Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Většina křesťanů, zejména katolíků, trpí selektivní slepotou: kněží jejich církví i jejich celý provoz jsou placeni státem a dokonce z peněz nečlenů i nevěřících. Dokonce se domáhají na státu miliardových částek jako restitucí.

Když naproti tomu mistr jiného než křesťanského vyznání, který nemá zaměstnání a věnuje se plně vedení svých žáků, přijímá jejich podporu, ihned křičí o nemravnosti a není ani světcem ani mudrcem.

Co tím prozrazují? Svůj náboženský rasismus: „Jedině my jsme ti jedině praví, od Boha vyvolení a nikdo jiný“.

Celý svět bojuje proti projevům rasismu, ale rasismus křesťanský a zejména katolický považuje za plně oprávněný.

A přece rasismus, jehož měřítkem je barva pokožky vznikl právě působením křesťanství: bílí křesťané jako jediní vyvolení pohrdali barevnými nekřesťanskými pohany. Toto pohrdání se udrželo i po celou prvou polovinu 20. století. Ještě v něm „křesťanské“ vlády odebíraly děti indiánským, eskymáckým a australským barevným rodičům, aby je převychovaly na správné křesťany. Tyto děti navíc vyrůstaly v některých případech v ústavech, kde řádili, jak se teprve po desítkách let prozradilo, pedofilové.

Celkový počet takto katolickými kněží znásilňovaných dětí podle dnešních pramenů     daleko přesahuje statisíc.

Přesto například nedávno představitel katolíků veřejně tvrdí, že mimo jejich církev se Duch svatý nemůže projevit. Vrcholem tohoto rasismu jsou pro všechny katolíky k bezpodmínečnému věření určeni papežovy výroky: „Jóga je blud a škodí duši“. Jógická přímá stezka k Bohu je blud a škodí duši. To tvrdí samozvaný zástupce boží na zemi.

Jóga mu vadí, pedofilie tisíců kněží jej nechává klidným. I pro něho platí: „Podle skutků je poznáte“.

To je jednak nebetyčná pýcha – rozhodovat za Boha, jednak skutečný náboženský rasismus.

Tyto představy některých křesťanů nemají samozřejmě s pravým Ježíšovým učením vůbec nic společného. Ježíš sám říká, jako boží posel, že on – Bůh má i jiné ovčince – jiná vyznání a že jeho je pouze ten, který plní boží přikázání.

Mezi ně určitě nepatří znevažování žen, pedofilie, hubení celých národů ve jménu jediné – rozuměj jejich pravé víry ani inkvizice a mnoho dalších zločinů.

Dnešní církve zejména jejich vedení mají velmi a velmi k Ježíšovi daleko. O to nebezpečnější je, že představují, že učí a dělají to, co on.

To, co bylo řečeno, je pravá tvář představitelů katolické církve i mnohých křesťanů: „My jsme od Boha vyvolení, vy zatracení“. Na tom návštěva papeže v synagoze a podobná líbivá gesta, která nic nestojí, nezmění.

Rozlišujeme proto ve vlastním zájmu, co doopravdy k Bohu vede a co nikoliv. Jde o naši vlastní spásu, o náš osobní návrat k Bohu. Když zvolíme nesprávně, důsledky poneseme my sami. Nikoliv papež a jemu podobně smýšlející.

U Boha rozhoduje plnění jeho přikázání, z nichž nejpřednější je láska k Bohu, která musí zahrnovat celou naši bytost – mysl i naši sílu a to trvale. Pouhá slova, slepá víra, příslušnost k církvi nic neplatí. Jen skutky, náš osobní vnitřní život. Víra v papežskou neomylnost a v zatracení nekřesťanů k tomu rozhodně nepatří. Druhé máme milovat v rámci přikázání prvého a ne jinak.