Píše nám pan Vojtíšek
Jiří Vacek, Josef Šťastný
Vážený pane Vacku,
pan Martin Pařík mě asi před dvěma týdny upozornil na Váš článek v rubrice „aktuality" stránek http://jirivacek-satguru.cz. Obávám se, že se v předpokladech tohoto článku mýlíte. S panem Milošem Tomášem a s panem Martinem Paříkem mám vztah, který považuji za velmi dobrý; podobně jako s desítkami dalších představitelů a příslušníků náboženských společností u nás. Ovocem tohoto vztahu jsou návštěvy mých studentů v Avataru, přednášky pana Tomáše u mě na fakultě apod. Jako dobří známí a snad i přátelé máme svobodu k rozdílnému vidění, ke vzájemnému nesouhlasu a k dobře míněné kritice. Tato svoboda se samozřejmě projevuje i na stránkách religionistického čtvrtletníku Dingir, jehož jsem šéfredaktorem. Rád bych Vás proto požádal, abyste svůj omyl, který se týká mého vztahu k panu Miloši Tomášovi a k panu Martinu Paříkovi, ve svém článku opravil.
Chtěl bych zároveň využít této příležitosti a ujistit Vás, že velmi stojím o to, abych mohl mít stejně dobrý vztah i s Vámi. Mrzí mě, že po publikaci rozhovoru s Vámi v časopise Dingir jste mě zahrnul výčitkami a obviněními, nedbal jste na má vysvětlení a na mé dopisy a pozvání jste neodpovídal. Znovu Vás zvu k osobnímu rozhovoru, v němž by bylo možné odstranit nedorozumění.
S úctou
Zdeněk Vojtíšek, 20.1.2008
Tento dopis posílám elektronickou poštou na vědomí panu Miloši Tomášovi a panu Martinu Paříkovi.
Je neuvěřitelné, že vysokoškolský učitel a křesťanský farář, který naprosto nepřijatelným a neobjektivním způsobem a bez mé autorizace, zasáhl do obsahu příspěvku, který si sám pro Dingir vyžádal, odmítá mé protesty proti tomuto způsobu jednání jako pouhé citové výčitky.
Jeho obrana: „Otiskl jsem to, co pan Vacek napsal“, je nehorázná. Zamlčuje, že otiskl jen 10 otázek a odpovědí z 30-ti, neboli dvě třetiny článku bez mého vědomí a svolení vyškrtal a to tak, že to, co bylo pro něho nepříjemné, prostě neotiskl. Zasáhl dokonce i do zbytku textu, který otiskl.
Jak uvádí, na jeho postupu redakční rada Dingiru neshledala nic nesprávného. Pokud je jeho tvrzení pravdivé, co si máme o jejich členech myslet?
I jeho kategorický požadavek, abych opravil svůj názor na spor Dingiru a zástupců Avataru v souladu s jeho názorem, jasně dokazuje, že pan Vojtíšek zřejmě neuznává jak zákonem daná autorská práva ani práva druhých na vlastní přesvědčení.
V těchto záležitostech jediným právem je on sám. Postoj, který je vlastní mnoha křesťanům. Oni jsou přece ti vyvolení. Kryje se religionistikou jako vědou, ale zásady objektivity, na kterých věda spočívá, naprosto nedodržuje.
Když chceme o něčem podat objektivní názor, musíme vycházet z nejpůvodnějších zdrojů. Pokud chtěl pan Vojtíšek podat objektivní pohled na naše snažení, měl by vyjít v prvé řadě z mých prací a překladů a z toho, jakou provádíme praxi. On ani slečna Duchková ani při návštěvě u nás neprojevili o něco takového ani nejmenší zájem.
Místo toho si chodili pro informace o nás do nakladatelství Avatar a výhradně se zajímali jen o náš spor jako by byl něčím zásadním. Zásadní je naopak denní osobní duchovní praxe každého žáka. To ví dobře i pan Štampach, viz jeho článek „Jóga, přípřah k absolutnu“ na www.sekty.cz. Jen pana Vojtíška něco takového nezajímá.
Pokud by měl skutečný, objektivní zájem, mohl vyjít z našich zdrojů. Pokud by snad chtěl své opomenutí napravit, má celou řadu možností. Naše úsilí je například shrnuto v mém článku „Proč se setkáváme“, který nedávno vyšel na našich internetových stránkách. To, že Dingir nevěnoval pozornost například tomu, že jsem přeložil a vlastním nákladem vydal přes 20 překladů vrcholných duchovních děl, a to i z oblasti křesťanství – J. Böhma, Poutník vypráví o své cestě k Bohu, Oblak nevědění, také není náhoda. Cílem nebylo podat o nás objektivní informaci, ale ukázat dvě skupiny jogínů, kteří nedělají nic jiného, než že se přou. Tomášovci na tuto hru ke své vlastní škodě přistoupili.
Snad nemusím připomínat, že zlepšení našich vztahů závisí plně na panu Vojtíškovi. Prvou podmínkou je respektování autorských práv a druhou uznání práva druhého na vlastní názor. Právě s druhým mají mnozí křesťané dodnes potíže: jen oni přesně znají boží vůli a nikdo jiný.
Copak představitelé tomášovců opravdu nevědí, že přes svou veškerou úslužnost k církvi (zádušní mše) a k Dingiru, nezůstanou nikým jiným, než těmi, „co šíří blud jógy, který škodí duši“? Mimo církev přece není spásy. To, že každý křesťan považuje právě tu svou církev za jedině pravou na věci nic nemění.
Panu Vojtíškovi za nás odpověděl J. Šťastný.
Vážený pane Vojtíšku,
pan Vacek mi dal přečíst dopis, který jste mu poslal. Píšete o nároku na svobodu rozdílného vidění a zároveň prosíte pana Vacka o napravení omylu ve vidění Vašeho vztahu s panem Paříkem a panem Tomášem. Nemá pan Vacek stejné právo na svobodu svého názoru jako Vy?
Dále píšete, že pan Vacek Vás zahrnul výčitkami atp. za zveřejnění článku v Dingiru. Pokud vím, původní domluva ohledně rozhovoru s panem Vackem byla taková, že rozhovor před otištěním dáte panu Vackovi k autorizaci, což jste neudělal. Lze se pak divit, že se pan Vacek proti takovému počínání ohradil?
Během svého studia religionistiky jsem vždy protestoval, mluvilo-li se o pochopení náboženství religionistikou jako vědou, která se snaží pomocí rozumu pochopit něco, co je nadrozumové. V takovém počínání je totiž velká nepokora a pýcha. Dospěl jsem k závěru, že religionistka prostě nemá „aparaturu", která by ji uschopnila náboženství chápat, resp. chápat jeho nejvnitrnější tresť, jíž je jóga nebo mystika. Z tohoto pohledu článek paní Duchkové o Jiřím Vackovi působí poněkud legračně, ale to již Vám psali jiní. Samozřejmě, že díky svobodě, která nám byla dána, má v podstatě kdokoliv možnost vyjadřovat se ke všemu, ale jaký to má smysl?
Osobně si myslím, že každý by si měl před tím, než se pustí do kritiky druhých, především zamést před vlastním prahem. Například se sám sebe zeptat, jestli společenství (církev), jehož jsem členem a které svým Členstvím vlastně tvořím, nemá nějaké „zlořády", kteří by stály za kritiku.
S pozdravem Josef Šťastný, 25.1.2008