Jiří Vacek - duchovní učitel

Petr Bělský

Rád bych se zde se zpožděním s čtenáři podělil o pár zajímavých skutečností. V roce 2009 jsem shlédl reportáž na internetu německého ZDF (2. kanál německé veřejnoprávní televize). Mluvil tam bezmála devadesátiletý pan Ludwig Baumann, který za 2.světové války dezertoval ve Francii z Wehrmachtu. Byl na útěku chycen, nejprve odsouzen k smrti, ale později mu byl trest zmírněn a válku přežil. Pak od konce války, tj. od roku 1945, usiloval o rehabilitaci dezertérů i jiných vojáků Wehrmachtu, kteří se nacismu nějak postavili na odpor, jelikož stále byli v demokratickém západním Německu považováni oficiálně za zločince podle stále platných válečných rozsudků. Také například narozdíl od ostatních válečných penzistů z Wehrmachtu či z elitních nacistických jednotek SS „zběhové“ nepobírali veteránský důchod. Odsouzených dezertérů bylo asi 30 tisíc, z chycených pak asi 20 tisíc bylo hned popraveno a většina zbývajících zemřela v koncentračních táborech. V roce 1990 založil pan Baumann s asi 40 dalšími dosud žijícími oběťmi Spolkové sdružení obětí nacistické vojenské justice. Podle jeho slov se od války vystřídalo tuším 15 vlád a ani jedna je nerehabilitovala. Mezitím dokonce došlo ke znovusjednocení Německa. Až v roce 2002 se podařilo prosadit jejich paušální rehabilitaci a teprve v roce 2009 všech takzvaných „válečných zrádců“ – to byli například lidé obvinění z jiného politického smýšlení či podpory válečných zajatců a Židů. V této době už jistě naprostá většina přeživších obětí stejně mezitím zemřela (v roce 2002 údajně ještě žilo asi 200 „zběhů“). Proti rehabilitaci se dlouho stavěla například i vládnoucí koalice CDU/CSU (CDU = Křesťansko-demokratická unie Německa, CSU = Křesťansko-sociální unie Bavorska) za éry dlouholetého německého kancléře Helmuta Kohla, který byl předsedou CDU. Kohlova CDU/CSU odůvodňovala neochotu k rehabilitaci tím, že nacistické soudy nejednaly vždy jen proti právu. Odpůrci rehabilitace též argumentovali, že dezertéři často způsobili smrt jiných vojáků. Mimochodem členkou téže strany jako Kohl je i nynější kancléřka Merkelová a byla ministryní i bývalých Kohlových vlád a jeho oblíbenkyní.

O tomto tématu pojednává například tento článek na Britských listech: http://blisty.cz/art/46821.html

V Rakousku rehabilitovali dezertéry z Wehrmachtu dokonce až teprve v roce 2009. O tom, jak se k nim Rakušané v poválečném období chovali, se lze dočíst v článku „Rakousko rehabilitovalo dezertéry z wehrmachtu“ z 22.10.2009 v internetovém vydání časopisu Týden.

Z tohoto článku cituji následující tři odstavce:

Wadani se narodil v roce 1922 v Praze, po rodičích měl ale občanství Rakouska. Po obsazení obou zemí nacisty musel proto narukovat, za Německo ale bojovat nechtěl. V roce 1944 dezertoval z fronty a přeběhl k Britům. Konec války pak prožil jako voják československých jednotek v Anglii.

"Rakušané bojující proti Německu tam nebyli, ale byli tam Poláci a Češi. Řekl jsem si, že jsem rozený Pražák, tak se tam přihlásím," vylíčil svůj osud Wadani na webu čt24.
 Po válce odešel za matkou do Vídně. A čekal ho šok: "Byli jsme ti nejhorší." Jako "zbabělí zběhové" to prý pociťovali všude, na úřadech, při hledání práce. V každém novém zaměstnání čekala na člověka v 60. nebo 70. letech jako první otázka: "Kde jsi sloužil?" "Jako dezertér byl každý hned odepsaný," potvrzuje historik Stephan Roth z vídeňského dokumentačního archivu rakouského odporu.

Dnes už podle Wadaniho není nálada ve společnosti vůči někdejším dezertérům tak úplně nepřátelská. Mnozí z nich nicméně ze strachu nadále zamlčují svou minulost, proto také není přesně znám jejich počet. Přijatý zákon anuluje veškerá usnesení soudů SS, vojenských soudů a zvláštních soudů z doby války, která se týkala vojenských dezertérů, odbojářů, odmítačů služby z důvodu svědomí a dalších údajných zrádců.