V německém zajetí
Jiří Vacek, Jiří Beneš
Jiří Beneš zažil v koncentrácích Němce na vlastní kůži. Ze svědectví vězňů i jeho vyplývá, že Němci byli všichni stejní. Žádní slušní a dobří Němci nebo německé ženy ať již v uniformě nebo civilu neexistovali.
I Němci, zavření v koncentráku za kriminální zločiny, byli „nadlidé.“ Němci je pověřovali vedením nad vězni druhých národností. I tito zločinci se chovali k vězňům s německou nadřazeností.
Z knihy uvádím příklady, jak si tento „kulturní a vzdělaný národ“ v koncentrácích počínal. V knize je jich samozřejmě mnohem víc, proto ji doporučuji přečíst celou.
Následující výňatek je z tábora Auschwitzu (Osvětimi).
Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány veliké jámy a do nich složena vrstva dříví, vrstva mrtvých, znovu vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny.
Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen „s dřevěnou narkózou“. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlav a házeli do ohně. Šílené matky chtěly chránit své děti v náručí, ale esesmani bili je biči tak, že i s dětmi je k jamám dohnali. Esesman vytrhl matce dítě z náručí, jediným úderem o zem rozbil mu hlavičku a hodil je do ohně. Jindy je tam hodil, aniž se zdržoval zabíjením. Stalo se někdy, že člověk šílený strachem a vztekem strhl s sebou dolů do ohně i esesmana. V takovém případě všichni z celého transportu byli svázáni a dopraveni do krematorií, kde byli pokládáni na rošty k pomalému upalování.
Pro upalování bylo určeno zvláštní komando. Nejhorší práci měli vězňové, kteří musili dlouhými okovanými tyčemi strhávat zpět do ohně ty, kdo měli dost síly, aby ještě utíkali z plamenů. Kdo to nechtěl dělat nebo nepracoval dost ochotně, byl bez milosti sražen dolů.
A jak se chovaly nevinné německé ženy, civilní zaměstnankyně z kanceláře?
Nyní začali v tunelu věšet soustavně. Přivedli devět vězňů s pevně svázanýma rukama. Každý měl do úst napříč vraženo polínko, jež mu stáhli vzadu za ušima drátem. Ke kladce elektrického jeřábu přivázali trámec s devíti háky a devíti smyčkami. Nevlékli jim smyčky na krk, zapnuli proud a kladka pomalu stoupala do výše. Stoupala velmi pomalu. Vězni na šibenici nebyli stejně těžcí, někteří viseli už ve vzduchu, ti na druhé straně trámu ještě hrabali nohama po zemi a civilní zaměstnanci se strkali a tlačili, aby jim nic z tak zajímavé podívané neušlo.
Také slečny z kanceláří musely to vidět. Natlačilo se jich tam tolik, že si překážely a hádaly se. A zatím co deset kroků před nimi viselo a umíralo devět mužů, tyto dvacetileté představitelky německých žen daly se do sebe a servaly se jako kočky. I Sander, velitel „Sicherheitsdienst“, který sám vlastnoručně zabil stovky lidí, byl tím rozhněván a rozkřikl se:
„Co ty potvory tam ječí? Vy si říkáte ženy? Svině jste, kurvy, vlasaté bestie! Táhněte, vy čarodějnice, pryč. Jestli vás tu za minutu ještě spatřím, pověsím vás také!“
A jedna mu odpověděla:
„Co si to dovolujete? Myslíte, že máte před sebou nějaké cizozemky?“
Sander vytáhl revolver a ženské se rozutekly. Nahoře nad ním točilo se pomalu devět oběšených, jak se pletené provazy vahou jejich těl roztáčely, a jejich hrozně rozšklebené obličeje s dřevem roztrženými ústy hlásaly, že takhle zemře každý, kdo se odváží bránit se německé brutalitě.
Za dva dny pověsili stejným způsobem devatenáct lidí. Příštího dne čtrnáct. Venku v lágru v téže době věšeli osm, později třicet, jindy dvacet pět, pak osmnáct atd.
Co se dělo v Birkenau.
Nemocných přibývalo a Mengele oznámil, že na 9000 vězňů je neschopno práce. Byl dán rozkaz, aby k práci neschopní byli dáni do plynových komor, aby všechny těhotné ženy byly usmrceny fenolem a aby byly fenolem usmrceny i děti, pokud to nejsou dvojčata. Nakonec ani to nestačilo a byli do plynu a do spalovacích jam dáni všichni, kdo byli v nemocnici, bez ohledu, zda židé či árijci, a bez zřetele na národnost. V chvatu byly spáleny i Němky.
V červenci a v polovici srpna 1943 viděli jsme celé dny těžký mrak kouře nad Birkenau a celé noci zářily po všem obzoru krvavé záře ohňů. To v Birkenau pálili francouzské, holandské, německé, české, slovenské židy. Kamarádi, kteří přišli z Birkenau a jeli dne 18. a 19. srpna s námi do Buchenwaldu, vyprávěli nám, že v prvém týdnu srpnovém zahynulo a bylo spáleno v Birkenau 34000 židů, v druhém týdnu 31000 a ve třetím 56000.
I německé děti lovily uprchlíky z koncentráku.
Kdo měl jen sebemenší příležitost, pokusil se o útěk. Bití jako trest pro dopadené nikoho neodradilo, proto lagerkomandant rozhodl, že každý, kdo bude dopaden při přípravě k útěku nebo na útěku, bude veřejně oběšen. Na znamení, že vězeň uprchl, bylo přerušeno vyučování ve školách v širokém okruhu a školní děti dostaly psy a revolvery a byly vyslány do lesů na hon na člověka.
Dne 25. ledna 1945 přijel do Dory generál ss a měl bojovnou řeč před všemi civilními zaměstnanci Mittelbau. Shromáždění bylo v tunelu, řeč byla rozhlasem přenášena do všech hal a my, vězni, slyšeli jsme každé slovo. Smysl řeči byl krátký: V několika týdnech obrátí se úplně vojenská situace, Němci přejdou do ofensivy a vyženou napřed Rusy a pak i Angličany a Američany. Práce na tajných zbraních je nejdůležitější část příprav. Osud Německa závisí na pracovitosti a bdělosti Němců, pracujících ve vojenských továrnách.
„Zde u vás,“ pokračoval ss generál, „pracují vězni. Na vás je, aby opravdu pracovali. Vy jste Němci, oni jsou cizinci. Nejsou to lidé jako vy, je to jen pracovní síla. Této pracovní síly máme nadbytek. Na vás je, aby jí bylo využito. Nedbejte, že některý z nich padne. Za jednoho v krematoriu můžeme vám dodat deset živých. Když všichni padnou, dodáme vám jiné. Nejsou zde, aby byli živí, jdou zde, aby pracovali. Dostaňte z nich vše, co v nich je, až je vyčerpáte, dostanete tolik nových, kolik jich budete potřebovat. Nedejte se klamat, tváří-li se některý z nich jako člověk. Pamatujte stále, že jsou to nepřátelé, že jejich bratři zabíjejí naše bratry, pustoší naše německá města, znásilňují vaše sestry. Všichni musí být zničeni, ale než budou zničeni, musí dát svou pracovní sílu pro naše vítězství!“
Tento teror trval až do 3. května 1945. Neustal ani týden před německou kapitulací.