Rakušané plánovali germanizaci Čechů
Jiří Vacek
Němci nás chtěli po válce, kdyby ji vyhráli, vyvraždit, a tak jednou pro vždy vyřešit „otázku českého prostoru“.
Doposud nebylo příliš známo, že Rakušané plánovali, když vyhrají 1. světovou válku, že nás všechny poněmčí. Germanizace nejen Čechů, ale i dalších Slovanů, kteří byli občany Rakouska, probíhala neustále až do vzniku republiky. Po vyhrané válce však měla být dovedena podle plánů rakouských státníků až do konce. Po něm by Češi přestali jako národ existovat. Stali by se z nich německy mluvící Rakušané.
Podrobně o tomto plánu píše v Lidových novinách ze 4. listopadu 2014 filosof Miloslav Bednář. Vyvrací dlouhodobou demagogii, kterou nás zahrnuje zejména jeden kníže a jeho nemyslící obdivovatelé o zlatém Rakousku, ve kterém se Čechům pěkně žilo, že se nechtěli ani osamostatnit. Článek je odpovědí na protičeské názory ředitele Masarykova ústavu a dalších austrofilů, kteří zpochybňují vznik republiky v roce 1918.
Z článku cituji.
Co Češi asi vědět nesmějí
Máme tedy věřit, že ne Češi svým vytrvalým úsilím, ale rakouská vrchnost zařídila, že se stali moderním kulturním národem. To, že se Rakousko chovalo slušněji a civilizovaněji jen po prohraných válkách a vnitřních nepokojích, Češi asi vědět nesmějí. Možná kvůli základní vědecké etice a objektivnímu vědeckému výzkumu, neboť to by byly „falešné interpretace vlastní minulosti“. Ředitel Masarykova ústavu a profesionální historik Luboš Velek netuší, že rakouské poválečné plány s Čechy zahrnovaly například podle rakouského státníka Ernsta Körbera vojensky řízenou centralizaci, germanizaci a celkově absolutismus s parlamentní ozdobou. To asi budou pro ředitele Masarykova ústavu nepřípustná zjištění, anebo jen politické přehmaty jinak tak blahodárného Rakouska-Uherska.
Konec výňatku.
Taková je pravda o zlatém Rakousku. Bylo nedemokratickým, feudálním státem, kde vládli Habsburkové s Rakušáky na úkor Čechů, které nakonec vehnali do války, která přinesla hospodářské vyčerpání zemi, zhroucení měny a následnou měnovou reformu, která jen zvětšila poválečnou bídu Čechů a hlavně smrt několika set tisíc českých mužů v plné síle a zralosti a milion vdov, sirotků a doživotních invalidů.
Když procházíme českými vesnicemi, v každé nalezneme pomník s mnoha jmény Čechů, kteří padli ve válce pro zájmy Habsburků, kteří rozpoutali společně 1. světovou válku s cílem ovládnout Evropu. Zamysleme se dobře nad těmito pomníky. To nejsou demagogické lži, ale až příliš krutá zkušenost a skutečnost, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout, což stejně platí i o druhé světové válce.
V tom báječném Rakousku čeští vojáci, když císař rozhodl, museli za něho i umírat. Hlásit se však česky svým velitelům nesměli. Museli mluvit německy.
V obou válkách šlo o naše životy, o naše bytí nebo nebytí. Tuto pravdu žádné lži nemohou zastřít. Pomníky padlým Čechům v každé vesnici hovoří naprosto jasnou řečí. Pokud jim neuvěříme a nepochopíme, co nám říkají, není nám pomoci.