Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Krutina, Jiří Vacek

Vedoucí sudetoněmecké kanceláře v Praze Barton se svou asistentkou Janou Heinovou navštívil 12. ledna 2011 primase katolické církve, který pravidelně čte Sudetoněmecké noviny (Sudetendeutsche Zeitung). SdZ, 21.1.2011, str. 2

Pozn. red.: Mnozí z nás soudí, že část české katolické hierarchie je značně proněmecká a prorakouská, ale jen málo pročeská. S Němci se neustále „smiřuje“, ale o národním usmíření nemluví. Český národ spíše rozděluje.

Převzato z www.ceskenarodnilisty.cz

***

Proněmecká náklonnost špiček katolické mafie, nejen u nás, je historicky známá, zřejmá a evidentní. Tato spřízněnost pokračuje i dnes. Buďme velmi opatrní na přijímání katolické církve jako jakési „duchovní a morální“ opory českého národa. Není tomu tak a nikdy nebylo. Historie to ukazuje až příliš jasně. Původní panovníci Česko-Moravských zemí v době tzv. Velkomoravské říše, kterou lze považovat za první státní útvar po Sámově říši, si sami ze své svobodné vůle požádali Byzantského císaře o pomoc v šíření křesťanské víry. Tak přišla do našich zemí misie Cyrila a Metoděje, kteří učili křesťanské víře jak samotná Velkomoravská knížata, tak zavedli liturgii ve srozumitelném jazyce širokým vrstvám obyvatelstva. Přinesli tak křesťanskou víru do našich zemí ze svobodné vůle, a nikoliv „mečem a ohněm“, jak byla šířena ze západu společně s německou rozpínavostí směrem na východ. Křesťanská víra tak byla srozumitelná jak panovníkům, tak širokým masám, a přijata nikoliv pod tlakem a z donucení násilím, ale svobodně jako „nové“ učení a víra. Právě tento okamžik je velmi významný pro celý následující osud našeho národa i jeho duchovní pozadí a ideje, které vedli k jeho udržení i přes mnohé obtížné části našich dějin.

Tím se velmi lišíme od okolních národů, ty byly vesměs pokřtěny metodou Karla Velikého: kdo se nechá pokřtít, odejde jako vazal a kdo ne, je sťat. Tak se dosáhlo toho, že byli pokřtěni zlomení a pobiti zásadoví. Naši předci sami požádali o duchovní poznání a šíření křesťanské víry. Tento zásadní rys: hledačství Pravdy, je tak v naší historické zkušenosti vtisknut od počátku. Jeho vyvrcholením bylo Husovo učení a husitská revoluce. Tím jsme si už od počátku vzniků naší státnosti získali v očích římsko-německé kliky nálepku „kacířství“. Kníže Rastislav v roce 863 sám dobrovolně s celou svou rodinu přijal křest a pojal k těmto soluňským bratrům plnou důvěru, na rozdíl od latinských kněží, kdy byl od začátku znatelný rozpor mezi hlásáním písma a jejich politicko-mocenskými záměry a jednáním. Tak mohli být mše slouženy v našem jazyce – staroslověnštině. Východní (byzantské) a tedy pravoslavné pojetí křesťanské víry se při výkladu písma více drželo vnitřního duchovního smyslu písma, narozdíl od římsko-franského pojetí křesťanství. To je známo i dnes, že více se mystická – kontemplativní tradice udržuje obecně v pravoslavném křesťanství. Popularita obou bratří přinášela závist římsko-německé konkurence, a tak obvinili v Římě bratry Cyrila a Metoděje z hereze a knížete Rastislava z podpory hereze. Oba museli cestovat do Říma na kobereček, jak se říká. Výsledkem bylo jen zdržení a nemožnost duchovního působení na Moravě. Cyril nakonec v Římě zemřel. U obou bratří se traduje, že byli nositeli charizmatu a jistého vnitřního vyzařování, narozdíl od římských kněží, tedy je velmi pravděpodobné, že se jednalo o skutečné světce. Metoděj se vrátil vysvěcen na arcibiskupa moravského. Rastislav nebyl poražen vojensky, a tak byl pomocí vnitřních intrik nakonec zajat zrádcem – svým vlastním synovcem Svatoplukem a vydán Frankům. Ti jej oslepili a uvěznili do konce života. Dovolil si příliš mnoho. Svatopluk pak slíbí poddanství Frankům a potlačení Metodějova působení. Naráží však na tvrdý odpor moravského lidu. Nakonec ale Svatopluk prohlédl lest a zájmy Franků a římských kněží, a opět se přidává do čela Velkomoravské říše a drtivě poráží trestnou výpravu Franků na Velkou Moravu. Tím ale boj o duchovní suverenitu mezi římskými biskupy a žáky Metodějovými nekončí. Metoděj je opakovaně napadán z hereze.

Skutečné pozadí „úspěchu“ obou bratří, na rozdíl od franských (německých) biskupů, byl v jejich charizmatu a hlubším a srozumitelnějším výkladu Ježíšova učení a poselství. Tedy patrony „duchovního hledání“ u nás nejsou katolíci, ani evangelíci, ani nejsme ryze ateistický národ, ale jsou to právě tito dva soluňští bratři. Tímto jsme od začátku vzniku naší státnosti nepatřili pod sféru vlivu římsko-katolické církve a jejich papeže. Tato nit se pak táhne celými našimi národními dějinami – přes husitství, pobělohorskou dobu násilné rekatolizace, až do dnešní doby.

