Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Základní překážkou na straně křesťanů pro správný vztah k ostatním náboženským směrům je duchovní nevědomost a pýcha, která zní: Pravdu máme jen my a nikdo jiný ji nejen nemá, ale ani mít nemůže, protože jen my jsme vyvolení od Boha.

Pod vlivem této pýchy a nevědomosti předem odmítají vše, co není křesťanské. Prostě vědí předem, že jinde pravda není a nemůže být.

Situaci křesťanství ještě zhoršuje, že křesťanská pravda není jediná, ale že je jich hned několik. Jedna je pravda evangelíků, jiná je pravda katolíků a ještě jiná je pravda pravoslavných a jsou ještě další „pravdy“, třeba ta koptského vyznání.

Která křesťanská pravda je pak ta pravá? Katolická nebo pravoslaví či evangelická? Řešení je prosté: žádná.

Jedni i druzí pro svou jedinou, zaručenou pravdu ty druhé nenávidí, pronásledují, vězní a vraždí.

Jelikož Ježíš sám říká: „Podle skutků je poznáte“, je zřejmé, že pravda jim zcela uniká.

Jasnější důkaz než toto neexistuje. Neučí Ježíš milovat naše bližní a dokonce i naše nepřátele? Ti, co toto nečiní, ale pohrdají druhými, kteří nesdílejí jejich nepravdy a tvrdí, že nekřesťané jsou od Boha určeni k věčnému zatracení a utrpení včetně nepokřtěných dětí, určitě Ježíšova Boha lásky nevyznávají.

Základní nevědomost křesťanů spočívá v nerozlišování pojmů „Ježíš“ a „Kristus“.

Ježíš je jméno osoby, která svým úsilím dosáhla uvědomění Boha v sobě. Toto úsilí nám jasně líčí evangelia. Ježíš usiluje na poušti, přijímá pomoc mistra Jana Křtitele a dosahuje tímto způsobem poznání Boha v sobě, kterým je vědomí Já jsem, které evangelia nazývají Kristem. Hinduisté témuž vědomí říkají átman, buddhisté naše buddhovská podstata.

Veškeré Ježíšovy božské přívlastky se týkají Boha Já jsem, Krista, átman, naší buddhovské podstaty a ničeho jiného. Nikoliv jeho osoby.

Mojžíš, Ježíš, Buddha, Ramana Maháriši a další, kteří toto Já jsem v sobě objevili, tímto Bohem nejsou. Pouze si jej v sobě v souladu se všemi náboženstvími uvědomili.

Stali se tím, co se označuje v duchovním světě mistry či pastýři nebo dokonce, chceme-li, spasiteli. Nikoliv jako lidské bytosti, ale jako ti, kteří si v sobě uvědomují Boha. Šíří ze sebe jeho duchovní sílu, s jejíž pomocí ti, co je správně následují dosahují rovněž – byť i v různém stupni – poznání Boha.

Kristus je Bůh, vědomí Krista a nikoliv osoby Ježíše ani nikoho jiného.

Zdroj omylu jedinečnosti křesťanské pravdy vzniká ztotožněním Boha, vědomí Já jsem s Ježíšem, s osobou, která si toto vědomí uvědomila.

Kdyby křesťané pozorně četli skutečného zakladatele dnešního křesťanství, jímž je apoštol Pavel, nemohli by tomuto omylu propadat.

Tam, kde Pavel píše: „Nežiji již já, ale Kristus ve mně“, určitě nemá na mysli, že je v něm přítomna Ježíšova osoba, ale říká nám, že si uvědomil vědomí Já jsem, Krista v nás.

I bible se v tomto smyslu vyjadřuje zcela jasně: „Bůh je Duch a Boha nikdo neviděl“. Ježíš proto není a nemůže být Bohem. Ježíš dosáhl totéž, co dosáhli někteří před ním – spojení s Bohem. Například Mojžíš nebo Henoch, který chodil s Bohem – ve vědomí Já jsem. Boha, jak uvádí Starý zákon, dosáhl i Melchisedech, a to ač nebyl ani vyvoleným židem.

Dosáhl jej nepochybně i Buddha, kterého uctívají jako Boha a spasitele, stamiliony buddhistů na celém světě. Činí s jeho osobou něco podobného jako křesťané s Ježíšem. Nejsou však zdaleka tak nesnášenliví jako křesťané.

