Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Tak jako se tma nedá změnit ve světlo, ale pouze je možné ji vypudit světlem, tak také nelze změnit zlo v dobro. Je možné pouze je odstranit, rozpustit a nahradit dobrem. Proto také nic zlého nelze reformovat. To platí na prvém místě o egu a jeho světě. Jelikož oba odpadli od Boha, oboje je zlem. Ego je příčina odpadnutí a nebožský svět je zákonitý důsledek. Náprava je proto možná výhradním rozpuštěním ega a uvědoměním si naší božské podstaty. Proto prvé a nejpřednější je přikázání lásky k Bohu. Druhé, přikázání lásky k bližním, což se vztahuje vlastně na svět, je mu pouze podobné a nikoliv shodné. Přichází do úvahy pouze tem, kde není v rozporu s přikázáním lásky k Bohu, ale ani k sobě. To jsou jeho dvě omezení. Láska k Bohu se projevuje cestou k němu. Kdo jí kráčí, miluje Boha i současně sebe. Proto láska k bližním nemá nikdy přednost před láskou k Bohu.

Jiří Vacek

Bůh je láska a to je pravda. Jelikož Bůh je i v našich nitrech jako základ naší bytosti – vložil do nás sám sebe jako svůj obraz – je v nás, v našem nitru i jako láska. Nikoliv jako láska k něčemu nebo k někomu, ale jako láska sama o sobě. Bůh je noumenon, bytí samo o sobě a totéž platí i o lásce, protože Bůh je láska. Láska je nepodmíněný princip, schopnost milovat, který existuje nezávisle na čemkoliv stvořeném. Nepotřebuje ke své existenci nic stvořeného – lidi, zvířata, předměty. Existuje jako Bůh stále a nezávisle na nich. Milovat něco nebo někoho není proto sama láska, ale její projev, činnost. Láska k něčemu či někomu je dočasná a pomíjivá, láska, princip milující je trvalá a věčná.

Jiří Vacek

... Miluje nás Bůh opravdu? Nemůže nemilovat, protože je láska, ale miluje asi tak, jako slunce září na všechny, pokud se před ním neskrývají ve stínu nebo dokonce ve sklepě bez oken. Boží láska je jako slunce: nerozlišuje jako ono, na co či na koho září. O boží lásku mít strach nemusíme, v jejím případě se strachujeme zbytečně. Je s podivem, že se nestrachujeme o sebe: Jsme boží lásky hodni? Chováme se tak, abychom si ji alespoň trochu zasloužili? A ještě lépe: jelikož je Bůh láska a proto stále lásku vyzařuje, otevíráme se jeho lásce, abychom ji mohli přijmout? A hlavně: milujeme my sami Boha tak, aby mohl naši lásku opětovat? Kdo sám Boha nemiluje, nemůže ani boží lásku přijímat, protože právě naše láska způsobuje, že se Bohu – lásce otevíráme a přijímáme ji nikoliv zevně, ale vnitřně, v Duchu...