To jsem možná na první pohled odbočil od výše uvedené zprávy z tisku, ale tím se ukazují aktivity současného českého primase katolické církve ve správném světle.

Je jistě vhodné si všimnout „náhodných“ synchronních souvislostí s výše uvedeným požehnáním římsko-katolického představitele sudetským němcům. V roce 1942 byli českoslovenští výsadkáři, kteří provedli atentát na říšského protektora R. Heydricha, ukryti v prostorách pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde po hrdinném boji nakonec zahynuli v boji s nacistickou přesilou 18. června 1942. Představitelé pravoslavné církve, kteří poskytli výsadkářům úkryt a pomoc, byli Němci popraveni, a pravoslavná církev byla postavena mimo zákon a její kostely uzavřeny po celou dobu protektorátu. Kde skutečně leží duchovní a morální síla i jádro českého národa není v katolické církvi a její proněmecké orientaci, ale v prvotní touze archetypálního hledání pravdy a svobody praktikovat „podle svého“ nezávisle na žádné mocenské německo-katolické skupině. Dnešní římsko-katolický primus Duka žehná sudetským němcům, kteří před více než sedmdesáti lety rozbili náš stát, aby jej jako protektorát mohli připojit k Německu.

Když vidím v médiích, jak se pan Duka snaží zviditelňovat jako jakýsi duchovní vůdce českého národa, podobně jako například katolický kněz Halík, a přitom jsou oba dva v podstatě proti našim národním zájmům a i tak jednají, tak je nutné to sdělit. Jejich aktivity i skryté působení je jen pokračování jediné snahy celého proudu, který můžeme nazvat německo-katolický, který je všechno možné než hájení našich skutečných zájmů. Proto se nenechme oklamat. Máme své historické zkušenosti a na ty nezapomínejme. Naše duchovní jádro leží jinde než v katolické církvi: zevně můžeme říci, že spočívá ve svobodném duchovním vyznání pocházející z pravoslavné křesťanské větve od světců Cyrila a Metoděje, a vnitřně můžeme říci, že je postaven na archetypu Pravdy jako božského principu ukotveného ve věčnosti – Bohu. Zde hledejme naši duchovní sílu i inspiraci, nikoliv v zevních fasádách mocenských skupin, jako jsou němečtí katolíci, a pozor na jejich české nohsledy.

* * *

Poznámka Jiří Vacek  

Toto je příznačné chování katolické hierarchie.

V nedávné době našim komunistickým spoluobčanům byly milejší zájmy jejich moskevských soudruhů než zájmy českého národa. Nejen nám moskevští soudruzi nezaplatili za dodané zboží v ceně stovek miliard korun, ale vlivem jejich mocensky prosazovaných požadavků ještě dnes stále jen pracně svou životní i další úrovní doháníme svět, který se mohl svobodně rozvíjet na rozdíl od nás.

Stejně nepřátelsky a přezíravě se staví představitelé českých katolíků k oprávněným zájmům českého státu i národa již od husitských dob.

Tak jako komunisté stavěli zájmy své strany výš než svého národa, tak i katoličtí představitelé staví zájmy své církve nad zájmy naše.

Vlastizrádci Československé republiky sudetští Němci jsou jim a hlavně jejich požadavky bližší než zájmy našeho státu a národa, jen proto, že jsou katolíci.

Proto i společně s Němci lžou i o našich dějinách, viz například „za Habsburků jsme se měli dobře“. Národ byl na samém pokraji vymření a my jsme se měli dobře. V prvé světové válce, do které nás Habsburkové proti naší vůli i zájmům zatáhli, padlo přes 200 tisíc českých mladých mužů a země byla hospodářsky válkou zničená a trvalo 10 let, než jsme se vzpamatovali.

Kdo je to „oni my“? Český národ nebo představitelé katolického duchovenstva, kteří proti zájmům Čechů kolaborovali s Rakušáky do té míry, že ještě v květnu 1918 vedli ve svých listech kampaně proti „vlastizrádným legionářům v čele s Masarykem, Benešem a Štefánikem“?

Pamatujme si to dobře. Taková ztráta národní paměti se nevyplácí.

Vysloveně nepřátelský postoj české katolické hierarchie k vytvoření samostatného Československa vyvolal pochopitelně odpor většiny Čechů. V rámci hesla „Pryč od Říma“, asi milion Čechů opustil řady katolické církve a vznikla Československá církev husitská.

Ke vzniku Církve husitské přispěla i snaha přiblížit Boha lidem, což vyústilo v požadavek mše nikoliv v nesrozumitelné latině, ale v češtině. To se setkalo s nesmiřitelným odporem církevních konzervativců.

Asi za 50 let mši v národních jazycích nařídil sám Vatikán. To je pro totalitní organizace zákonité. Obávají se každé změny. Přistupují k nim až když je pozdě nebo vůbec. Proto jsou nereformovatelné.

Lidovci jako politická strana katolické církve v poválečné době proto ztratila prakticky veškerý vliv.

Je divné, že si katolíci tyto souvislosti a důsledky svých postojů neuvědomují a místo toho společně s Němci přepisují české dějiny tak, aby vyhovovaly Němcům a jejich příznivcům.

Nevím, koho si myslí, že tím získají.