Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

„Hlas lidu, hlas boží“. Součástí tohoto hlasu vždy byly i vtipy. Dříve na Hitlera, později na Husáka a Brežněva. Dnes na církev. Co tento hlas o ní říká, můžeme zaslechnout právě ze vtipů o ní.

Vtipy vždy byly určitou moudrostí lidu, vyjádřením jeho názoru na něco, co se všeobecně nelíbí, co není, jak prostí lidé vyciťují, v pořádku a upřímné, ale pravý opak.

Vtip č. 1

Religionisté došli k závěru, že příčiny našeho pádu Adam a Eva nebyli Číňané. Ti by totiž místo jablka snědli toho hada.

Co dnes je vtip, to dříve byl často pro křesťanské teology závažný problém. Jeho řešení se věnovalo mnoho času a námahy. Například: „Může Bůh stvořit tak velký balvan, který nezvedne?“ nebo „Kolik andělů se vejde na špičku jehly?“

Řešení těchto problémů se věnovali s plným zápalem a vážností.

Vtip č. 2

Baví se dva katoličtí kněží.

Prvý: „Myslíš, že se někdy dočkáme zrušení celibátu?“.

Druhý: „My ještě ne. Ale naše děti určitě ano“.

Legrace? Ne zas tak velká. Vtip plně charakterizuje trvalé chování církve ve věcech, které se podstatně dotýkají života všech věřících. Ježíšovi přímí žáci, apoštolové, byli ženatí a měli děti a rodiny. Katoličtí kněží nesmějí. Jejich pravoslavní kolegové ano.

Zákaz kondomů není nic jiného, než zločinem, kterého se papež a kardinálové dopouštějí na nevinných dětech, které se rodí, a to i v řádném manželství, nakaženi HIV.

Jehovisté jsou trvale kritizováni za zákaz transfuse krve, ale zákaz kondomů je zlo tisíckrát větší. Velké a trvalé protesty proti zákazu kondomů se však nekonají.

Rozumné jeptišky je proto rozdělují mezi Afričany, aby aspoň trochu pomohly zmírnit tragédii statisíců dětí nemocných Aids od narození.

Vtip č. 3

Katolický kněz – pozná se podle kolárku – se ptá Pepíčka: „Prosím tě, chlapče, kde je tady pošta?“

Pepíček ochotně poradí a ukáže i cestu. Když se rozcházejí, kněz Pepíčka láká: „Pepíčku, žes byl tak hodný, můžeš ke mně večer přijít do kostela a já ti na oplátku ukáži, kde sídlí Bůh“.

Pepíček rozhořčeně odmítá: „To mě ani nenapadne. Vy nevíte ani kde sídlí pošta, a chtěl byste mi vysvětlovat, kde sídlí Bůh“.

Opět smutná legrace. Církev, podle sebe jedině ta pravá, nedokáže ani mezi svými stoupenci nastolit klid, mír a lásku v běžném denním životě, se staví na odiv jako ta, která o Bohu ví vše a dokonce lépe než sám Bůh.

Všechny tři vtipy nastavují těm „jedině od Boha spaseným“ zrcadlo, ve kterém se mohou spatřit. Pokud ovšem otevřou oči.

To je ovšem těžké. Být spasen a vyvoleným od Boha je přece tak příjemné.

Otázka však zní: Jaký Bůh si je vlastně vyvolil? Ten, který na věčné utrpení odsoudil všechny děti jen z toho důvodu, že nebyly pokřtěny?

Vtip č. 4

Katolický kněz káže o výhodách křesťanského manželství. Když skončí, jeden farník řekne: „Také bych chtěl umět tak krásně mluvit o něčem, čemu nerozumím“.

Přesně takové postoje velmi hněvivě odsuzuje Ježíš u farizejů: „Běda vám. Ukládáte těžká břemena těm, které vedete a sami se jich ani prstem nedotýkáte“.

Navíc, co mohou ti, kteří nemají vlastní zkušenost z partnerského života, vědět, co to vlastně je.

Nerozlučitelnost manželství tam, kde například alkoholický násilník bije denně manželku, je jen výrazem tehdejšího židovského způsobu myšlení, ve kterém žena nebyla skutečně považována za člověka. O rovnosti s mužem nemluvě.

I v tom je katolicismus svérázný: „My to říkáme a vy jste od toho, abyste poslouchali. Jinak vás Bůh zavrhne“. Stejný Bůh, o kterém tvrdí, že je láska a nekonečné odpuštění.

Vtip č. 5

Dohadují se Bůh Otec a Duch svatý, kam pojedou na dovolenou.

Bůh Otec: „Co kdybychom jeli do Vatikánu?“. Duch svatý: „To je výborný nápad, tam jsem ještě nikdy nebyl“.

Vtip č. 6

Papež se radí s kardinály. „Firma Coca-Cola nám slíbila velký dar, když v modlitbě Otčenáš slova „chléb náš vezdejší“ zaměníme za Coca-Cola naše vezdejší.“ Tak se ptám: „Kdy nám končí smlouva s těma pekárnama?“