Pro budoucí generace
Jiří Vacek, Petr Vydra
Týdenní příloha Lidových novin z pátku 22. 1. V článku jsou popsány osudy Vítězslava Maršálka pod vládou ušlechtilých soudruhů (podle M. Tomáše a p. Paříka) za normalizace.
V. Maršálek v roce 1968 v jejich městě založil pobočku Klubu angažovaných nestraníků. Svou činnost přerušil po okupaci sovětskou armádou. Přestal s jakoukoliv protikomunistickou činností. To však soudruhům vůbec nestačilo. Prahli po pomstě a snažili se jej existenčně zničit a dostat do vězení. Jak se tak dělo, přetiskuji z článku:
Když komunistům došlo, že už máme důvod se jich bát, tak si na mě vzpomněli. Začala moje dlouhá éra řidiče a dvacetiletí vození masa. To víte, každý den jsem si při odchodu z práce zkontroloval aktovku, jestli mi tam nehodili třeba buřta. Byl jsem právník a pochopil jsem o něco dříve než oni, že mne mohou krimina1izovat. Teprve nějaký čas po započetí mých pravidelných sebekontrol mi začali při expedici přidávat do vozu maso. Všechno jsem to ale u řezníků pokaždé zvážil a dopisoval přebytečná kila do výdajového dokladu. Tam jsem poznal, jak pečlivě plánovali akci proti mně. Když jsem dával v podniku výdajový doklad s patnácti kily navíc, tak se bezelstně prořekli, že to mělo být o šestnáct kilo navíc, ne patnáct. Snad by mě byli měli i radši a nechovali by se ke mně tak nedůtklivě, kdybych jim tu radost udělal a tu past nad sebou nechal zaklapnout. Ale to jsem přirozeně nechtěl a neotrávili mě natolik, aby mi to začalo být jedno. Měl jsem taky rodinu. Na výslechy jsem jezdil a uměl jsem si představit, že bych se taky jednou nemusel vrátit.
I proto jsem se snažil mít všechno v práci tip ťop, protože přirozeně, když na mě strojili léčky, tak by nějakou mou vlastní chybu, neřkuli prohřešek přivítali ještě raději, a to by si na mně teprve smlsli. To mělo vůbec atmosféru, vstupování do chřtánu STB. Za vámi zavřeli dveře, před vámi otevřeli mříž. Za vámi zavřeli mříž a před vámi otevřeli další mříž, nebo dveře, to už si nepamatuju. Vím jen, že to tak bylo několikrát. A snad jsem se u toho i modlil, každopádně mi leckdy bylo na omdlení. Ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. A taky ze zvláštního důvodu jsem si dával záležet, aby mě nezatáhli do nějaké šlamastiky. Říkal jsem si, že tohle teď jako pohůnci dělat musejí, ale až se to tady změní, tak by jim to zbytečně zatížilo svědomí. To jsem se ovšem mýlil. Svědomí pak neměl nikdo žádné. A novodobá reprezentace to ani nijak nežádala. On si holt někdo myslí, že vyrovnání se s minulostí se udělá samo. Víte, Němci se po válce vyrovnávali s minulostí opravdu dlouho. Svým způsobem se vyrovnávají doteď. Ale NSDAP zakázali hned po ní. Ne tak my tu naši.
Příběh Vítězslava Maršálka napsal Petr Vydra. Konec výňatku.
Tak to jsou ti, se kterými se F. Drtikol a jemu podobní spojil za naše lepší příští.
Pamatujme si to dobře. Právě v těchto dnech se opět derou komunisté k moci ve spojení se sociálními demokraty přesně jako v roce 1948. Zřejmě se z toho, jak v tomto přátelství dopadli, vůbec nepoučili.
Měli bychom se alespoň v nadcházejících volbách poučit my sami. Není vůbec jedno, komu dáme hlas a nevolit, znamená uvolnit prostor komunistům a jejich přátelům. Snadno by se mohlo stát, že by opět se netiskly duchovní knihy, veřejné meditace by byly zakázané a za meditaci po bytech a samizdaty by hrozilo vězení. Právě proto je hlásání komunistických názorů Tomášovců o ušlechtilých komunistech tak nebezpečné. Zastírají pravdu o jejich zločinech a pravých úmyslech.
Jak vypadá vítězství pravdy a lásky po 20 letech, pro které trpěly tisíce pronásledovaných komunisty? Takto.
Do dnešního dne nemáme zákon o protikomunistickém odboji. Úředně dodnes neexistuje. Teprve v dnešních dnech tento zákon pustila sněmovna do druhého čtení. Do schválení má daleko. Komunisté jsou proti němu a i někteří poslanci ze sociální demokracie mají k němu výhrady.
Co vlastně zákon protikomunistickým odbojářům zajišťuje? Jen čestné uznání a nic víc. Komunisté včetně milicionářů a estébáků dodnes pobírají peníze, které jim podle jejich, komunistických zákonů náleží. Na jejich odpůrce a oběti nic nezbývá.