Magdaleniny prádelny: církevní peklo pro ženy, které byly příliš jiné
xman.idnes.cz
Článek níže popisuje hrůzy, které ještě donedávna podstupovaly ženy v Irsku díky propojení katolíků se světskou mocí. Jejich utrpení skončilo nikoliv kvůli tomu, že by jejich násilné zneužívání bylo nahlédnuto jako špatné, ale proto, že díky zavedení automatických praček se jejich práce stala pro církev nerentabilní.
Magdaleniny prádelny: církevní peklo pro ženy, které byly příliš jiné
Pro třicet tisíc dívek a žen, které jimi prošly, byly noční můrou. Byly v nich trýzněny, ponižovány, zotročovány. Prádelny provozované křesťanskými církvemi v Irsku opravdu odkládaly nebe až po smrti. To, co nabízely tady, bylo peklo.
Dlouholeté tabu. Týrání a otrocká práce se dostaly na oči veřejnosti až v roce 1993, kdy se jeden z řádů, které prádelny provozovaly, rozhodl využít boomu sektoru nemovitostí a prodal svůj pozemek developerovi. Při následných pracích byla objevena těla 155 žen. Teprve tehdy se společnost začala ptát.
Tváří v tvář jestřábímu pohledu milosrdné sestry se dvanáctileté děvče třáslo. Ta slova se nesla chladnou místností církevního sirotčince jako blesk rozžhavený nenávistí: "Měla bys být ráda, že jsi tady. Tvoje matka je děvka a já doufám, že z tebe se coura nestane."
"Je mou věčnou hanbou, že jsem odpověděla: Ano, sestro", klopí oči téměř po šedesáti letech Mary Norrisová.
Do církevní péče ji tehdy předala policie proto, že její matka udržovala po smrti jejího otce proti vůli církve vztah s mužem bez posvěcení manželství. Tím začala její muka, která pokračovala v Magdalenině prádelně v Corku.
Sestry jí tam vzaly jméno (svaté jméno nečisté dívce nepatří) a stejně jako dalším vězněným jí vtloukaly do hlavy pocit viny: jsi hříšnice a napravíš se jen prací a pokáním. A tím, že zapomeneš na důstojnost a přestaneš být člověkem. "Cítila jsem se jako zvíře v kleci."
Nepřizpůsobivost jako nečistota
Magdaleniny prádelny navazovaly v Irsku na instituce z počátku devatenáctého století, které byly tehdy skutečně určeny prostitutkám. Jejich novodobá historie se začala psát v roce 1922 a svou náruč rozevřely doširoka. Neměly napravovat jen padlé ženy.
Končily v nich svobodné matky a jejich děti, siroty, sexuálně zneužívané ženy a dívky, ženy s mentálním či fyzickým postižením. Ale též mladé dívky, které byly příliš nevázané nebo, odpusťme jim jejich hřích, příliš krásné, příliš sebevědomé či příliš kurážné. Příliš neskladné.
Prádelny byly "mechanismem, jímž se společnost, církevní řády a stát snažily zbavit lidí, kteří byli považováni za nepřizpůsobivé, kteří nebyli konformní mytické kulturní čistotě, jež měla být součástí irské identity, "píše historik Diarmaid Ferriter.Maeve O´Rourke, advokátka zastupující kampaň Spravedlnost pro Magdaleny, dodává: "Byly obětovány ideálu, a byl to pouhý ideál, čisté společnosti."
