Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

O tom, co jsou Němci zač, si můžeme udělat obrázek z knihy „Český Malín – Lidice volyňských Čechů.“ Autoři D. Martinovská a J. Řepík.

Jeden z autorů, pan Řepík, nás 2. 2. 2011 navštívil. Upoutala jej naše knížka, kde je uvedeno i vyvraždění Českého Malína. Pan Řepík v Malíně žil a náhodou vraždění unikl. Pro poznání charakteru Němců je obsah knihy velmi poučný. Jde o svědectví z přímé ruky.

Z obsahu knihy vyjímám.

Němci zavraždili v Českém Malíně 104 muže, 161 žen, 65 chlapců do čtrnácti let, 40 děvčat do čtrnácti let, 26 Poláků, 4 Čechy z jiných vesnic, kteří toho dne náhodou dleli v Malíně, většinou u lékaře, v nemocnici nebo na návštěvě. V Ukrajinském Malíně zavraždili 132 obyvatel. V Českém Malíně spálili 68 domů a 223 stodoly, stáje, sýpky a jiné hospodářské budovy.

Okupační týdeník vycházející v Lucku přinesl v červenci 1943 zprávu: „Při vyčišťovacích operacích bylo v Malíně zlikvidováno přes pět set banditů. Zvláště se vyznamenal Obergelreitet Ziennert, který byl za statečnost vyznamenán Železným Křížem.

„Jménem starosty Českého Malína Josefa Krámského, který jak víte, se vás zeptat nemůže, ptám se vás, co vám udělali malínští občané? Čím se provinily ženy a děti, že jste vesnici vypálili a vyvraždili?“, tázal se v srpnu 1943 starosta s Českým Malínem sousedících Českých Knerut, Josef Dus, německých důstojníků na schůzi starostů okresů Mlynov, svolanou okupanty do Mlynova. „Víte, on se bohužel stal, politováníhodný omyl“ odpověděl téměř zahanbeně německý generál (jméno bohužel neznámo). Dostali jsme rozkaz upustit od akce a vrátit se do svých posádek. Rozkaz přišel bohužel pozdě. Nejapná výmluva, které nikdo neuvěřil. (Josef Martinovský, Malín 13. 7. 1943)

Osudného 13. července 1943 jsem se léčil v nemocnici v Českém Malíně. Když se kolem poledne Němci přiblížili k nemocnici, všichni chůze schopni nemocní jsme hledali úkryt ve sklepě pod nemocnicí. Ukrylo se nás tam přes dvacet. Němci postříleli nemocné, upoutané na lůžkách. Pak objevili sklep pod nemocnicí. Jeden z Němců vhodil do sklepa ruční granát. Měl jsem štěstí, ve spěchu jsem na kraji sklepa upadl. Přese mě upadl jednonohý sovětský zajatec a silná, tělnatá Ukrajinka. Bezděčně mně tak kryli svými těly. Výbuch granátu zabil Ukrajinku a několik dalších osob. Já jsem to odnesl dočasným ohlušením. Když jsem se probral, Malín hořel na všech stranách. Bylo slyšet střelbu a výbuchy granátů zoufalý nářek obětí, vyděšené hlasy hospodářských zvířat a vytí psů. K večeru vše ztichlo. Odvážil jsem se vyjít ze sklepa teprve v noci. V lijáku jsem došel do nedaleké osady Krasilno, kde jsem u tamních krajanů přenocoval. Domů k rodičům jsem se vrátil až druhého dne večer. Pro jistotu jsem se pak po nějaký čas ukrýval... U Dukly jsem později bojoval jako samopalník. Před městem Duklou poblíž hřbitova u jedné osady se mi vydařila odplata. S mladším bratrem Vladimírem se mi podařilo pobít celou obsluhu fašistického kulometu. Nikdy jsem netrpěl, ani netrpím výčitkami svědomí. Kdo přežil zkázu Malína, má právo na odplatu. A tahle navíc byla v poctivém boji. (Bohumil Filípek z Novin Českých)

Antonín Žrout se spolu s matkou ukryli na zahradě, v porostu máku. Když Němec zapálil chlév, kde byla uvázaná žroutovic Stračena, matka to nevydržela, vrhla se do chléva odvázat Stračenu. Němec ji zahlédl a zamkl za ni dveře z venku. Uhořela spolu se Stračenou. (Vladimír Mendlík, Malín, 13. 7. 1943)

Činka byl Němci vybrán k nakládání postřílených prasat na vozy. Jedna skupina němců se při loupeži zdržela, odjížděla z Malína poslední. Stačil ještě zahlédnout, jak Libuše Kubíčková s dvěma malými synky, na kolenou prosila němce o milost. Prosil i malý chlapeček němec odstrčil plačící ženu a vhodil ji do hořící stodoly. Malého Mirka nabodl na bodák a vhodil jej do plamenů. Po něm i Venouška... otec obou chlapců, Václav Kubíček, se onoho dne zachránil. Padl později na Dukle, při průzkumu v prostoru. (Vladimír Mendlík, Malín, 13. 7. 1943)

Ze vzpomínek Josefa Řepíka

Můj život v Českém Malíně na Volyni před 13. 7. 1943 a po něm.

