vzali určité závazky, což platí zejména ve vztahu k dětem, nemůžeme je opustit jen proto, že se chceme věnovat plně stezce, což platí i do určité míry ve vztahu k partnerce či partnerovi. Pokud nám partner ve stezce nebrání, můj názor je, že bychom jej bez dalších vážnějších důvodů neměli opouštět.

Na druhé straně vězme dobře, že každý neduchovní partner, zejména žijeme-li s ním sexuelně, je značnou překážkou pokroku, zátěží, kterou musíme neustále překonávat. Totéž, i když  v menší míře platí, jsou-li oba partneři duchovní, ale výrazně různé úrovně. Tato skutečnost by neměla být nikdy příčinou jakýchkoliv pocitů nadřazenosti. Máme si této situace být vědomi a chápat tento stav jako příležitost pomoci druhému, aniž bychom se samozřejmě sami touto pomocí zejména duchovně zničili. Tam, kde k duchovním hodnotám není dobrý vztah, taková pomoc přichází nazmar; je proto zbytečná.

Jakkoliv okolnosti vzniklé uvedenými vlivy mohou být zdánlivě neřešitelné, tak tomu není. Tam, kde je opravdová touha i ochota něco obětovat a vytrvalá modlitba k Bohu, vždy se řešení nalezne. Neočekávejme, že se tak stane ihned.

O radu se ke mně obrací i pisatelka následujícího dopisu, který jsem zkrátil.

Duchovnú cestu v pravom slova zmysle som nastúpila, keď som stretla terajšieho manžela. Bolo to asi pred štyrmi rokmi. Vplyvom jeho osobnosti a osobného príkladu som sa opať otvorila existencii Boha, pretože som dovtedy bola doslova ateista. Pochádzam zo silne kresťanskej, ale povrchne veriacej rodiny. Vplyv takejto náboženskej výchovy ma paradoxne voči viere v Boha natvrdo uzavrel a ja som od puberty tápala, hľadala sa a hľadala. Tým, že moj terajší manžel má bohatú knižnicu na dobrú duchovnú literatúru, jedného dňa mi to nedalo a pustila som sa do čítania. „Náhodne“ som si vybrala Rozhovory s Ramanou Maharišim. Táto kniha ma niečím veľmi pritiahla, doslova som „žrala“ všetko čo bolo v nej napísané a začalo sa mi všetko vyjasňovať. Keďže to mám v povahe, hneď som začala s prvou sádhanou. Spočiatku bol pre mňa veľký učiteľ práve manžel, s ktorým sme denne cvičili, rozprávali sa, vyjasňovali si základné otázky. Moje denné cvičenie pozostávalo z počiatku z jógových ásan, vonkajšej pranajamy a krátkej meditácie, buď s mantrou alebo sústredením sa na duchovné srdce. Vyvíjala som sa a prešla mnohým – od poriadneho čistenia cez urýchľovanie karmi, tápanie, hľadanie majstra, pokusu o samovraždu až po prvé pozitívne výsledky praxe. Síce som sa hneď po začatí s duchovnými cvičeniami dostala na vaše meditačné stretnutie v Brne, a neskor aj na Morávku, ale až trochu neskor som si definitívne ujasnila, že váš systém je pre mňa najzrozumiteľnejší a jasný a že je to jediné, čo budem praktikovať neustále, kým sa uvedomím vo vedomí JA SOM a ustálím sa v ňom navždy. Odvtedy sa snažím cvičit minimálne dve hodiny denne (vnútornú pranajámu a meditáciu). Myslím, že sa mi vo formálnej meditácii nepodarili nejaké veĺké úspechy, snažím sa nevzdávať sa a prenechať  to na Boha. Počas dňa sa snažím byť v pozorovateľovi, i keď zatiaľ ani to nie je moc slávne. Snažím sa taktiež o očistu charakteru – tu musím povedať, že cítim  najvačšie pokroky. A samozrejme kedy sa mi dá, chodím na vaše meditácie a semináre, čítám duchovnú literatúru a vyhľadávam duchovnú spoločnosť. Toto je samozrejme veĺmi stručný opis mojej doterajšej cesty k Bohu, dúfam že aspoň trochu priblíži moju momentálnu úroveň.

Obtíže pisatelce nastaly po narození dcerky. Zdá se, že byla do značné míry pohlcena svými mateřskými povinnostmi a nenalezla dost síly k pravidelné a usilovné sádhaně.

Navíc v regresích, které prováděla společně s přítelkyní, se jim počalo ozývat něco, co označuje jako „Vyšší Já“, a které jim dává rady. Při tomto spojení také probíhaly dobré meditace, ale později začaly pochybnosti.

Toto je stručné vyjádření obtíží, na které se pisatelka ptá.

Její dopis končí takto.