Pošlapat, ponížit, degradovat. Ve jménu Boha
Některé se do prádelen dostaly z křesťanských polepšoven či nemocnic, kde pracovaly jako pomocnice, jiné do nich odvlekla církev rovnou z jejich domovů (Onoho dne k nám přijel kněz a oznámil matce: Odvezu si dcerku do prádelny Dobrého pastýře v New Ross, vzpomíná jedna z bývalých chovankyň. Zaskočilo mě, že se ho matka na nic nezeptala. "Dostanu tě odtud," řekla mi. Když jsem se zeptala, proč tam musím, odpověděla: "Abych byla upřímná, já nevím." Trvalo šest let, než dívka káznici opustila.). Pro další si přijela policie, na základě soudního verdiktu nebo bez něj, leckteré do nich nechaly zavřít ve spolupráci se státem rodiny, v nichž pracovaly jako služky a něčím se provinily, mnohé do prádelen umístila jejich vlastní rodina.
Co je čekalo v deseti prádelnách, které v Irsku provozovalo několik křesťanských kongregací, především řád Sester Dobrého pastýře, jde sdělit jen stěží. Citové a morální soudy vypadají podezřele nadneseně a vemlouvavě, empirická data a popisy kloužou po povrchu. Vyjádřit zlo v jeho tisíci a jedné podobách je nemožné.
Mnohým vězněným vzaly jeptišky jméno a jejich život se zredukoval na fyzicky namáhavou práci a modlitby. Dny trávily s rukama ponořenýma do studené vody a očima pálícíma od bělidla a obsluhováním těžkých žehliček. Od ranních hodin pozdě do noci, šest dní v týdnu, dvaapadesát týdnů v roce. Správně o sobě mluví jako o otrokyních, za celodenní dřinu nedostávaly plat.
Odměnou jim nebyl ani odpočinek, doba po práci byla vyplněná "modlitbami, tichem a odpykáváním si hříchů", aby si uvědomily, jak zkažené jsou. Nosily neforemné oděvy a všechny byly stejně ostříhané. Při stříhání byly nahé, prsa měly zalepená páskou. "To abyste nevypadaly jako dívky, protože vaše tělo bylo hřích a patřilo ďáblovi, "vysvětluje někdejší chovankyně. Některé tvrdí, že byly sexuálně zneužívány. A žádná nemohla ústav opustit podle své vůle. Některé z nich strávily za zdmi celý život, přinejmenším 988 žen je nikdy neopustilo, jsou pochovány u bývalých prádelen.
V jejich vzpomínkách se často objevuje jedno slovo: chlad. Instituce jim nebrala jen výdělek, ale to, co dělá člověka člověkem: společenský rozměr a potřeba druhého. Vztah s Bohem prostřednictvím permanentního pokání měl stačit.
"Měly jsme zakázáno se spolu bavit, "říká Maureen Sullivanová, která v prádelně strávila pět let. Norrisová přitakává – když šily v kroužku či byly po práci v ubikacích, vždy u nich byla některá pomocnice sester: "Byly jejich ušima a očima, a když se některá z nás pokusila o konverzaci, udaly ji."
"Nemohli jste se smát či mluvit, jinak jste byli biti, "plakala při výpovědi aktivistce kampaně Spravedlnost pro Magdaleny bývalá chovankyně, když vzpomínala na jednu ze sester: "Byla jako Hitler… tam v prádelně skončilo moje dětství."
"Na zádech mám pořád stopy po bití," mluví o jiné sadistické jeptišce další, "její pomocnice vás držely vleže, zatímco ona vás bila velkým páskem. Bylo mi jedenáct."
Fyzické tresty však nestačily, bolest nakonec časem pomine, jak poznamenává další bývalá chovankyně. Jeptišky ničily integritu a důstojnost. "Prosím o odpuštění všemohoucího Boha a Panny Marie. Omlouvám se družkám za špatný příklad." Onu omluvu si prý jedna z vězenkyň pamatuje dodnes, slovo za slovem. Říkala je po tři dny za sebou jako trest za porušení ticha – teprve poté jí jeptišky prominuly a mohla zase jíst u stolu, ne z podlahy. Boží záměry jeptišky prosazovaly křikem, urážkami, pranýřováním, posměšky, zostuzováním před nastoupenou prádelnou.
