Proč se křesťanství v Čechách nedaří?
Jaroslav Macháček
Vážený pane Vacku.
Předem dopisu Vás srdečně zdravím a děkuji za vystavení některých mých dopisů. V poslední době poukazujete na nedobrý stav současných církví a jejich nemravnou minulost. Shodou okolností jsem narazil na stránky bývalého kněze a tam jsem našel některé články, které mne zaujaly. Napsal jsem autorovi, zda bych mohl jeho články použít na vaše stránky a po souhlasu autora tedy takto činím. Nestranný pozorovatel si může udělat úsudek sám.
Publikováno v děčínském týdeníku Princip, 27. listopadu 2008
Vzdělané vrstvy, městské obyvatelstvo, umělci a mladí lidé v celé Evropě i v Čechách stále zřetelněji odmítají církev a její učení. V naší zemi podle statistik křesťanské církve prostě vymírají. Naopak nová duchovní hnutí, jejichž jádrem je východní, zvláště pak buddhistické učení a moderní mystika, jsou stále populárnější. V čem je tedy chyba křesťanského náboženství?
Především křesťanství nemá duchovní základ ani cíl, jaký mají nová, nekřesťanská, na státu nezávislá náboženství. S výjimkou meditujících směrů, které jsou v církvích trpěny, páteří křesťanské víry není spiritualita, ale neměnná dogmatická ideologie, sebe chválící propaganda církve a Bible. Církevnímu učení ovšem kromě pár prostých oveček dnes sotva věří samo vedení církví. Zpochybňování věroučných článků, které církev už raději ani nezdůrazňuje, a liberální názory, běžné v soukromí členů církve, hrozí rozkladem kázně v církvi, a proto vedení církví staví proti liberalismu hráze. Tím se odcizuje vlastní členské základně a křesťanství se stává málo přesvědčivým, povinným mluvením, podobně jako komunismus ve svém posledním tažení.
Nové, agresivní, z USA pocházející a financované církve také dokáží získat jen malé promile českého obyvatelstva. Češi jsou natolik dobře vzděláni v otázce evoluce a geologie, že hned poznávají absurditu amerického modelu víry, který předpokládá vznik světa před šesti tisíci lety. Rovněž víra v brzký konec světa zásahem rozhněvaného Boha nenachází u nás dostatečně bázlivé příjemce. Tolerantní a humorně ladění Češi nepřijímají Krista za svého osobního Spasitele a naopak považují většinou takový akt za duševní poruchu.
Když nepočítáme státem dobře placené křesťanské ideology s mnoha akademickými tituly, jejich rodiny a blízké známé, zaměstnance a placené pastorační asistenty, tvoří dnes křesťanskou obec v českých městech již jen hrstka konzumentů, vděčných za obecná, rodinu a slušnost podporující stanoviska církve. Miliardy korun, které náš stát ročně vyplácí církvím na platy duchovních, jejich asistentů a učitelů teologie, jako by odtékaly do kanálu. Lidé v Čechách se celému tomu státnímu náboženství vyhýbají, jako čert kříži.
Je možné tento trend změnit? Samotné církve se touto otázkou nezabývají, protože otázka sama je pro ně rouháním. Z drobných poznámek lze soudit, že papež a další představitelé církví počítají s jejich zmenšením, údajně výměnou za zvýšení kvality jejich víry. Samotnou církevní ideologii, které dříve museli pod trestem smrti všichni Evropané věřit, a která je dnes českému člověku cizí, ba protivná, však měnit nechtějí. Církve nemají vnitřní demokracii. Ovládají je starci, kteří chtějí v klidu dožít svůj důstojný život. Možná přesně cítí, že jakákoliv církevní perestrojka by podobně jako v případě Sovětského svazu nenechala v celé „Kristově církvi“ kámen na kameni. Když budou jednotně mlčet a umlčovat liberální hlasy v církvi, možná i jejich žáci budou ještě požívat úcty politiků a bezpečí blahobytné existence na úkor celé společnosti.
(Autor příspěvku je kněz a bývalý farář CČSH v Praze 1)
I můj názor je shodný, že v církvích jde především o moc a její udržení. Ten, kdo je nekriticky podporuje, a zejména jejich vedení, musí být stejný. Čili mi vychází to, že Tomášovci (když použiji již zažité rozdělení současné duchovní scény) jdou také pouze za vlastní mocí a slávou, a klidně se spojí třeba se Satanem, jen aby dosáhli svého. Zajímá mne však otázka, co tedy všechno o tom záhrobí vlastně vědí, když mohou jednat tak, jak jednají. Asi vlastně nic. Protože jinak by jim musely vstávat vlasy hrůzou na hlavě, co že si to vlastně ve své pýše připravují za další prožívání. Pro ně již vše skončilo jejich dosažením jejich stavu. Že je duchovní vývoj neustálý proces i v záhrobí, o tom asi nikdy od svých učitelů – přátel – neslyšeli. Jejich škoda, že nehledali dál.
Nicméně vzchopit se může každý v kterýkoli čas. Já Vám děkuji za váš čas a přeji mnoho upřímných následovníků.
V Hradci Králové 5.7.2011 Jaroslav Macháček
P.S. Dopis se mi vrátil jako nedoručený. Shodou okolností (?) jsem dnes (6.7.) ráno četl opět Jakoba Lorbera a tam bylo v podstatě potvrzeno totéž. Rozhovor je již v záhrobí, kde se setkává bývalý biskup se skupinou mnichů a mnišek a probíhá mezi nimi rozhovor o nebeské blaženosti, která ovšem u nich nenastala a tak hledají důvod.