Potíže s německou snahou o hegemonii
Jiří Vacek
Dějiny Německa od dob pruských králů a Bismarcka jsou dějinami snahy Němců o dosažení nadvlády nad ostatními zeměmi Evropy. Ta vedla k celé sérii válek s ostatními státy Evropy. Tak zmizelo samostatné Sasko, Bavorsko, od Dánska bylo k Německu připojeno Šlesvicko–Holštýnsko. Bylo napadeno Rakousko-Uhersko, to dokonce ve dvou válkách, ve kterých Němci uloupili na Českém království téměř celé Slezsko. Poražena byla i v roce 1870 Francie.
Tak Německo postupně získávalo stále větší moc a územní rozlohu. Rozhodný pokus o vládu v Evropě podniklo Německo ve spolku s Rakouskem v prvé a druhé světové válce. Po tomto nezdaru se Němci svých plánů na hegemonii nevzdali, ale pokračují v nich místo válkou politickými prostředky.
Činí tak popíráním a přepisováním toho, čeho se ve válkách dopustili a očišťují se svalováním viny na druhé například poukazováním na údajně nespravedlivý odsun Němců z Československa.
Do této trvalé agrese patří i stálé stavění Čechů do role podřadného národa, který za vše, co má dobrého, vděčí Němcům. Ve svých tvrzeních jdou tak daleko, že podle nich všechna česká města postavili Němci a Praha je „staré německé město“.
Zamlčují, že skutečná kulturnost národa se pozná podle mírumilovnosti národa a nikoliv neustálou agresí proti ostatním státům s cílem je zničit a obyvatele vyvraždit. Trvalé německé snahy o hegemonii si všiml v Lidových novinách z 12. 11. jejich redaktor Zdeněk Petráček.
Článek je velmi poučný; popisuje, jak Německo vede Evropskou Unii a rozhoduje svou mocí zcela suverénně za druhé a o druhých. Jednou z ukázek tohoto rozhodování je i vztah k azylantům a jejich přidělování závaznými kvótami do dalších zemí EU. Z článku vyjímám:
Když šlo o přijetí povinných uprchlických kvót, o to, aby důsledky německé politiky nesly i jiné státy, Berlín tlačil v EU na většinové hlasování. O. K., bylo to podle evropských pravidel. Ale když šlo o zásadní kroky, jako je rezignace na evropskou dohodu či její opětné respektování, Berlín se rozhoduje sám. O tom v EU nikdo nehlasoval, ač důsledky těch rozhodnutí zasáhly evropský (schengenský) areál volného pohybu.
Nelze nevidět, že Německo si v běženecké krizi poškodilo pověst hegemona EU. Německou hegemonii Evropa zná už z časů Bismarcka. Ale v unijní Evropě měla být ta hegemonie jiná, konsenzuálnější. Teď vidíme, že není. A vidí to i Afričané a Turci na summitu na Maltě. Jednají tam s EU nebo s Německem? Takto se mohou ptát. Konec citace.
Hegemonistické snahy Němců jsou v jejich dějinách velmi patrné a projevují se velmi výrazně. Považují se za vyšší a lepší národ než národy ostatní. Od toho zřejmě odvozují právo rozhodovat o druhých a vládnout jim.
Od dob pruských císařů až po Hitlera útočná válka byla Němci všeobecně přijímána za zcela oprávněný prostředek uplatnění jejich německého práva na vedoucí úlohu.
Jejich přesvědčením bylo a u mnohých stále je, že tam, kde se Němci usídlí v cizí zemi, získávají tím i právo na tuto zem a s ním i na výjimečné postavení v takové zemi.
Z tohoto postoje vyplývá i jejich chování k hostitelským státům. Cítí se více Němci a jako občané Německa a nikoliv jako občané hostitelské země. Proto se v případě střetu Německa s touto zemí nechovají jako občané hostitelské země, ale dokonce pomáhají své německé vlasti proti zemi, kde sídlí. Také se snaží zemi, kde sídlí, připojit k Německu.
To se za 2. světové války projevovalo organizací pátých kolon, které aktivně rozkládaly napadenou zem, ve které sídlili, ve prospěch německého útočníka. To nebyl zdaleka jen případ Československa, ale i třeba Francie a Polska, jejich pátých německých kolon, které Německu pomáhaly tyto země porazit.
I z dnešního chování odsunutých Němců a jejich nepřátelské propagandy proti nám vyplývá, že nevidí v tomto svém počínání nic zlého a stěžují si, že byli za toto rozvracení ze země, proti které se tak provinili, vyhnáni.
Nejen svou vinu neuznávají, ale dělají z nás viníky svého osudu. Zveličují počty Němců, kteří se po válce stali terčem pochopitelné odplaty za své zločiny a nejméně desetinásobné počty Čechů, které aktivně pomáhali vraždit, pečlivě zamlčují. Neuznávají v tomto případě zcela jasnu příčinu – zločiny Němců a spravedlivý hněv nad tím, čeho se více než 6 let na českém národě dopouštěli.
Takové nároky a způsob myšlení jsou samozřejmě pro země, které Němce zvaly, aby se v nich usídlili, naprosto nepřijatelné. Němečtí usedlíci jako všichni ostatní jsou povinni ctít zákony země, která je hostí a jako její občané se i chovat. Něco takového Němci neuznávají a v příměru z dneška se chovají jako islámští imigranti v Evropě. Jejich značná část se také nechce přizpůsobit zemi, která je hostí, ale naopak prosazují, aby se země a jejich obyvatelé chovali podle jejich představ a nároků. Obdoba s Němci a jejich chováním k Čechům a k jejich zemi je velmi přiléhavá.