"Nebyla jsem tam nikdo," pláče při vzpomínkách další žena. Do prádelny se dostala v šesti letech.
V církevním objetí do konce života
"Pořád se léčím, celé roky, s depresí. Mnohokrát jsem se pokusila o sebevraždu. Nikdy jsem nenalezla štěstí. Cítím se jako rozbitá na kusy, nikdy jsem se necítila jako jeden celek."
anonymní chovankyně
"Jeptišky mě tak zastrašovaly, že mě oloupily o veškerou víru v sebe samou. Oloupily mě o můj život, a po čase jsem zjistila, že i o život, který jsem mohla dát jiným."
Kathleen Leggová
"Bily mě, mlátily mě a mučily mě tak, že jsem se z toho od té doby nikdy nezotavila. (…) Tato místa nejde popsat jinými slovy než jako ryzí peklo. Bylo to horší než vězení."
Josephine Meadeová
Ty noční můry mě stále pronásledují (…) Pořád se cítíte jako outsider, nikam nepatříte (…) Nechcete, aby se o vás vědělo, choulíte se do sebe. Žila jsem falešný život. Moje tvář se smála, předstírala, že vše je v pořádku. Vevnitř jsem ale byla tak nervózní… a nikomu o tom nemůžete říci. Chcete být jako ostatní, ale nemůžete.“
anonymní chovankyně
Lukrativní křesťanský byznys
Pro všechny však prádelny neutěšeným místem nebyly. "Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře, "popisuje Trevor Heaney, který pracoval v Prádelně Dobrého pastýře jako údržbář.
"Zatímco my jsme byly o čaji, chlebu a škvarkách, ony se měly dobře. Pamatuji si, jak nás mučily tím, že když jsme byly všechny hladové, cítily jsme vůni hovězí pečeně a vařeného kuřete, která se nesla z místnosti, kde jeptišky jedly. Byl to způsob, jak nás ponížit, urazit," říká Maureen Sullivanová.
Jeptišky měly pohodlný život z čeho financovat – prádelny byly výnosnými firmami. Dělnice nedostávaly plat, ze zisků neukrajovalo ani sociální pojištění. O zákazníky neměly řeholnice nouzi, díky nízkým nákladům mohly nabízet velmi atraktivní ceny. Otrocké ruce praly a šily pro luxusní hotely a dokonce i pro armádu. Svou konkurencí kosily jeptišky pracovní místa v soukromých prádelnách tak, že se věc probírala dokonce v parlamentu.
Jinak si ale stát nedělal s podmínkami v prádelnách těžkou hlavu. Přinejmenším dva a půl tisíce žen a dívek do nich ostatně poslal on sám a jeho policie chytala ty dívky, které z nich utekly. Svou roli uznal, na základě šetření senátora Martina McAleseeho. premiérovými ústy až počátkem letošního února, obětem se však neomluvil, jak si přály.
Otrocké podnikání v irských křesťanských institucích vzkvétalo plných čtyřiasedmdesát let. Poslední prádelna byla zavřena v roce 1996, ano, čtete dobře. A nemohly za to jen morální ohledy. Církevní byznys postupně končil i kvůli velmi světskému důvodu – s nástupem automatických praček se přestával vyplácet.
Bez omluvy a odškodnění
Nesly jméno napravené prostitutky Magdaleny z Bible a spravovaly je kongregace Sester Dobrého pastýře, Milosrdných sester, Sester Panny Marie dobrotivé a Irských milosrdných sester. V roce 2010 se kardinál Sean Brady setkal s ženami z kampaně Spravedlnost pro Magdaleny a uvedl, že "měřeno dnešními standardy je hodně z toho, co se stalo, těžko pochopitelné", dodal však, že věc byla záležitostí jednotlivých řádů. Jejich představitelé se s oběťmi odmítli setkat.
