Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Kniha má velmi přiléhavý podtitul: „Stručné dějiny hanebnosti“. V případě inkvizice jde opravdu o hanebnost přímo obludných rozměrů. Církev, která si přivlastnila Ježíše, zřídila tajnou policii -  něco jako nejhorší variantu gestapa či StB, aby si udržela svou naprostou moc. Výsledky působení inkvizice v celé Evropě, ale i v Americe, jsou děsivé. Jak uvádí autor: desetitisíce (myslím spíše statisíce) zavražděných, statisíce trýzněných a mučených, miliony vyděšených.

Středověký křesťan měl jedinou naději na přežití, když byl dobrým a poslušným katolíkem, ale ani to ne vždy. Když inkvizice zlikvidovala skutečné „kacíře“, byla ohrožena potřeba její samotné existence. K jejímu oprávnění si doslova vymýšlela další oběti, nepřátele církve, proti kterým bylo potřeba zasahovat. Přesně jako bolševické GPU nebo naše StB. Ty také vyráběly nepřátele socialismu, aby mohly vykazovat úspěchy v potírání třídního nepřítele.

Ten, kdo upadl do spárů inkvizice, neměl naději. Byl například podroben božímu soudu; hozen svázaný do vody. Když se utopil, byl nevinen a dostalo se mu křesťanského pohřbu, což jistě ocenil…. Když se neutopil, byl to důkaz spojení s ďáblem a byl upálen. Jednoduché, že? Na ty, co nedrželi půst, měla inkvizice svérázný recept: vyrazila jim zuby…. Vyčůrat se v opilosti u kostela, byl hrdelní zločin.

Hrůza inkvizice nespočívala pouze v mučení a upalování, ale ve vyvolání strachu v celé společnosti. Nikdo si nemohl být jist, že nebude udán. To bylo v téměř všech případech totéž, co vyslýchání mučením. I když nedošlo k upálení, hrozilo mnoho let hrozného vězení, ztráta majetku a vyobcování ze společnosti. Tresty se přenášely automaticky i na děti – přesně jako za komunistů. Nesměly například zastávat veřejné úřady, vzdělávat se atd. Mučily se a upalovaly úplně malé děti.

Inkvizice, to není vzdálený středověk, jak by se mohlo zdát. Poslední oběť inkvizice byla popravena roku 1826. Sama římská inkvizice byla zrušena až roku 1965 neboli nedávno.

Inkvizice to byla i tuhá cenzura nejen ve věcech víry, ale i vědy. Vedla seznam zakázaných knih. Ty byly buď rovnou páleny nebo nesměly vycházet ani být šířeny. Poslední seznam zakázaných knih vyšel v roce 1948. Mimo jiné zakázán je Balzac, Descartes, Voltaire, ale i jezuita Teilhardt de Chardin.

Pronásledování inkvizicí neunikli ani světci jako Johanka z Arku – upálena inkvizicí, ale ani Tereza z Avily nebo Jan od kříže.

Tolik vychvalována tak zvaná křesťanská kultura nebyla ničím jiným než „kulturou“ inkvizice, stejně jako reálný socialismus nebyl ničím jiným než vládou StB.

Jak je to možné, že křesťanství kleslo tak hluboko? Protože přijalo totalitní způsob myšlení. Jeho základem je víra: „Naše přesvědčení a názory jsou jedině správné a všichni ostatní je musí přijmout buď po dobrém či po zlém“. Katolická církev, ale i všechny ostatní totalitní režimy se tímto pravidlem přesně řídí. Inkvizice je přímým důsledkem tohoto způsobu myšlení. Přejali je i protestanté, což je zarážející. Sami pronásledování a vraždění ve velkém. Tam, kde se domohli moci,  se chovali stejně. Nepoučil je ani jejich vlastní osud. Co nejvíc zaráží, že tímto jedem jsou ve větší či menší míře zasaženi i sami katoličtí světci, počínaje sv. Augustinem přes filosofa Tomáše Akvinského, sv. Bernarda, sv. Františka i dnešního Otce Pia a mnoho dalších.

Stále si lámu hlavu, jak je možné, že lidé, o kterých věříme, že jsou ve spojení s Bohem, nejen schvalují potíraní kacířů násilím, ale sami k němu vybízejí a někdy je organizují a sami se na něm podílejí jako svatý Dominik, zakladatel stejnojmenného řádu. Předsedal autodafé neboli upalování kacířů, organizoval pálení zakázaných knih.

Křesťanští světci jsou obdobou indických mistrů. Nejsou jejich přesvědčení a skutky, které jsou v tak ostrém rozporu s Ježíšovým učením, ale i se vším duchovním, dostatečným poukazem na oprávněnost kritiky jejich počínání – nemluvím o svatosti – je-li tato kritika věcná a zdůvodněná?

Bylo by chybou číst „Inkvizici“ pouze jako výčet jejich hrůz. Hlavní poučení z jejího čtení je rozpoznání škodlivosti totalitního způsobu myšlení, které dokáže i nejhorší zločiny halit do vznešeného hávu.