Pán Vacek, uvedomujem si, že keby som sa naozaj hlboko odovzdala Vám, nemusela by som toto možno vobec riešiť. V tejto situácii som si znova uvedomila, ako ďaleko mám ešte k naozajstnej dovere v Boha, k ozajstnému duchovnému vzťahu k Vám. Považujem Vás síce za svojho majstra, ale či je to naozaj aj vnútorné spojenie, ktoré je tak doležité pre vzťah učiteľ – žiak????

Túžim byť Vašou žiačkou, naozajstnou žiačkou. Túžím zaslúžiť si Vašu milosť. Netúžila som po niečom takom, ako sú tieto spojenia. Prišlo to spontánne. Jediné po čom som túžila bolo, aby som mohla stretnúť učiteľa, s ktorým budem mocť byť fyzicky stále, aby ma neustále viedol. Niekedy mi je ľúto, že ste tak ďaleko, ale zároveň viem, že doležitejšie, ako fyzický kontakt, je vnútorný vzťah vo vedomí, ktorý nepozná hranica. A na tom musím ešte veĺa popracovať.

Prosím, aby som sa vedela otvoriť svetlu, láske a milosti, ktorá cez vás neustále prúdi. Naozaj vás mám úprimne veľmi rada a myslím na vás, ako sa mi len dá. Boh vás žehnaj a odplať všetku námahu, ktorú máte s takými žiakmi ako som ja. Nech dostávate len hojnosť  a radosť a lásku.

S úctou a láskou,

V srdci Vaša K.

P.S. Je to úžasné, koľko vecí som si uvedomila už len pri písaní tohto listu a k akým zmenám vo vedomí došlo tým, že som svoje pocity dala na papier. Mám pocit, že všetko do seba zapadá a je súčasťou mojho rastu, aj vývoja mojho vzťahu k vám, ako majstrovi. Cítím ako moj vnútorný vzťah k Vám silnie a začínam aspoń tušiť, čo to znamená „odovzdať sa“.

Moje odpověď 6.2. 2006

Vážená paní,

Děkuji za dopis. Nevím, zda vás má odpověď potěší.

Je nesporné, že jste si na stezce vedla dobře, ale narození dcerky přineslo určitý zlom a i určité zpomalení pokroku.

Mateřské city a řekl bych až nevědomé pudy jsou velmi mocné a snadno mohou zakalit náš duchovní úsudek, proto pozor na ně. Rozumějte dobře. Neradím vám dcerku a vůbec nikoho milovat méně, ale více a lépe, avšak bez připoutanosti a pocitu výlučné zodpovědnosti.

Mějte i ve vztahu k dcerce neustále na paměti základní duchovní pravdy a uplatňujte je i na ní. Ona není tělem. Má svou karmu, za kterou je zodpovědná ona a nikoliv vy. Věnujte jí zevně co potřebuje, což je v prvé řadě vaše láska a současně ji rozumně vychovávejte.

Není vaší povinností se pro ni vzdávat stezky. Tím neprospíváte ani jí, ani sobě. Čím víc se produchovníte sama, tím víc pomůžete i jí. Nejvíc jí ublížíte, když se stane středem, kolem kterého se točí její celý svět. Modlete se za ni stále k Bohu, ale pokračujte sama na stezce, aniž byste polevila. Pak bude vše v pořádku. Pokud budete toto plnit, není nejmenších důvodů k nějakým pocitům viny, že jste se dost neobětovala a podobně. Neberte na sebe zodpovědnost, kterou má za sebe vaše dcerka svou karmou na straně jedné a Bůh na straně druhé. Vaší nejpřednější povinností je Bůh a váš vztah k němu a nic jiného. Plníte-li dobře tuto povinnost, nepochybně budete plnit dobře i povinnosti další. Pokud nebudete „mít“ sama Boha, jak byste mohla bez něho dělat něco vůbec dobrého?

K regresím a ke spojení s „Vyšším Já“. Nejvyšší Já jste vy sama ve své podstatě a k poznání této pravdy máte směřovat ze všech sil. Maháriši by vám řekl, že to, co v nás vidí, slyší, prostě si uvědomuje je mnohem víc a důležitější, než co vidíme, slyšíme, včetně vizí Boha a samozřejmě i vzkazů a rad „Vyššího Já“, o kterých píšete.

Stále mám určité pochybnosti o podstatě jevů, o kterých mluvíte i o dalších, ve kterých se světcům zjevuje Ježíš a mluví s nimi a podobně, včetně Rámakrišnovy božské matky. Trochu jim závidím, kdo by si rád nepovídal s Bohem, dílem tomu nerozumím a dílem se mně někdy rady, které dávají, zdají být dokonce nesprávné.

Myslím, že nejlepší je vše hledat v sobě a nebýt závislý na ničem zevním, což platí i o mně. Nejsem tělem, osobou, a proto se ani takto ke mně příliš neobracejte, ale veďte pozornost k Já, kterému se snažím dávat co nejvolnější průchod. Právě spojení s tím, co oživuje mou osobu, je pravé žákovství, na které se ptáte.

Zdraví  J.V.