Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zlo je bezpodstatné. Nemá vlastní existenci. U Boha, který je láskou, se nemůže uplatnit. Své sídlo může proto nalézt pouze u lidí, nikoliv u všech, ale jen u těch, kteří odpadli od Boha. Bez lidí odpadlých od Boha žádné zlo neexistuje, nemá místo, kde by mohlo existovat. Proto je zlo lidským výmyslem a výtvorem.

Bůh zlo nejen nedopouští, ale ani je dokonce nezná. Zlo je, jeho začátek je opuštění Boha člověkem. Vzniklé prázdno vyplňuje zlo, stav bez Boha.

V Osvětimi neselhává Bůh, ale člověk. Je dílem těch, kteří ji vymysleli a jejími obětmi jsou ti, kteří opustili Boha. Místo, aby přiznali svou vinu, tak ji svádějí na Boha: „Bůh selhal v Osvětimi“. Neselhal. Selhali lidé.

Dokonce i křesťanští teologové jsou tak v moci svého zla, že vidí pravdu očima zla a nikoliv Boha. Zlo v nich svou vinu popírá a svaluje ji na Boha jen proto, aby se lidé od zla neobrátili zpět k Bohu.

Představa selhávajícího Boha je skutečně ďábelská. Nic horšího již zlo nemůže vymyslet, než je představa selhávajícího Boha, který nechává, ač je všemocný, ty dobré nevinně trpět. To proto, abychom se neobrátili k Bohu a ono nad námi neztratilo svou moc.

A o to zlu a jeho přátelům jde: udržet nás ve své moci, protože jinou moc než z nás, z našeho vědomí a z naší mysli zlo nemá. To je zřejmé: samo je nepodstatné a Bůh je rozhodně ani nevytváří ani neposiluje. Proto se zlo bez člověka a své vlády nad ním neobejde.

Od svých počátků je křesťanství jako každá pravá nauka předmětem útoků zla, které v něm získává postupně svou moc a převahu nad Bohem.

Jak stoupal počet jeho stoupenců, klesal v něm počet a hlavně vliv lidí, kteří byli na stezce k Bohu jako apoštolové. Biskupové, jak je zřejmé z evangelií, neměli být duchovními vůdci, ale pouze hospodářskými správci církevních celků a prostředků. Zmocnili se však vedení církve a skutečné hledající Boha vytlačili do pouští a klášterů a odebrali jim vliv a moc v církvi.

Samo organizování křesťanství do církví s totalitní hierarchií je ve své podstatě duchovnímu životu nepřátelské. Již proto, že ztotožňují církev s náboženstvím, ač to jsou dvě zcela rozdílené věci. Náboženství ke své existenci církevní organizaci nepotřebuje, protože Bůh je na prvém místě v nás. Pokud jej nenalezneme v sobě, nenajdeme jej ani v církvi.

Tím, že se křesťanství stalo státním náboženstvím, stalo se předmětem státních zájmů, které v něm převážily nad zájmy duchovními. To je onen cézaropapismus, který v nejrůznějších podobách převládá dodnes. Jeho typickým příkladem v nedávné době bylo habsburské Rakousko-Uhersko.

Další ránu křesťanství dostalo přijetím víry: „Mimo křesťanskou církev není spásy“. Toto zlo vzniklo až několik století po Kristu. Ježíš jej nejen neučil, ale přímo odmítal. Toto zlo zavinilo genocidu celých národů a smrt milionů lidí, kteří chtěli svobodně věřit v souladu se svým přesvědčením.

Nejhorší ránu křesťanství dostalo asi až v pátém století po Kristu odmítnutím víry v převtělování a zákona karmické odplaty.

Od okamžiku přijetí těchto názorů, které nemají oporu v bibli, je pro křesťany nemožné pochopit existenci zel jako je Osvětim a ještě mnohem horších. Genocida například Polabských Slovanů ve jménu Ježíše Krista byla možná ještě horší než Osvětim. Výsledkem jejich působení je přesvědčení o selhání Boha a nevíra v jeho existenci.

Pokud neuznáme, že život nekončí smrtí, ale že se rodíme znovu a sklízíme v nových zrodech následky svých činů, pak jediné možné vysvětlení je selhávající nebo dokonce neexistující Bůh.

Je tragické, že křesťanský svět si neumí představit náboženství, skutečný vnitřní život bez církve.

A přece existují velká náboženství bez církve a jsou živá. Jsou to hinduismus, buddhismus, islám a také židovství. To, že nemají totalitní, hierarchickou organizaci umožňuje, že neztrácejí vnitřní duchovní náboj.

Navíc dvě z nich – hinduismus a buddhismus uznávají převtělování a zákon karmické odplaty a proto dokáží dokonale i modernímu člověku vysvětlit hrůzy, jakou Osvětim - a nejen ona, je. Proto jsou přijatelné pro všechny svobodně myslící lidi. Nevytvářejí představy selhávajícího Boha nebo dokonce samu nevíru v jeho existenci.

Navíc neučí, že oni jsou jediní vyvolení a že není spásy mimo ně, ale pravý opak. Hinduisté dokonce uctívají Krista jako jednoho z řady spasitelů.

Pokud mluvíme o krizi křesťanské teologie a proto i celé církve, která za ní stojí, nemá jiné řešení, než uznání pravd, které jsou buddhismu a hinduismu vlastní.

Jsou to hlavně:

1. Zřeknutí se dogma „není spásy mimo církev“.

2. Uznání převtělování a zákona karmické odplaty, který platí jak pro jedince tak i pro společenské celky včetně církve. Tento názor byl názorem mnoha křesťanů včetně Origena.

Vydávání papežských pouček: „Jóga je blud a škodí duši“, určitě řešením není. Jóga je jedním asi ze sedmi náboženských směrů hinduismu a učí právě uvedené názory. Právě proto tak přitahuje moderní, samostatně myslící lidi včetně mnohých křesťanů, kteří upřímně hledají Boha v sobě a nikoliv v církvi, kde o něj její kněží nestojí.

Mimochodem. Tvrzení, že hinduismus uznává jen mnohobožství a buddhismus je náboženství bez Boha, jsou jen zlé a pomlouvačné výmysly na sebe pyšných křesťanů, kteří se ve své nebetyčné pyšné víře neobtěžují ani seznámit s tím, co odsuzují.

Kult panny Marie, kterému se v křesťanství dostává stále většího věroučného významu, není nic jiného než kult zosobněného ženského aspektu Boha. Je ve své podstatě shodný s hinduistickým uctíváním božské matky. Antické řecké a římské bohyně jsou totéž. Křesťanští andělé jsou jen malí bohové jiných náboženství.

Z tohoto pohledu křesťané stejně jako jiná náboženství věří i v jiné Bohy, než v toho jediného. Navíc mu například jogíni nemohou vyčítat: „On selhává“. Ne On selhává, ale křesťanští teologové, kteří k tomuto názoru přispívají, selhávají, protože nejsou pro svůj slepý, autoritářský dogmatický rozum podat pravdu, jaká je.

V dnešní době má řada lidí přímou zkušenost života po smrti i svých minulých vtělení. Teologové se nemají proto nač vymlouvat. To, že je materialisté popírají, je přece zákonité. Museli by jinak přestat být materialisty. Křesťané, kteří s nimi jejich názory sdílejí, jsou stejní jako oni.