Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Nacisté a jejich příznivci nás neustále zahrnují nenormálním způsobem myšlení. Spočívá zejména v neustálém demagogickém opakování těchto lživých postojů a tvrzení:

1/  Začátek dějin se počítá od data, ve kterém bylo Německu a Němcům takzvaně „ublíženo“, Co bylo před tím, to neexistuje. Trpí naprostou ztrátou paměti. O existenci příčin a následků, které přinášejí, se mlčí.

Tento jev se projevuje zřetelně v tvrzeních typu: „A bylo to již po skončení války.“ Pro ně se počítá jen to, co se stalo po podepsání příměří 8. 5. 1945. Co bylo před tím, neexistuje. Desítky milionů nevinných, co Němci zavraždili, jako jejich oběti neexistují. To s údajným následným utrpením Němců nijak nesouvisí.

2/ Nepřipouštějí princip odvety za jimi spáchané zločiny ani možnosti obrany proti jejich nejhorší agresi.

To se velmi zřetelně ukazuje na rozdílných postojích k událostem, ve kterých oběti byli spojenci nebo Němci sami. Když Němci bombardovali nevinné Španěly, Poláky, Holanďany, Angličany a Rusy, nejen bylo vše v pořádku, ale celý národ nad tímto vítězným tažením jásal.

Když se poměr sil ve vzduchu obrátil a bomby začaly padat na německá města, najednou šlo o spojenecké zločiny.

Tytéž německé ženy, které byly hrdé na své muže, jak bezohledně bombardují nevinné civilisty cizích měst a oslavovaly je za tento teror, najednou viděly ve spojeneckých letcích, kteří jen opláceli to, s čím Němci začali, zločince.

A nejen viděly. Když se jim po sestřelení letci dostali do rukou, tak je mučily a nakonec zavraždily. To vůbec nebyly ojedinělé výstřelky, ale pravidlo. I sami němečtí vojáci se těchto zločinů na zajatých vojácích dopouštěli. Dokonce musel proti této sérii zločinů vystoupit W. Churchill a pohrozit obdobnou odvetou.

Já, na rozdíl od přátel německých nacistů, ztrátou paměti netrpím. Velmi dobře se pamatuji, jak na začátku války všichni Němci jásali nad bombardováním Londýna a dalších anglických měst.

Němečtí hrdinní letci svrhli na Angličany tuny bomb. Zavraždili 40 000 nevinných anglických dětí, žen i mužů. Milion Angličanů přišlo o domov. Některá města byla doslova celá zničena jako Coventry.

Žádnému Němci utrpení těchto nevinných lidí nejen nevadilo, ale všichni společně jásali, jak ti Angličané dostávají, co jim patří. Němci se tehdy doslova neustále chlubili, jak jsou v tomto vraždění zdatní. Dodnes mám před očima všude vylepené letáky s vyobrazením vybombardovaných anglických měst s posměšnými texty na Angličany. Rozhlas i noviny této německé slávy byly plné. Do nekonečna bylo všude slyšet hymnu „statečných“ německých letců  „Denn wir fahren gegen Engelland“ – letíme na Anglii. Filmové týdeníky přinášely záběry tohoto hrdinského německého počínání.

Nezapomeňme, že toto teroristické bombardování měli již Němci nacvičené z doby občanské války ve Španělsku. Tehdy také vraždili bez zábran ze vzduchu nevinné španělské vesničany. Trénovali na nich bombardovací nálety na Anglii. Němci se na teroristické bombardování dětí a žen plánovitě připravovali.

Po Španělech byli takto ze vzduchu vražděni Poláci ve Varšavě a Holanďané v Rotterdamu.

Teroristické bombardování civilních obyvatel mělo u Němců svou dlouholetou tradici. Angličané nebyli ani první ani poslední, kteří byli takto postiženi. Stejně nemilosrdně německá Luftwaffe vyvraždila civilisty v ruském Stalingradu.

I když spojenecké letectvo nakonec zabránilo leteckému bombardování anglických měst, Němci s vražděním anglických dětí a žen prakticky nepřestali až do konce války pomocí raket V1 a V2. Ještě v roce 1944 dopadaly tyto rakety na Anglii a zabily přes 10 000 civilistů, včetně velkého počtu dětí a žen. Způsobily i velké ztráty na obytných domech a to vše, ač jak se Němci hájí „válka byla prohraná“. Byla prohraná, když spojenci bombardovali Německo. Když Němci vypalovali smrtící rakety na Anglii, ta samá válka zřejmě prohraná nebyla.

Právem bychom očekávali, že v demokratickém Německu a mnoho let po válce bude zvrácený trend dělat z obětí válčení vrahy odsouzen a veřejným míněním potlačen.

Děje se však pravý opak. Bombardování německých měst na konci války se hlasitě prohlašuje dokonce za válečné zločiny. Co dělala sama německá Luftwaffe celou válku a ještě před ní ve Španělsku, kde trénovala na vesničanech budoucí teroristické bombardování Anglie a dalších zemí, se nejen nezvažuje, ale ani se o tom nemluví, jako by to vše bylo v naprostém pořádku a dokonce ani neexistovalo.

Ti, co mučili a lynčovali skutečné hrdiny, sestřelené spojenecké letce, nebyli potrestáni, ale nebyla ani snaha se tím zabývat.

Jak je toto vše, tento naprostý nedostatek citu pro spravedlnost u části Němců, možné?

