Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

O letošních Velikonocích 2011 vystoupil jako vůbec poprvé papež Benedikt XV. v televizním programu, ve kterém odpovídal na dotazy věřících z celého světa. Pořad nebyl naživo, ale předtočen. Proto nepadaly nepříjemné otázky, jak je ve svaté církvi možná tak velké rozšíření pedofilie a jim podobné.

Část pořadu vysílala i naše televize. Jedna japonská holčička se papeže ptala: „Proč existuje utrpení, jaký je jeho smysl?“ Papežova odpověď zněla: „To nikdo neví.“ Papež, jinak ve věcech víry neomylný, nezná odpověď na tuto základní otázku.

Kdyby znal bibli, Starý Zákon, tak by odpověď znal. Bůh říká padlému Adamovi: „Skrze tebe je proklet tento svět.“ Opuštění Boha, který je nejvyšším štěstím a dobrem, Adam ztratil svůj původní, božský stav a s ním i svůj původní, božský svět a musí „v potu tváře dobývat svůj chléb vezdejší.“ To samo je již utrpení.

Tento stav trvá až do dnešních dnů a od dob Adama se nezměnil. Ježíš Kristus nespasil tento svět a jeho obyvatele, ale proto ani nepřišel. Přišel zachránit jen ty, kteří byli ochotni jej následovat na duchovní stezce do království nebeského, které není z tohoto světa, jak opakovaně zdůrazňuje.

Jóga i buddhismus příčiny utrpení osvětlují jasně.

Bytosti odpadlé od Boha, padlí Adamové se po smrti těla rodí znovu ve světě, do kterého se řadí podle svého chování a jednání v souladu s působením zákona příčiny a následku. Na východě mu stručně říkají karma.

O zákonu karmickém mluví na mnoha místech i bible. Musíme samozřejmě její poučení brát ve správném Duchu a nikoliv zevně podle litry, jak zdůrazňuje apoštol Pavel. Mojžíšův zákon zub za zub atd. je zákonem karmické odplaty. Dědičný hřích není nic jiného než karma. Nedědíme hřích svých biologických otců, ale svých „karmických otců“ neboli ze svých předchozích vtělení.

Výroky: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře,“ jinak nesrozumitelné, varují před neúprosností naší karmy: musí být vyrovnána, což se děje právě utrpením za zlo, které jsme dříve činili.

I prvotní Adamův hřích neboli odpadnutí od Boha nedědíme po cizích lidech, ale po sobě: pokud jsme se nenavrátili v předchozím životě  zpět k Bohu, rodíme se s prvotním hříchem znovu.

Prví křesťané dobře znali a uznávali jak převtělování, tak i reinkarnace. Výslovně oboje například učí Origenes, křesťanský otec, který žil v letech 185-254.

Teprve na 5. ekumenickém koncilu v roce 553 bylo učení o reinkarnaci prohlášeno za kacířství a Origenes za kacíře. Stalo se tak na hrubý nátlak římského císaře, který pohrozil odplatou – rozuměj smrtí každému, kdo by se jeho vůli vzepřel. Ani tak nebylo toto dogma přijato jednohlasně, ale jen 2/3 účastníků. Císař Justinian pak donutil papeže pod hrozbou smrti podepsat závěry koncilu.

V té době se stalo křesťanství státním náboženstvím se všemi důsledky. Křesťané organizovaní v církvích kolem biskupů tvořili nezanedbatelnou sílu jak ekonomickou tak společenskou a císař si nemohl dovolit jí nedbat. Proto ji využíval ke svým mocenským zájmům. Co vedlo císaře přesně k jeho rozhodnutí, můžeme jen tušit.

Císař prosazoval svou absolutní moc a představa reinkarnací, které ovládá zákon karmické odplaty, tuto představu nabourávala. Potřeboval zřejmě Boha jako absolutního vládce, který doslova může vše, co si usmyslí a je to vždy správné.

Proto vnutil křesťanům představu Boha, který novým, jím právě stvořeným bytostem, ničím nezatíženým – před tím nikdy nežili, přiděluje zcela libovolně pozemský osud: jednomu bohatství, druhému chudobu, jednomu zdraví, druhému zmrzačené tělo, jednoho učiní pánem, druhého žebrákem. A to vše bez jakéhokoliv důvodu a navíc k tomu prvotní hřích, který nesmyslně dědí po předcích, kteří jeho předky nebyli: žije přece poprvé.

To, že se tělesně rodí z rodičů, není vůbec důvodem, aby přebíral jejich vinu. Zásadou každé skutečně lidské etiky je, že děti nelze trestat za hříchy rodičů. Proč by tato zásada neměla tím víc platit u Boha?