Narodil jsem se dne 2. 2. 1934 v Českém Malíně.

13. července 1943 časně ráno, snad ve 2 nebo ve 3 hodiny, otec mě vzbudil s tím, že pojedeme na pole pro zelenou píci pro dobytek. Čas nemohu určit přesně. Jako 9letý kluk jsem byl hodně ospalý, a proto čas posouvám do uvedených hodin, ale odjeli jsme dříve, než Němci obklíčili Malín. Po snídani otec zapřáhl koně, přivázal krávy k vozu a odjeli jsme. Jeli jsme po Panové cestě, já na voze podřimoval. Cesta skončila na poli, které bylo obklopeno lesem. Tatínek sekal zelenou píci a já pečoval o dvě kravky, ale víc jsem se věnoval prohlídce lesa. Před několika dny totiž v lese tábořily Kovpakovovy partyzánské oddíly, porost byl podupá a zničen. Otec nasekal a naložil zelenou píci na vůz, přivázali jsme krávy k vozu a vydali se na cestu domů. Čas nemohu odhadnout, ale v té době již Němci vedli ženy a děti pod bodáky a samopaly do Ukrajinského Malína. Z vyprávění vím, že jeden voják mluvící polsky, polskou ženu, která šla poslední v řadě, přes žitný porost strčil do žita. Byla to známa mého otce. Jak se jmenovala, si však už nepamatuji. Zastavila nás na cestě a varovala nás. „Nejezděte do Malína, je tam zle!“ Odbočili jsme tedy do lesa.

Na okraji lesa otec zastavil, vypřáhl koně a uvázal je u vozu. V tu chvíli k nám přišly již v lese ukryté staré ženy, babičky Beštová, Mendliková a Volfová (tenkrát se lidi na vsi oslovovali strýčku, tetičko, babičko, dědečku...). Je možné, že tam byli i další lidé, ale na ně si bohužel nevzpomínám. Čekání, strach, nejistota – otázky – co se doma v Malíně děje... to bylo velmi smutné, skličující.

Náhle začala střelba, zanechali jsme vše na místě a pěšky jsme se ve skupince vydali lesem k cestě. Ukrývali jsme se mezi stromy a čekali, co bude dál. Střelba náhle utichla a my stále v úkrytu čekali, co bude. Jak dlouho jsme tam takhle byli, nevím. Náhle se ozval hukot motorů aut, to již vrazi ujížděli z Malína. Za sebou zanechali neuvěřitelnou spoušť a zkázu.

Hukot motorů nás donutil k návrtu zpět k vozu a k dobytku. Celá skupina jsme čekali a radili se co dál. Pamatuji si, že svačina byla snědena, jiné jídlo nebylo, pouze mléko a nějaké lesní plody, které jsme sbírali poblíž. Protože jsme neměli žádnou nádobu na nadojení mléka, otec ze stromu stáhl kůru, přeložil a na konci klacíkem propíchl. Vznikla nádoba, do které babička Beštová nadojila mléko. To bylo mé jídlo.

Nevím, jak dlouho jsme tam ještě byli, ale mě to připadalo jako věčnost. Začalo pršet. Vedle lesa stály stojany se suchým senem a otec mi tam udělal ukryt. Byl jsem tam schován před deštěm a takhle jsem přečkal první noc. Vlastně nevím, jestli jsem spal, měl jsem hrozný strach a stále jsem se držel otce. Tento strašný pocit a strach z černé uniformy mě provází celý život.

Druhý den nás objevila skupina mladíků (Loňa Re, Boris Kynšt, Vladimír Kutner), kteří pásli koně a také se zachránili úkrytem v lese. Informovali nás o tom, co se stalo v obci. Potom se rozhodlo, že se zkusíme podívat – vrátit do Českého Malína. Napřed šli raději mladí muži a podařilo se jim proklouznout. Dovezli nám jídlo a nějaké oblečení. Další noc jsme všichni nějak přečkali a druhý den ráno otec rozhodl, že půjdeme do Malína. Vydali jsme se zpět Pánovou cestou. Mezi lesem a Malínem byla terénní vlna a na jejím svahu leželi dva mrtví ozbrojení neznámí muži, pravděpodobně banderovci.

