Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Výňatek ze Zpravodaje Čechů z Volyně, 2/2011

Článek líčí osudy Volyňských Čechů po návratu z Volyně do republiky pod vládou komunistů.

Přesně toto každý komunista, tedy i F. Drtikol pomáhal nastolit. Jelikož k tomu mlčel, jsou jen dvě možnosti.

1) Buď s těmito zločiny souhlasil a pak měl špatný charakter.

2) Nebo nikoliv.

V druhém případě jeho mlčení bylo opravdovou zbabělostí. Toto je skutečná zbabělost.

Stejně zbabělá je i redakce KV, která z bezpečí své anonymity plive své lži.

Zbabělci brání zbabělce, zlí lidé sobě podobné. Každý ví, že vrána k vráně sedá, stejný stejného si hledá.

Moje školní léta

V Hrušovanech měl otec zabraný statek a 12 ha polí. Jenže tento statek se líbil i místnímu Čechovi, ale dostal ho můj tatínek, měl přednostní právo, protože byl ve Svobodově armádě.

Přišel únor roku 1948 a ve volbách vyhráli komunisti. Zájemce byl v místním výboru KSČ a sdělil tatínkovi, že musí uvolnit tento statek pro něj, jestli to neudělá dobrovolně, že se o to postará a tatínka dostane do kriminálu, že on k tomu má možnosti.

Proto jsme dobrovolně uvolnili pro ně hospodářství. Za pár let dům i hospodářské budovy byly zdevastované a nyní je to srovnané se zemí. Taktéž dopadla moje sestra, která byla v armádě jako zdravotnice, byla přímo vystěhovaná dalším komunistou.

Otec sehnal neobydlený domek ve Filipově u Č. Kamenice. Je to malá vesnička – osada, roztroušené domečky po kopečkách. Vůbec se nám tam nelíbilo, nebyli jsme zvyklí žít v kopcovitém terénu. Chyběli nám naši příbuzní a známí, bylo nám smutno, já jsem tam neměla žádné kamarádky, byli jsme v tom Filipově hrozně nešťastní.

Přišla další rána, přišel k nám pan Václav Prokop, soused, mladý kluk. Sdělil tatínkovi tajně, že se na místní schůzi KSČ projednávalo naše přistěhování a bylo sděleno, že tatínek je bělogvardějec a že se musí hlídat. Otec měl na stěně pověšený obraz ze své presenční služby. Samozřejmě, že byl vojákem u ruského cara, protože byl narozen 1887.

Obraz jsme sundali a dali na půdu. Pan Václav k nám chodil nadále na besedu. Mohla jsem jeho jméno napsat, protože je prý už dávno po smrti a jeho rodina je neznámo kde.

Do školy v České Kamenici jsem začala chodit 1. února 1949. Nemohu si stěžovat na prostředí, na kolektiv, vše bylo v normě. Chyběly mi kamarádky ze Žatecka.

Nedávno mi moje sestřenice řekla, kam dali mí rodiče rozum, že se přestěhovali do takového zapadákova. Přežili jsme i vyhazov z našeho domku ve Filipově, který potřebovali pro potřeby JZD. O to se postarala naše sousedka Tůmová, agilní členka KSČ. Domek jsme měli celý zaplacený. Žádali jsme v letech 1990 o restituci, proplatili nám cenu z roku 1953 a přepočítali do roku 50, tak, jak se přepočítávaly peníze pří měně v roce 1. června 1953.

Promiňte, čtenáři, trochu jsem odbočila od školní docházky, ale mně toto dění hodně ovlivnilo život. Cítila jsem se méněcenná, neměla jsem tak hezké oblečení jako jiná děvčata, rodiče mi nemohli koupit kolo, lyže, brusle. Doma se muselo pracovat, aby bylo co jíst. Dalo by se o tom dost napsat. Po vystěhování z filipovského domku jsme našli domeček, kde byly jenom dvě malé místnosti. Vodu jsme nosili asi tak 300 m.

Tím už budu končit to mé povídání.

Soňa Nováková-Šircová