Zlu k vítězství postačí, když slušní lidé nedělají nic
Jiří Vacek
Již nevím, kdo tuto moudrou větu pronesl, ale vím, jak je hluboce pravdivá. Obrovskému rozšíření zla ve světě, například nacistického či komunistického, ale i jiného, nejvíc napomohla nečinnost slušných lidí nebo dokonce vstřícnost pacifistů, kteří se řídili nesmyslnou představou: „Když nebudeme ozbrojeni, nepřítel nás nenapadne“. Nepřítel právě toho vzápětí plně využil a nevyzbrojené státy se vzdávali Němcům jeden za druhým.
Zlí lidé jsou v tomto případě chytřejší než-li dobří, ušlechtilí. Jsou si velmi dobře vědomi moci neustále opakovaných myšlenek, že stále opakovaná lež je nakonec přijímána za pravdu. Na tuto pravdu doplatilo například předmnichovské Československo. Hitlerova propaganda přesvědčila svět, jak zlí Češi utlačují v Sudetech hodné Němce, ač pravda byla hned dvakrát jiná.
Sudetští Němci se v Československu těšili naprosté občanské svobodě, ač v Německu již od roku 1933 vládl krvavý nacistický teror, který zahrnoval vraždění i koncentráky. V našem pohraničí, právě díky demokratickým svobodám Němci naopak terorizovali Čechy, kteří ještě před Mnichovem prchali do vnitrozemí ze strachu o holý život.
Toto vše jsou a mnoho dalšího jen plody špatně pochopené zásady neodporování zlu. Všude, kde nabyde převahy, zlo vítězí!
Co platí v oblasti světské, platí i v oblasti duchovní. Zlo, síly nepřátelské Bohu se snaží ze všech sil udržet nás ve své moci a v oddělenosti od Boha a zdaleka neplatí, že ti, kteří se nám představují jako bytosti duchovní, jsou skutečně duchovní. Právě naopak tito lidé jsou často nejlepšími spojenci zla, protože se jimi necháváme snadno oklamat.
Přesně toto se vztahuje na náš spor s některými představiteli tomášovců. Čas od času do tohoto sporu vstupují samozvaní ušlechtilí soudci, kteří si přejí spor ukončit. Bláhově si myslí, že zlo zmizí, když se o něm nebude psát. Nejen nezmizí, ale mnohem snadněji se zmocní vlády nad námi.
V osobní rovině jsem „blahodárné“ působení takových „ušlechtilých“ smiřovačů pocítil na své vlastní kůži jako malé dítě. Měl jsem o 10 let staršího bratra. Když mu bylo 13 let, mně byly 3 roky. Svou tělesnou i duševní převahu nade mnou dovedl plně využít. Kdykoliv jsme například dostali něco dobrého, jen co jsme byli z dohledu rodičů, tak mně toho část hned vzal. Když jsem jej za to plácl, byl jsem nemilosrdně bit. Naše spory rodiče řešili zásadně „ušlechtile“: Říkali: „Jste bratři, musíte se mít rádi a dejte si na usmíření pusinku“. Tak jsem dal bráchovi pusinku a on mě za rohem kopl, že jsem žalobník. Bratr velmi rychle pochopil, že se zastání od rodičů nedočkám (jsme přece bratři a musíme se mít rádi) a že mu nanejvýš hrozí pusinka na usmíření. Terorizoval mne proto, jak se mu chtělo, dál. Tak mne odnaučil žalovat a vůbec se bránit. Každá obrana měla jako jediný následek: další bití. To jsou přesně ty výsledky „ušlechtilých“ soudců. Podle nich je poznáme a nikoliv podle vznešených slov.
To je jen malá ukázka výsledku působení ušlechtilých soudců v osobním životě. Tou velkou ukázkou je 50 milionů mrtvých v 2. světové válce. Usmiřovací pusinky jsou neúčinné. A přece stačilo tak málo: rozpoznat Hitlerovo zlo hned na samém začátku a rozhodně proti němu zasáhnout. Pro všechny tyto ušlechtilé soudce je příznačná jedna věc. Posuzují něco, co se jich osobně netýká. Jim nikdo neříká, že udávali StB, ač existuje negativní lustrační osvědčení. Ani se o nich nepíše, že se živí lhaním, ač je pravda, že žijeme z důchodu a pokud vydáváme knihy, tak proto, abychom hledajícím pomáhali na stezce.
Ve skutečnosti si přejí, abychom si toto vše nechali líbit neboli ponechali řádění zla volnou ruku. Nic lepšího si zlo přát nemůže. Taková ušlechtilost jen napomáhá rozšiřování moci zla. Nás napomínají, ale ani je nenapadne odsoudit lži a zlou nenávist. Jen se vždy v duchu ptám: „Co kdybych takovému „ušlechtilci“ napsal něco takového, jako o mně dlouhé měsíce píší avatáři a spol? Zůstal by i nadále tak povznešený?“.
Pravda je, že se více či méně snaží tlačit druhé, aby druzí přijali jejich názor ve věcech, které jim nepřísluší a které nepálí je, ale druhé. Navíc je zřejmé, že nejsou schopni pochopit podstatu sporu: boj zla s dobrem.