Došli jsme do Malína ve strachu a k našemu domu jsme šli přes zahradu. Chalupa Josefa Dobrého byla jedno velké spáleniště a ještě doutnala. Byl cítit pach spáleného masa. To jsem nevěděl, že to jsou spálení lidé. A vůbec jsem netušil – ani můj otec, že mezi nimi nalezla hroznou smrt moje maminka a sestřička Mařenka. Dobrých bydleli od nás přes cestu. Doma jsme našli hrůzný obraz. Chlévy, stodola jedno spáleniště, ještě doutnalo. Spálené ovce na hřbetech pobíhaly po dvoře, pes schovaný pod schody měl v očích hrůzu.

To však byl jen začátek děsu. Po vstupu do kuchyně jsme našli naší 77letou babičku, která se špatně pohybovala. Ležela propíchnutá bodákem na lavici a pod hlavu ji dali mrtvou kačenu.

Viděl jsem, že otec byl v šoku, zavražděná matka, mrtvá žena a dcera. Nevím, co se vše muselo odehrát otci v hlavě, ale rozhodl se, že se vrátíme do lesa pro koně.

Někteří zachránění odešli ke svým příbuzným do okolních vesnic. Malínští – hlavně muži likvidovali spáleniště a ukládali mrtvé a pozůstatky po spálených lidech do společného hrobu v Českém Malíně a Ukrajinském Malíně u pravoslavného kostela a školy. Uklízel se popel a na místech, kde byli lidé uvězněni a spáleni a kde vznikly společné hroby, byly umístěny kříže.

Při úklidu spáleniště u Josefa Dobrého mě otec zavolal a ukázal mi kousky šatu maminky a letní sandál sestřičky s ponožkou, ve které byla noha ke kotníku. Společná fotografie pozůstalých mužů byla vytvořena u Dobrých na spáleništi, na jednu fotografii otec napsal: zde byla upálená má žena a dcera v roce 1943.

Pozůstalí po osudném dni žili společně. Společně se vařilo i spalo v Maděrově stodole na slámě. Spali jsme oblečení pro případ náhlého poplachu. Muži se střídali na hlídkách. Dnes neumím už odhadnout časovou délku tohoto období. Z bezpečnostních důvodů byly budovány různé úkryty. Jeden také na spáleništi u souseda Josefa Nováka, kde byl prostorný sklep nedaleko od naší studny. Můj otec – Vladimír Řepík st., Josef Minařík a Antonín Houda prokopali tunel ze sklepa do naší studny, zajistili bezpečný vstup do skrýše. Ve sklepě byly potraviny na několik dnů a skrýš měla dva výstupy. Pamatuji si, že byla použita pouze jednou. Nás děti na okovu jednoho po druhém spouštěli do studny. Tam stál další dospělý a sundával nás. V ten den se měly provádět nějaké polní práce, koně už byli zapřažené ve voze, ale začal poplach. Němci šli opět k Českému Malínu. Asi ustupovali a při tom ukradli téměř všechny koně z celé vesnice. Toto jediné použití skrýše, dost možná, že někomu z nás – zbývajících Čechů, zachránilo život.

To byl poslední den německé vlády a vyvražděný, vypálený a zničený Český Malín byl ještě jednou totálně ožebračen.

Pan D. Vondráček, dokumentarista, o Českém Malíně dobře ví. V Lidových novinách 22. 1. 2011 to přiznává. Přesto dále točí filmy o poválečné odvetě na Němcích. Za film o vyvraždění Českého Malína by totiž peněžité odměny od sudeťáků nedostával. Cenu F.Werfela mu předávala sama E. Steinbachová, která otevřeně hlásá, že "Češi za Němců málo trpěli.“ To je pravá tvář těchto „takéhumanistů.“ O šesti ostatcích patrně esesáků a vlastizrádců ze vzorové vesnice SS točí filmy, televize týden denně přináší zprávy o jejich exhumaci, ale o tisíci zavražděných vězňů včetně nejmenších dětí v pochodech smrti na konci války, se mlčí.

Neúnavně při tom lžou o nevinných obětech. Jako by národ, který se dopouštěl těchto hrůz, byl nevinný...

A na toto hanobení našeho národa všichni České televizi ještě platíme, a to jak přímo poplatky, tak i daněmi.