Pravda o přátelském soužití Němců s Čechy
Jiří Vacek
Hitlerovi pohrobci dnes ustavičně lžou o přátelském soužití Němců s Čechy v Českých zemích. Když se jim to dříve hodilo, tak stejně lhali o tom, jak Němci trpí pod zlými Čechy. Co je pravda? Podle Němců právě to, co jim vyhovuje. Dnes lžou o přátelském soužití, protože to je tvrzení, které zpochybňuje jejich odsun. Žili s námi v přátelství a my jsme je vyhnali. Prostě opět ti zlí Češi. Lstivá lež.
Pravda je, že v Rakousku byli Češi druhořadými občany. V jejich vlastní zemi měla němčina přednost před češtinou. V rakouské armádě se smělo mluvit jen německy nebo maďarsky; čeština nebyla dovolena. Umírat za císaře ovšem čeští vojáci směli – vlastně museli. Za prvé světové války bojoval za mocenské choutky rakouského a německého císaře milion Čechů a 300 tisíc jich padlo; ztráta srovnatelná s padlými a zavražděnými za 2. světové války, kterých bylo 360 tisíc nevinných.
Po celou dobu trvání Rakouska probíhala také germanizace. České děti byly nuceny chodit do německých škol. Rodiče je tam museli posílat, pokud si chtěli udržet práci u německých zaměstnavatelů.
Němci bránili používání češtiny jak mohli. Mnohá poněmčená města měla kolem sebe český venkov. Němečtí radní těchto měst nedovolovali ani české nápisy na poštách, takže Češi z venkova byli takto vylučováni z poštovního styku. Takových případů bylo nespočet.
I za existence Československa obecní zastupitelství, kterým vládli Němci, neustále utiskovala Čechy například v otázce místních obecných škol. Neposkytovala na ně prostředky. Češi ve vlastní zemi se museli obracet proti tomuto útisku k vyšším, správním orgánům svého státu. V pohraničí byli nuceni se dokonce ve vlastní zemi organizovat ve spolcích na ochranu svých práv.
S příchodem Hitlera k moci a se vznikem henleinovců začal v pohraničí skutečný protičeský teror. Do něho se zapojily i německé děti. I ty bily své spolužáky. Stejně zfanatizované byly německé ženy. Jejich muži útočili na Čechy a českou správu v organizovaných skupinách. Bylo mnoho přepadů Čechů, četná zranění a vraždy.
Po obsazení pohraničí Wehrmachtem vypuklo nepřátelství Němců k Čechům plně. Vrcholil masový teror. Několik set tisíc Čechů uteklo s holýma rukama, aby si zachránili životy. Ti, kterým se to nepovedlo, byli hromadně biti, týráni, zraňováni a vražděni německým davem. Pod německou vládou se stali občany, kteří neměli jakákoliv práva. Kdykoliv mohli být zatčeni, mučeni, posláni do koncentráku nebo rovnou zavražděni. Neměli nárok na majetek, ochranu, nesměli vůbec podnikat. Jejich podniky včetně obchodů a hospod jim byly zabaveny. České školy byly většinou zrušeny.
Dnes Němci, z nichž mnozí se na tomto pronásledování Čechů podíleli, nebo jejich rodiče, lžou o přátelském a mírovém soužití Němců s Čechy. Češi neměli proč z pohraničí utíkat, nic se jim nedělo, majetek jim nikdo nebral. Nestoudná a ohromující lež, ostatně jako vše, co tito dnešní němečtí nacionalisté tvrdí, aby prosadili své protičeské zájmy.
Jaká je pravda, zjistíme z článku v časopise „Národní osvobození“, č. 24/2013 z 20.11.2013 s názvem „Nechtěli žít v porobě“. Podtitul „K perzekuci a vyhánění Čechů z Litoměřicka na podzim 1938“. Autorem článku je vědecký historik Jaroslav Moravec, Státní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích.
Z článku, který je velmi rozsáhlý, vybírám pouze několik typických případů. Ty nejsou naprosto ojedinělými výstřelky, ale příklady všeobecného hromadného teroru, který vládl v celém pohraničí po jeho obsazení Němci. Německá správa tento protičeský teror nejen nepotlačovala, ale ponechala mu plnou volnost a sama se na něm podílela.
Cituji:
„Za pár hodin do Štětí vstoupilo německé vojsko a místní radikálové obrátili svůj hněv proti českému obyvatelstvu. Několik Čechů bylo vzato do soudní vazby, přitom s nimi hrubě nakládali, paní Šťastnou chytili u přívozu a ztýrali tak, že padla do mdlob. V malém městečku Hoštka, 15 km východně od Litoměřic, v noci z 11. na 12. října 1938 skupina asi třiceti radikálních členů SdP a ordnerů, vyzbrojených klacky a býkovci, přepadla v bytech tamní Čechy, ztýrala je, čtrnáct z nich odvlekla do obecní šatlavy, zabavila zařízení místní pobočky české záložny, české školky v Kochovicích a osobní automobil jednoho místního Čecha.
Z řady míst zabraného pohraničí byli vyháněni Židé a Češi.
Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti byly pohnutkou vyhánění i možnosti rabování a kořistění. V Mastířovicích u Hoštky 12. října 1938 provedli místní ordneři domovní prohlídku u Čecha Jaroslava Čepka. Hledali zbraně, a třebaže je nenalezli, nařídili mu, aby se ihned vystěhoval a do Mastířovic nevracel. Čepek před výhružkami kapituloval. S nepatrnou částí svého majetku se urychleně přestěhoval do českého vnitrozemí, přičemž na místě zanechal hospodářství o výměře 28 korců polí, dobytek a inventář.
První větší skupiny utečenců z pohraničí tvořili čeští státní zaměstnanci (úředníci, učitelé, policisté, železničáři), kteří zavedením německé státní správy ztratili ze dne na den práci. Prostí čeští dělníci, živnostníci a zemědělci, pokud se příliš politicky neangažovali, nebyli bezprostředně ohroženi na životech. Čekal je však nedůstojný život v cizí zemi, v níž nebyly povoleny žádné české politické strany a spolky, v úředním styku se nesměl používat český jazyk, bylo zakázáno mluvit česky na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Českým dělníkům, pokud nebyli obtížně nahraditelnými specialisty, hrozilo vyhazování z práce. Českým zemědělcům odnímali pozemky získané v prvé československé pozemkové reformě (1919). Na Litoměřicku se jen z Polep, Encovan a Třebutiček kvůli úřednímu zabavení pozemků z přídělů Lobkowiczowa velkostatku vystěhovalo 16 českých rodin“. Konec výňatku.
Němci neustále posunovali hranice zabraného českého území směrem do vnitrozemí. Zabírali i vesnice, které byly převážně české, jako například Želachovice: z 226 obyvatel jen 80 se hlásilo k Němcům. Přesto je Němci jako mnoho dalších zabrali včetně Chodska, kde Němci vůbec nežili. Zřejmě i tu trpěli pod Čechy. To vedlo ke konfliktům. Opět výňatek z článku:
„Němce československý vojenský zásah zaskočil. Sháněli pomoc u německé Finanční stráže v sousední vesnici Čížkovice a u německých úřadů v Lovosicích. Za nějaký čas, kolem 10. hodiny, přijelo od Čížkovic pět německých finančních policistů a krátce po nich z Lovosic několik nákladních automobilů plných vojáků. Společně utvořili rojnici, obklíčili Želechovice a zahájili prudkou střelbu. Čeští finanční strážníci a vojáci neměli valnou šanci ubránit se přesile protivníka. Pouze několika z nich se podařilo zachránit ústupem za hranice. Ostatní byli obklíčeni v polích kolem mlýna a ve statku pana Novotného, kde se ukrývali ve stodole. Bilance konfliktu byla tragická. Zabiti byli dva čeští finanční strážníci (pomocný strážník Karel John a strážmistr František Hořejší) a jeden český voják (svobodník v záloze Jan Jungwirt), další český finanční strážník (strážmistr Vladimír Skoták) byl těžce zraněn a zemřel při převozu do nemocnice v Litoměřicích. Bývalý český starosta Novotný se snažil zachránit útěkem do polí. Byl však zrazen německým zaměstnancem svého statku, dostižen a několika výstřely německých finančních strážníků a místních ordnerů usmrcen. Mrtvé tělo bylo pak ještě kopáním zneuctěno a zohyzděno. Na německé straně byl jeden mrtvý a jeden zraněný“. Konec výňatku.
Následovalo rozsáhlé a naprosto nezákonné zatýkání, bití a věznění a také zabavování veškerého majetku. Na ten Němci nikdy nezapomněli. Nejen vraždili, ale své oběti současně okradli a oloupili.
V článku je i mnoho dalších ověřených případů tohoto „mírového“ soužití Němců s Čechy. Mnohé skončily jejich zavražděním zfanatizovaným davem henleinovců.
Taková je pravda. Toto řádění německý stát plně zvláštním zákonem ospravedlnil. Nikdo za ně nesměl být potrestán, protože bylo součástí boje Němců za osvobození.
Je možné, že tento zákon platí v Německu dodnes. Nikdo nebyl potrestán, oběti nemají ani pomníček. Ty se staví jen Němcům – esesákům a nacistům, kteří se po válce dočkali spravedlivé odvety za své šestileté řádění.
Je pro Němce příznačné, že za obdobný zákon, který oni přijali po obsazení pohraničí a my na konci šestiletého německého teroru, nás kritizují. Přesně v duchu německého myšlení. Oni mohou vše, druzí nic.
Obhájci německých nacionalistů neustále naše vztahy s Němci zcela obracejí: „Měli jsme se s Němci dohodnout!“ Není to naopak? Nežili Němci v naší zemi a nebyli to proto oni, co se s námi měli dohodnout, pokud chtěli s námi a u nás, v naší zemi žít?
Ze všech těchto německých tvrzení a postojů neustále křičí přesvědčení Němců o své vlastní výjimečnosti a rasové nadřazenosti. Oni se přece nemusí s nikým o nic dohadovat, protože jako nadřazená rasa mají ve všem přednost, pravdu a právo na vše, nač jen pomyslí.
Přesně toto přesvědčení je pro mnohé Němce příznačné. Oni vždy jednají z tohoto stanoviska a z těchto postojů. S lidmi, kteří takto myslí, je samozřejmě každá slušná dohoda nemožná a také není o čem debatovat. Jakékoliv ústupky považují za slabost a ihned je využívají k vystupňování svých nároků. Jejich cílem není dohoda, ale nadvláda.