Totalitní myšlení nevymizelo ani dnes. Nacismus i komunismus jsou jeho výplody. Pan Pařík například dodnes představuje komunismus jako vznešenou ideu a jeho oběti za zbabělce. Také on, Miloš Tomáš i jejich věrní si myslí, že mohou své osobní zájmy hájit všemi způsoby a nevidí na tom nic špatného. Přesně jako inkvizitoři či estébáci.

Právě v tom, podle mého soudu, je obrovský, zásadní a doposud plně nedoceněný význam Jana Husa. Naprosto jednoznačně vyhlásil právo jedince na svobodu vlastního přesvědčení a jeho vyjadřování, což bylo ve středověku něco naprosto neslýchaného a v naprostém rozporu s učením církve i posláním inkvizice. Proto musel být zlikvidován. Podstata jeho sporu byla právě zde a nikde jinde. Koncilu se nejednalo o pravdu, o argumenty, ale o slepou poslušnost: Buď poslechneš nebo budeš zavražděn.

Bigotní katolíci, vyznávající neomylnost papeže a církevní hierarchie, dodnes tuto podstatu sporu – svobodu přesvědčení a práva jeho svobodného vyjadřování, úmyslně zamlžují. Místo, aby Husovi a všem dalším jasně přiznali právo na vlastní přesvědčení a odsoudili jeho potlačování mučením a vražděním, snaží se nás přesvědčit, že po „právní stránce“ bylo jeho odsouzení v pořádku. Bylo stejně právně v pořádku jako justiční vraždy M. Horákové, generála Píky a stovek dalších. Mnozí se přece dokonce „dobrovolně“ přiznali. Podle inkvizičních pravidel byli kacíři dokonce i sám apoštol Petr i Pavel. Petr například trval na obřízce a pravidlech košer židovské stravy. Právě za tyto „zločiny“ inkvizice upalovala židy, kteří přestoupili na křesťanství.

Souhlas katolických světců s tím nejhorším násilím je jen jedním z mnoha důkazů pravdy toho, co učí Ježíš: nikdo ani on není zcela dobrý, ale pouze Otec v nebesích neboli Bůh. Zlo jako zlé názory a city mají v sobě i velcí světci. Mají je nejen v sobě, ale oni je dokonce nedokáží rozpoznat a jednají pod jejich vlivem. Tato pravda platí obecně pro každého člověka, včetně těch duchovních, světců i mudrců. Někdo má této nevědomosti a zla v sobě méně, někdo více. Každý by měl proto na prvém místě se je snažit v sobě rozpoznat a rozpustit. Vždy a stále se jedná jen o něho samého a nikoliv o druhé. Nezájem o sebe v tomto směru a nesprávný zájem o druhé, který převažuje, je vždy neklamnou známkou nezájmu o zlo vlastní, které nás ovládá. Ve snaze se zachránit naši pozornost proto odvádí na druhé. Čím víc se mu to podaří, tím je pro zlo lépe. Nemusí se o sebe strachovat. Zlí jsou druzí, ne on.

Inkviziční, totalitní myšlení v západním, křesťanském světě doznívá v myšlení bigotních křesťanů, kteří považují své přesvědčení za nejlepší, jedinečné a neopakovatelné a projevují opovržení až nepřátelství k náboženstvím nekřesťanským.

Když již nemají tak velkou moc, aby ovládali společnost inkvizicí, snaží se s větším či menším úspěchem vnucovat své přesvědčení druhým pomocí zákonů, které zakazují rozvod, přerušení těhotenství, antikoncepci a další, podle nich hříšné skutky.

V naší republice prapor totality převzala plně komunistická strana a její inkvizice v podobě StB, socialistického práva a lidových milic – úderné pěsti dělnické třídy.

Inkviziční, totalitní způsob myšlení převzali bohužel i mnozí pseudointelektuálové a pošetilí umělci a dokonce i F. Drtikol, mnohými považovaný za duchovní autoritu. Ve skutečnosti svou příslušností ke komunistické straně na základě vlastního přesvědčení se všichni zařadili mezi podporovatele novodobé komunistické inkvizice – StB. To, že mohla tolik let nerušeně řídit stát, umožňovali právě tito „hodní straníci“, kteří v rámci stranické discipliny mlčky nebo i nahlas schvalovali politiku strany včetně jejich zločinů a také, věrni svému slibu stranické poslušnosti, se na nich i v různé míře podíleli. I tím, že stranu svými nemalými členskými příspěvky financovali. Měsíčně tak straně odváděli asi sto milionů korun. Za to se dalo koupit již slušné množství estébáků, schopných za peníze opravdu všeho.

Již nevím, kdo napsal velkou moudrost: „Ďábel vchází do chrámu v osobě kněze“. Dala by se doplnit jinou pravdou: „Ďábel zakládá komunistické strany, aby nalákal duše do svých spárů pomocí vidiny ráje ve hmotném světě bez Boha“. Běda tomu, kdo mu uvěří.