Vysvětlení spočívá v dlouhodobém přesvědčení německé veřejnosti o nadřazenosti Němců nad ostatními národy, které nepokrytě hlásala i sama německá hymna: „Německo, Německo, nade všecko ve světě.“

Němci byli a stále jsou v určité míře přesvědčení o tom, že jsou nadřazenou rasou, která má svaté právo vládnout jiným. Když se ti „jiní“ nepoddají dobrovolně, jsou všechny prostředky, donutit je vzdát se, dobré a plně oprávněné. Jsou přece nadřazeni ostatním, kteří jsou méněcenní, jako Židé, Poláci, Češi a další.

Ze stejného pohledu je v očích Němců, kteří jsou zpracováni touto propagandou, jakýkoliv odpor proti německé agresi, kterou propagují a uskutečňují svou nadřazenost, již z principu sám o sobě zločinem. Odpor proti nim, nadřazeným, je již sám o sobě nepřípustný pro německou nadřazenost.

V očích takto zpracovaných lidí jsou němečtí letci, vraždící Španěly, Poláky, Holanďany, Angličany a Rusy hrdiny a nositeli správného světového řádu.

Ti, co se těmto zločinům brání, jsou proto zločinci.

Samo odsouzení spojenců z postoje: „Bylo to přece zbytečné, protože Německo bylo poraženo nebo dokonce bylo již po válce“, je naprosto neslýchaným lhaním.

Když již bylo Německo poraženo, proč Němci nepodpořili vzpouru německých důstojníků proti Hitlerovi, ale bojovali dál? Proč německé ženy se nevzbouřili v zájmu svých dětí proti Hitlerovi a nesnažili se válčení zastavit a zachránit jejich životy před zbytečnou smrtí? Místo v Hitlerovi viděly příčinu svého utrpení ve spojeneckých letcích. Proč právě ony samy a jejich děti v Hitlerjugend na konci války v mnoha případech pomáhali vraždit zubožené vězně z pochodů smrti?

Toto vše jsou nezpochybnitelná a ověřitelná fakta. To nebyly ojedinělé výstřelky, ale běžné chování Němců vůči zajatým spojeneckým vojákům a vězňům z koncentračních táborů. Proč se těmto hlasům, dělajících ze skutečných hrdinů, kterými spojenečtí vojáci byli, zločince, nepřipomene vraždění vězňů v koncentračních táborech, které probíhalo až doslova do posledních hodin války, je velmi a velmi znepokojující.

Proč se těmto hlasům nepřipomene i osud 74 malých lidických dětí, které byly odebrány násilně rodičům a měly být údajně převychovány, když to byla vědomá německá lež? Ve skutečnosti byly nahnány na korbu náklaďáku a následně pomalu a bolestivě umučeny k smrti výfukovými plyny motorů.

I na tomto zločinu mají svůj podíl všichni ti, kteří svým obdivem k Hitlerovi a slepou poslušností k jeho rozkazům, páchání těchto zločinů umožnili.

Kdyby německá společnost si byla vědoma těchto pravd, tak by mlčela z pocitu odpovědnosti za spáchané zločiny ve válce. Místo toho pořádá desetitisícové manifestace proti bombardování německých měst ke konci války, kterou sice Němci již prohráli, ale bojovali dál a co je mnohem horší, vraždili vězně doslova i 3 hodiny před osvobozením z koncentračních táborů a v Čechách dokonce i po kapitulaci ještě několik dnů.

Tato fakta – nemožnost nahlédnout vlastní vinu a dělat z obětí vrahy, jasně ukazuje, že ti, kteří dnes manifestují proti náletu na Drážďany na konci války, jsou stále v mysli přesvědčeni, že se za války Němci ničeho zlého nedopustili a zločiny páchali spojenci, když bojovali proti Hitlerovi a těm, kteří mu byli věrni až do posledního výstřelu. Je faktem, že jich bylo velmi a velmi mnoho.

Hitler je pryč, ale přesvědčení o vlastní výjimečnosti v mnoha Němcích zůstává a projevuje se zřetelně v protestech proti bombardování a děláním vrahů z obětí.

Přesvědčení o vlastní výjimečnosti nevynalezl Hitler a nebyl zdaleka první, kdo je učil. Je v Němcích dlouho a hluboce zakořeněno a mnozí si jej ani neuvědomují, ač s ním myslí a jednají v souladu.

Způsob myšlení, ve kterém je nám vše dovoleno, vše, co uděláme, je správné, jen proto, že jsme ti vždy správní a nějakým způsobem vyvolení je zdrojem mnoha zel.

To není zdaleka nic nového. Křesťané jménem zakladatele náboženství lásky, Ježíše Krista, vyhubili mnoho národů, protože byly přece „pohané“. Josue ve Starém zákoně také dostává od „Boha“ příkaz, aby pobil všechny nevěřící včetně žen a dětí. Panny si mohli ti od Boha vyvolení nechat.

Podle stejného přesvědčení dnes někteří muslimové vraždí ty „druhé“, protože věří ve svou vyvolenost od Boha.

Ti všichni, kteří podlehli klamu své vlastní vyvolenosti, jsou plně přesvědčeni, že je plným ospravedlněním pro vraždění druhých.

I mnoho křesťanů také ještě dnes věří v tuto svou vyvolenost. Jak by bylo jinak možné, že jak přiznala vláda Austrálie, ještě v roce 1970 byly odebírány děti původních australských národů jejich rodičům a dávány do „správné“ výchovy v sirotčincích…

Opravdu ryzí projev křesťanské lásky. Zdaleka není ojedinělý ani dnes. Stále mnoho zaručeně „pravých“ a od Boha vyvolených křesťanů věří v tuto svou pravdu. Je pro ně neodolatelná. Jsem-li vyvolený, přece vše, co dělám, je vždy i správné.