Jiří Vacek - duchovní učitel

Edvard Beneš

Z dopisů bratru Vojtovi z Londýna 3. listopadu a 9. prosince 1938

Francie a Anglie si připravovaly obě eventuality: jít s námi i opustit nás, nepůjde-li jim to do počtu. Já sice jsem se této eventuality obával, ale že to učiní tak cynicky a s takovým nechápáním svých zájmů, jsem přece nečekal. Nezakrývejme si fakt: Demokracie to svou neschopností a neschopností svých vedoucích lidí v Evropě prozatím naprosto prohrály. A my s nimi. Je to smutné, je to tragické, ale je to fakt. Vím, že to s naší věcí pořád bylo 50-50 a že to mohlo dopadnout také opačně. Hitler to sám znovu řekl. Ale nakonec zbabělost v demokracii vyhrála.

Vida to, postupoval jsem tak, abych zachránil pro stát a národ, co se zachránit dalo. Připravil jsem před svým odchodem vše, aby se mohli naši přizpůsobit středoevropské situaci, zachránili stát, sklonili šíje, nějakou dobu sloužili, a pak, abychom se mohli zase vzchopit. Po přípravě všeho jsem odešel, bera na sebe vědomě zodpovědnost také za všechnu tu neschopnost naší demokracie a všech těch lidí, co to vedli. Já sám jsem si vědom toho, že jsem dělal vše, že jsem se pokusil o nadlidské a vypjal energii do nemožnosti. Sám jsem to však zachránit neměl sil, proti obtížím doma a proti čtyřem velmocem. Válka byla by bývala nakonec také konec státu...

Moje vina – jediná. Zůstal jsem pevný, věrný tradicím národa, věrný danému slovu. Odmítl jsem zradit, lhát, podvádět. Odmítl jsem být v ničemném a mravně zpustošeném světě ničemou.

Edvard BENEŠ, Dopisy bratru Vojtovi 1938-1944.

Praha 1998, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 16, s. 14 a 19-20.