Díváme-li se pozorně na dějiny a sledujeme-li současný život, zaslepenost lidí a celých národů vůči zlu a jeho moci je děsivá. Přispívá k ní i nesprávně chápaná karmická zákonitost. Utrpení není totiž jen odplatou za naše hříchy, ale jeho značná část je způsobena právě nevědomostí a z ní vyplývajícího jednání. Nevědomost zákonitě plodí utrpení, které není trestem, ale daní za neznalost. Tomuto druhu utrpení je proto možno čelit odstraněním jeho příčin, tj. samotné nevědomosti. Tu je nutno rozpouštět cílevědomě, protože sama od sebe nezmizí, ale plodí utrpení dál, dokud není odstraněna.
Nechuť a neschopnost vidět zlo jako zlo, shovívavost nebo netečnost ke zlu všeho druhu, je právě takovou nevědomostí, která nás přivádí do moci zla. Pokud je nejsme schopni a ochotni rozpoznat a postavit se mu na odpor, je jisté, že mu podlehneme a dokonce mu již v tomto stavu podléháme. Kdo jasně nevidí zlo jako zlo, je již v jeho moci, protože rozpoznání zla jako zlo je prvým a základním předpokladem úspěšného boje proti němu. Právě v tomto nepochopení tkví základní nebezpečí, které nám hrozí od všech názorů, které zlu pomáhají tím, že je nechtějí jako zlo vidět, ale jsou k němu smířlivé až přátelské. Neodporování zlu je jejich základní společnou myšlenkou. Máme-li na mysli, že nevědomost, jednání a myšlení pod vlivem nevědomosti, přináší utrpení, pak z tohoto pohledu je nevědomost i zlem. Jejím kořenem je to, čemu říkám přitakání zlu neboli jednání pod vlivem přesvědčení, že zlo uplatňované ve vztahu k druhým přináší dobro. Zamyslíme-li se například nad některými politickými či myšlenkovými proudy, pak zjistíme, že právě toto hlásají a přesvědčují nás o své pravdě.
Kořenem německé nacistické filosofie je přesvědčení, vyjádřené v německé hymně: „Německo, Německo, nadevšecko ve světě“. Panství němců nad světem, udržované krutou mocí a zvůlí měla Němcům zajistit ráj na světě. Pro tuto zlou představu, ale pro němce svůdnou, se nechali ovládnout Hitlerem.
Obdobně komunismus je jen maskovanou lží, která pod heslem sociální spravedlivosti hlásá okradení a likvidaci všech sedláků, podnikatelů, živnostníků a všech, kteří s touto ideologií nesouhlasí.
To, že tyto obrovské a zlé lži získaly stovky milionů vyznavačů a příznivců na světě, svědčí o jediném: o zlu, které je přítomné v mysli těch, kteří těmto ideologiím uvěřili a věří. Důkaz mých slov podávají jak výsledky vlády Němců tak komunistů: desítky milionů lidí nesmyslně povražděných. Jaký větší důkaz o tom, že je někdo ovládán zlem, může někdo podat než tím, že tyto a jim podobné ideologie prohlásí za vznešené myšlenky? Jen zlý člověk, který sám chová zlá přesvědčení, může něco takového obhajovat nebo se toho dokonce dobrovolně zúčastňovat.
Pokud odhalování zla, jeho podstaty a působení se setkává s tak zuřivým a nenávistným nesouhlasem, vysvětlení je jediné: zlo se brání svému odhalení. Zlo se vždy přetvařuje jako dobro a jako takové láká zlem nakažené důvěřivce do své moci.
Pro stoupence Hitlera, ale i komunistů je příznačné, že svým vůdcům nevyčítají zločiny, kterých se dopustili, ale nesplněné sliby. Hitler byl vinen v očích němců nikoliv za koncentráky, ale tím, že nevyhrál válku. Obdobné platí pro komunisty. Všichni společně pak mluví o tom, že byli podvedeni, svedeni, že nic nevěděli nebo v nejhorším případě jen poslouchali rozkazy nebo dodržovali stranickou disciplínu. V čem byli svedeni? Že jim zlo, které si vybrali, nepřineslo dobro! To je celá pravda. Ve světle těchto skutečností představa, že většina lidí je v podstatě dobrá, se ukazuje jako klamná. Dobří lidé se nenechávají vést Hitlery, Staliny a ani jim podobnými.
„Udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu i druhou“, by proto bylo možno po pravdě doplnit „a on tě šoupne do koncentráku“. Ježíš zřejmě myslel svůj výrok jinak. Svědčí o tom jeho veřejné vystupování proti farizejskému zlu. Farizejům rozhodně druhou tvář nenastavoval.
Odporování zlu má samozřejmě jako ostatně vše na tomto světě svá úskalí. Velmi snadno usoudíme, že my sami jsme zla prostí a zlí jsou ti druzí. Opak je pravdou. Již samo ego je zlo a těžiště boje proti zlu vězí v nás, v našich zlech a v samém základu ega neboli stavu oddělenosti od Boha. Zevní zlo nelze odstranit pouze zevními prostředky, protože je výsledkem zla vnitřního. To na druhé straně neznamená, že máme nechat zevnímu zlu volný prostor k jeho působení.
Pokud tak činíme, zákon příčiny a následku nám zákonitě přinese zlo, kterému jsme nebránili. V tomto případě plně platí, že nevědomost ani dobré, ale nesprávné úmysly nejen hříchy činí, ale je jejich původcem. Nevědomost nikoho před svým zlem nechrání. Naší povinností je vědět, nikoliv nevědět.