Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pramen: Lidové noviny 17. 2. 2010

Irskou vládou ustanovená komise zjistila toto:

K pedofilním zločinům docházelo od roku 1975 do roku 2005 neboli 30 let. Celou dobu církevní hodnostáři tyto zločiny na dětech kryli. Prokázány jsou 46 kněžím. Jeden kněz připustil, že zneužil přes 100 dětí, jiný se zneužívání dopouštěl každé dva týdny po dobu 25 let. Komise prozkoumala 60.000 záznamů, které církev držela v tajnosti. Jeden arcibiskup omlouval provinilého kněze, který zneužil nezletilou dívku „úžasem nad ženskou anatomií“. Rozuměj nad nahou malou dívkou. Postoj má církev jako celek typický: omlouvání zločinců a nedostatek soucitu s oběťmi. Ty si následky - traumatizující zážitky nesou po celý život. Některé děti dokonce spáchaly sebevraždu. Oběti požadují od církve odškodné ve výši miliardy Eur.

Irský případ není zdaleka ojedinělý. Obdobné se vyskytly v USA, na Filipinách i v dalších zemích. U nás jeden případ zatajil olomoucký arcibiskup. Kolik jich ve skutečnosti je, nikdo neví, protože církev svá tajemství umí dobře střežit, jak dokazuje případ USA, Irska i dalších zemí.

V současné době probíhá obdobný případ pedofilů v církvi v Německu. Oběti pedofilů v katolických gymnázií se hlásí z Berlína, Hamburku, Hannoveru i z dalších měst. Případy jsou opět staré 20 až 30 let.

Obludnost zneužívání dětí pedofily v církvi vynikne když si uvědomíme, že je rodiče kněžím svěřují do péče s vírou, že jsou v jejich rukách v naprostém bezpečí a budou vychovávany v duchu křesťanské morálky a ve víře v Boha.

Děti jsou jejich snadnými oběťmi, protože nejsou schopny rozpoznat, jak jsou zneužívány a neumějí se bránit. Následky pedofilních praktik je poznamenávají na celý život.

A to vše se děje v církvi, která se považuje za jedině vyvolenou od Boha, za neomylnou  a naprosto svatou. Tak hrozné rozšíření pedofilie, které nejen nezabránili biskupové a arcibiskupové, dokazuje pravý opak: nejen omyly, ale i přímo zločiny nejvyšších špiček církve je usvědčují, ale naopak je zatajovali a pedofily – tedy těžké zločince – kryli a vypovídají o falešné vyvolenosti.

Na ně se plně vztahuje Ježíšovo: „Vzali klíče od království nebeského, sami nevstupují a jiným brání“. A nejen to, ale i „Běda, kdo pohorší (ublíží) jednomu z mých maličkých“.

Jak je možné, že se církev nedokáže očistit od takových kněží? Je to její totalitní hierarchie neustálým zdůrazňováním slepé poslušnosti jako nejvyšší ctnosti a nahromadění veškeré a naprosté moci v rukách nejvýše postavených jedinců. Žádná vnitřní církevní kontrola neexistuje, jakákoliv kritika je naprosto potlačena.

Navíc ve vedení církve plně chybí ženský prvek, který by zřejmě alespoň v případě týraných dětí se nenechal umlčet a rázně by zasáhl. U starců, kteří neměli sami rodinu, děti, vnoučata nemůžeme soucit s dětmi a porozumění jejich duši hledat. Ti mají jiné starosti než nějaké děti, jak můžeme vidět u představitelů české církve: kamenná katedrála, majetek a výsadní postavení katolické církve ve státě, potvrzená smlouvou s Vatikánem, to jsou hlavní úkoly církve a nikoliv podpora morálky a hledajících Boha.

Proč máme takovou církev platit ze státních peněz neboli z daní všech i nekatolíků, opravdu nevím. Stát, my všichni jsme vysoce zadluženi a církev požaduje, aby se náš státní dluh zvýšil o dalších mnoho miliard, které církev na nás všech požaduje. Skutečný zájem o blaho lidu této země.

Ke skutečnému duchovnímu životu není třeba církve ani kamenných kostelů ani velký majetek. Prvým křesťanům stačilo „modlení se po domech“. Jejich představitelé se živili prací vlastních rukou, jako například svatý apoštol Pavel. Jiní byli chudými poutníky jako indičtí sanjásinové nebo skromnými poustevníky. A přece jejich duchovní život vzkvétal, ač byli chudí.

Charitu – péči o potřebné, zabezpečuje stát spolu s neziskovými organizacemi a také není prvotním postavením církve. Tím je výhradně duchovní život. Tvrzení, že církev potřebuje majetek, aby mohla provádět charitu, je nepravdivé a zastírá touhu po moci, kterou bohatství poskytuje. Že je bohatství překážkou duchovního života, jasně říká i Ježíš v evangeliu. I v tomto bodě dělá církev opak toho, co učí Ježíš, který bohatým dokonce odpírá spásu.

Pravdu mých slov dokazuje i praxe naší skupiny. Po vzoru prvých křesťanů se scházíme po domech (bytech), máme svá zaměstnání a pokud se chceme sejít ve větším počtu, zaplatíme si příslušný sál či pobyt. Nepotřebujeme ani církev (organizaci), ani nás neplatí stát ani se nedožadujeme smluv se státem, které by nám zaručovaly výsadní postavení proti druhým. Naopak z toho, co odvádíme státu na daních, jsou placeni ti, kteří nás považují za zavržené od Boha a kteří učí bludy a škodí duši. Taková je pravda o církvi.