Někdejší vězněné ženy neuspokojila ani reakce irského státu, protože ji nepovažují za náležitou omluvu. "Omluva by měla cenu milionu dolarů," cituje list The Financial Times osmasedmdesátiletou Marinu Gamboldovou. Ta strávila v prádelně tři roky. Za to, že rozbila hrníček, musela jíst ze země a byla dvě noci zamknutá v mrazu na balkoně.
Ne více než tisícovce žen, které se dnešního dne dožily, se nedostalo žádného finančního odškodnění. V úterý 19. února má o odškodnění jednat irská vláda. Kampaň navrhuje 100 tisíc liber pro chovankyni plus důchod a ušlou mzdu.
Děti
Průměrný věk v osmi prádelnách, na něž se zaměřila pod tlakem nevládních organizací i Spojených národů zpráva výboru pod vedením senátora Martina McAleseeho, byl třiadvacet let, nejstarší chovankyni bylo devětaosmdesát let. I tak však oslovovaly vězněné ženy jeptišky jako "děti". Zpráva tvrdí, že osm procent strávilo v prádelnách více než deset let, dvě třetiny prý byly propuštěny do roku.
Podle zjištění kampaně Spravedlnosti pro Magdaleny však v prádelnách strávilo 40 procent žen více než jeden rok, 15 procent více než pět let. Kampaň si stěžuje, že státu předala na osm set stran výpovědí žen, z nichž nebyla použita ani řádka. Zatímco dosavadní informace hovořily o 30 tisících ženách, které káznicemi prošly, dostala se senátorova zpráva k číslu 10 tisíc v osmi prádelnách.
Na věky zostuzeny
Za zdí ženy zůstávaly i poté, co se dostaly ven, měly-li vůbec to štěstí. Nemohlo se jim tam dostat ani pomoci, ani podpory, neměly se ani komu svěřit. Nešlo jen o to, že jim po měsících i letech strávených otročením pro církev scházelo vzdělání i sociální návyky a že venku nikoho neznaly. Byly to přece špinavé bytosti – kdo by se o ně staral? Jako padlé ženy se do káznic nedostávaly, milosrdné sestry jim však stigma cour do utrápených a ustrašených tváří navěky otiskly. Teď padlými ženami skutečně byly - každý se na ně tak díval.
Mnohdy i nejbližší rodina. Odehrávaly se neuvěřitelné příběhy, které byly popřením jakékoli humanity. "Když se moje teta z Magdaleniny prádelny, kam byla zavřená jako malé dítě, po asi třiceti letech vrátila, její matka z ní do konce života měla otroka. Sloužila jí jako stroj. Dodnes mě ty vzpomínky děsí," říká Ir žijící v Praze, který si nepřeje uvést jméno.
Vypálený cejch Magdaleniných prádelen tížil celé generace. Mari Steedovou dala do káznice její matka, která tam sama byla po deseti letech v sirotčinci deset let zavřená. "Když se dostala ven, byla bezbranná a přístupná každému muži, který jí věnoval pozornost. Duševně byla na úrovni desetiletého dítěte," říká Mari Steedová. Jako snadná kořist otěhotněla, skončila v domě pro svobodné matky, kde ji donutili odložit malou Mari tam, kde boží služebnice zkazily život jí samotné.
"Byla to generační řetězová reakce," vysvětluje Mari Steedová, "s tímto cyklem se v příbězích Magdaleniných žen setkáváme často." Dokládá to i její vlastní osud: do katolické charity odložila dcerku i ona sama.
Mnohé z těch, co přežily, odmítají o tom, čím prošly, mluvit. "Já jsem se ale nikdy nestyděla za to, že jsem v jednom z těch míst žila. Není to moje ostuda. Stydět by se měla církev," říká Mary Norrisová.
A podobně jako jiné, které nalezly odvahu mluvit, našla i ona sebejistotu potřebnou k neodpuštění za zkažený život: "Když už církev řekne ´litujeme´, znamená to: Litujeme, že se na to přišlo."