Pravá tvář Němců (z volyňského Zpravodaje)
Jiří Vacek
Miluška jako Volyňská Češka dostává pravidelně Zpravodaj Sdružení Čechů z Volyně.
V každém čísle nejméně jeden z obyvatel Volyně vzpomíná na řádění Němců na Volyni ve válce. Na rozdíl od Protektorátu na Volyni Němci již ani nepředstírali něco jako práva, prostě vraždili, loupili, znásilňovali a vypalovali, jak se jim zlíbilo.
Následující úryvek A. Stárkové nelíčí vůbec nic mimořádného, ale denní život Čechů na Volyni za války pod Němci. Součástí článku, kterou neuvádím, je i líčení, jak Němci nechávali umřít hlady denně stovky válečných zajatců.
Zde je onen úryvek - Anna Stárková: Kam až sahá paměť, Zpravodaj 5/2010
Projela jsem několika obcemi, městem Zdolbunovem a k němu přilehlou velkou ukrajinskou obcí, za níž asi tak ve vzdálenosti půl kilometru byla osamělá, opuštěná chalupa. Když jsem se k ní přiblížila, vyběhl proti mně SS s velkou pistolí, namířenou na mne a donutil mě sestoupit s kola, abych mu předložila osobní průkaz. Poté mi poručil, že musím do chalupy k záznamu. Ale místo do chalupy mne vedl dozadu za ni, kde byla studna, postavil mne k této studni a že musím sundat prsteny snubní, i druhý s akvamarínem, dát mu je a pak ještě, že mu musím být po vůli. Jestli to nesplním a budu se bránit, tak mne zastřelí a hodí do této studny. To víte, můj mozek začal velmi intenzivně pracovat, jak bych se z této situace dostala se zdravou kůží. Měla jsem štěstí, po téže cestě, kterou jsem přijela já, se blížil selský povoz s jedním člověkem na voze. Nacista mi poručil, abych stála u studny, a sám šel k přijíždějícímu povozu, zastavil ho a propustil. Já jsem se zatím schovala za druhý roh domu, a když se vracel zpět, oběhla jsem chalupu a utíkala i s kolem přikrčená po nerovném terénu, až když jsem si myslela, že mne nemůže zasáhnout, kdyby střílel, nasedla jsem na kolo a ujížděla zpět domů. On za mnou utíkal, hrozně nadával, ale přesto se mi podařilo utéci.
Tento příběh jako jeden z mála dopadl dobře. Většina končila hrůzně. Takto si Němci přestavovali svou vládu nad pro ně méněcennými Slovany. Po jejich vítězství, jak plánovali, by toto čekalo nás všechny.
Co je společné těmto hrůzným příběhům? Nevyskytuje se v nich jediný slušný nebo dokonce hodný Němec. Ti „lepší“ jen poslouchali a vraždili pouze na povel. Ti horší se chopili příležitosti a dokonale ji využili pro uspokojení svých zvrácených choutek.
Za tyto zločiny bylo odsouzeno jen pár špiček. Ti řadoví vrazi a násilníci spravedlnosti utekli. Pokud válku přežili, stali se z nich vážení občané. Bojovali přece za vlast. Pobírali penzi o jaké se jejich obětem ani nezdálo.
Dnes si hrají na oběti Čechů, Poláků a Rusů a stavějí si pomníky, že byli vyhnáni.