Bůh je opravdu láska a jako takový nás vede všechny k sobě, k Duchu Pravdy Já jsem pomocí osob jako byli a jsou Mojžíš, Henoch, Abraham, Ježíš, svatý František, ale i Buddha, védští zřeci, Šankara, Rámakrišna, Ramana Maháriši i Jarka Kočí včetně mnoha dalších.

To platilo a dodnes platí ve všech dobách a ve všech zemích po celém světě. Všichni jsme jeho děti a všem nám dává takto možnost se k němu vrátit.

Tvrzení, že sdělní boží k lidem končí s apoštoly, je jen nepravda a lidská zloba, která nás má zmást a zamezit nám v návratu k Bohu. Bůh k nám hovoří ve své lásce stále a stále k nám posílá své vyslance a nikdy, dokud bude lidstvo existovat, nepřestane.

Plným právem odsuzujeme islámský fundamentalismus s jeho právem šarírou a zejména islámský terorismus. Tito lidé ale nedělají nic jiného, než co dělali donedávna křesťané po celém světě, dokud měli dostatek moci: pronásledovali až vraždili vše, co nebylo křesťanské a navíc bojovali i mezi sebou.

Dodnes například Irsko pod vládou katolíků je v mnoha směrech stejně nesvobodné jako některé státy, kde vládne islám. Važme si toho, že jsme jednou z mála zemí, kde je v tomto směru obrovská svoboda.

Dobře si všímejme, že i u nás je mnoho „křesťanů“, kterým se tato svoboda nelíbí a rádi by nám násilím, byť i v rámci jimi prosazovaných zákonů chtěli vnutit své „jedině správné přesvědčení“.

Tímto jedem nevědomosti, pýchy a nesnášenlivosti trpí i někteří křesťanští světci. Například i sv. František z Assisi nebo nedávno zemřelý Otec Pio. Tomu dokonce vadili i pravoslavní a nabádal je k přestupu na katolictví.

K mému údivu touto duchovní rakovinou trpí i Anthony de Mello, jak nalezneme v jeho knize „Spojení s Bohem“ na straně 189.

Uvádí, že Mahátma Gándhí velmi obdivoval Ježíše. Pravda je, že jej Gándhí nejen obdivoval, ale jak dokazoval celým svým životem, hlavně plně ve shodě s Ježíšovým učením žil a jednal. To nebylo z důvodů, že by měl křesťanské vychování, ale proto, že takové jednání plně vyplývá z hinduistické a samozřejmě i z buddhistické víry a učení.

Základní pravda všech náboženství je totiž jedna a společná a jen ten, kdo ji plní, je současně pravý žid, křesťan, buddhista, hinduista nebo stoupenec islámu.

Všechny projevy nesnášenlivosti jsou jen původem lidského zla, které si světová náboženství přivlastnila pro své zlé a sobecké cíle.

Vždy přece platí: „Ne ten, kdo mně říká Pane, Pane, ale ten, kdo plní vůli mého Otce v nebesích“.

To nepravým křesťanům – plnění Ježíšovy a boží vůle nestačí. Kdo není pravověrný křesťan a nevěří v křesťanské omyly, není Ježíšův i když žije v souladu s Ježíšovými požadavky.

Pak pod vlivem své hrozné nevědomosti a křesťanské namyšlenosti protestanský kazatel Stanley Jones (kdo jej teď na rozdíl od Gándhiho zná, co vůbec tak výjimečného udělal?) kárá Gándhiho, že nepochopil Ježíše a čte Bhagavad Gítu místo kázání na hoře.

Gándhí určitě četl oboje, a onen kazatel prokazuje, že je plně v moci křesťanské namyšlenosti, která nemůže připustit, natož pochopit, že by Bhagavad Gíta mohla vyjadřovat tytéž pravdy, jaké hlásal Ježíš a všichni praví vyslanci boží.

Jaká tragédie, ale také jak obrovské zlo křesťany pomocí tohoto nesmyslného přesvědčení ovládá. Stejné zlo, které ovládá fanatické stoupence islámu, jedním dechem odsuzují a při tom nevidí, že stejné zlo, obrovskou příčinu všeho zlého ve světě, ovládá i je.