Nesmyslnost takového pojetí Boha je zřejmá. Na jedné straně je nám Bůh představován jako nejvyšší láska a dokonce nás dává zachraňovat svým synem, ale trestá nás za hřích rodičů, který jsme nespáchali.

Výsledkem takového pojetí Boha je naprostá neschopnost vysvětlit pravé příčiny utrpení lidí. Protože křesťané zamítli jeho skutečnou příčinu, naše vlastní činy v předešlých vtěleních, zoufale se snaží nalézat smysl v samotném utrpení a všemožně je oslavují.

Místo, aby učili, že trpíme za svá provinění, jejich výsledek – utrpení vyzdvihují jako něco samo o sobě záslužného. Trest v případě zlých skutků v podobě utrpení, není přece zásluhou, tím méně přáním Boha, abychom trpěli bez příčiny.

Vlastně křesťané reinkarnaci znají, protože věří v posmrtný život, který není ničím jiným než pokračováním života po odložení hmotného těla v jiném světě. Například život v očistci je vtělením, reinkarnací ve světě očistce a stejně je tomu se zrody v pekle nebo v království nebeském.

V těchto případech najednou znávají i karmický zákon, zákon příčiny a následku. Za život ve zlu jsme dokonce věčně zatraceni v pekle, za život, ve kterém jsme jednali dobře i nesprávně se rodíme v očistci. Ti, kteří dosáhli spojení s Bohem, se rodí v království nebeském.

Zřejmou nesmyslnost a rozporuplnost toho, v co křesťané věří, řeší opět svérázně: „Čím větším nesmyslům věříme, tím máme větší zásluhy před Bohem.“

Dodnes se křesťané trápí z jejich stanoviska neřešitelnou záhadou, proč Bůh sesílá bez viditelné příčiny utrpení na nevinné a ač je všemocný, nezasahuje, když spravedliví trpí nespravedlivě, jak si ve své nepoučitelnosti myslí.

Názorně je toto trápení vidět i na jinak výborném W. Stinissenovi v jeho knize „Noc je mým světlem.“ Stále se snaží nějak s otázkou utrpení vyrovnat, ale neúspěšně, protože správnému řešení církevní autority zakazují věřit.

Někteří, vedeni nevědomostí a nemoudrou láskou, odstraňují ze všech sil utrpení, které samotné považují za zlo a jeho příčiny – nesprávné chování, nechávají nepovšimnuté.

Tímto způsobem není možné nikdy utrpení ze světa odstranit, protože zlé příčiny, které je plodí, trvají a působí bez omezení neustále dál.

Navíc ještě zapomínají na jednu podstatnou pravdu: náš hmotný, zevní svět není královstvím božím, ale říší bytostí odpadlých od Boha. Tam, kde není Bůh, je vždy naprosto zákonitě utrpení.

Řešením utrpení je přísně individuální a nelze je odstranit zlepšováním nebožského světa, ale výhradně návratem každého ztraceného syna a dcery k Otci, který je i naší matkou, v nebesích. Je divné, jak málo i jinak dobří křesťané tuto základní pravdu chápou.

Prostředkem tohoto návratu je výhradně duchovní stezka, jedno zda křesťanská, jógická, buddhistická nebo některá další. Tou musí každý kráčet a dojít až do cíle sám, byť i s pomocí boží.

Pravdou, že se rodíme stále znovu a znovu v nejrůznějších světech v souladu s naší karmou, potvrzuje i dnešní hlubinná psychologie. Její metody umožňují odkrývání hluboko v naší paměti ukryté vzpomínky na naše minulá vtělení. I svědectví těch, kteří prodělali klinickou smrt a byli vráceni do života, směřují k tomuto závěru.

Je nejvyšší čas, aby se křesťané vrátili k víře v reinkarnaci a působení karmy. Vrátili by se tak k tomu, co učí bible včetně Ježíše a co učil významný křesťanský otec Origenes. Je nedůstojné, aby duchovní společenství se nechalo tak dlouhá staletí ovládat nepravdou, kterou mu vnutil římský císař, aby posílil svou moc zevní i nad samou církví.

Nutit věřit myslící bytosti nesmyslným představám jen odrazuje od církve, která toto hlásá jako jeden z pilířů svého učení. Není divu, že se proto hledající Boha obracejí o pomoc tam, kde nacházejí rozumná vysvětlení: k východu, k buddhismu a hinduismu včetně jógy.

Prohlašovat jógu za blud, že učí o působení zákona příčiny a následku a o znovuvtělování je vrcholem nevědomé pýchy, která stojí na straně římského císaře a nikoliv Ducha.