Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pramen: ČT 2, 19.2.2012, 20 hod.: „Heydrich – konečné řešení“, díl 25.

Konečně televize ukázala Němce v jejich neskrývané zvířeckosti, když se zabývala prvým obdobím stanného práva v roce 1942 před Heydrichovou popravou.

Na kameru promlouvala pamětnice, tehdy šestnáctiletá dívka. Rodiče jí zatklo Gestapo. Jí zavolali k výslechu. Po hodinách řvaní a vyhrožování, když nic neřekla, zmlátili ji – nezletilou dívku gestapáci tak, že jí praskl ušní bubínek. Když vyšla ven, teta, která na ní čekala, ji nepoznala. Dívka úplně zešedivěla. Jeden z gestapáků, kteří ji týrali, uměl dobře česky: sudeťák. Ti tyto služby pro obrovskou nenávist ke všemu českému horlivě vyhledávali. Jejich obětí byly tisíce včetně mého otce. Udávali s nadšením.

Pak její rodiče, jako stovky dalších, zastřelili. Němci takto nejen vraždili, ale zároveň i kradli. Odsouzeným zabavili vždy veškerý majetek včetně bytu. To postihlo i tuto dívku. Z bytu rodičů ji vyhodili. Zůstala stát před bytem jen s tím, co měla na sobě. Ani doklady si nemohla vzít. Zoufalá situace. Měla zároveň obrovské štěstí, že ji neposlali do koncentráku jako se stalo dětem mnoha popravených. Většina jej nepřežila.

Dochovaly se zápisy z Ivančic na Moravě, jak majetek zavražděných byl rozdělován ivančickým Němcům, sousedům popravených. Ti přímo posílali žádosti na příslušný německý úřad o přidělení věcí svých popravených českých sousedů. To bylo to vzorové soužití s Němci.

Němci, jako ve všem, i ve svém loupení měli naprostý pořádek. Takže si můžeme přečíst, že jistý soused popraveného dostal postel a k tomu sadu příborů, jiný skříň a podobně.

Takovým lidem, jako byli tito Němci, se říká „lidské hyeny“. Zavraždit a ještě okrást. Ivančický příklad nebyl naprosto ojedinělý, ale naprostým pravidlem. Němci se přímo dychtivě obohacovali majetkem, ať již popravených nebo odeslaných do koncentráků. S radostí zabírali jejich celé byty včetně zařízení.

Odsouzené stříleli oddíly Schutz Polizei. Účast na popravách bylo možno odmítnout, ale nikdo tak neučinil. Jejich jména se dochovala. Po válce vypovídali, že jednali podle práva. Nic špatného v tom neviděli.

Odsouzeným k smrti zavazovali oči. Nikoliv ze soucitu s nimi, ale z ohledu na popravčí vrahy: aby je neděsili oči umírajících.

Každý z vrahů věděl, že střílí pouze ostrými náboji. Slepé pro zmírnění výčitek byly zakázány. Popravovaly se i těhotné ženy, ač to i německý trestní řád zakazoval, nezabránil tomu ani vzdělaný německý právník, jinak předseda německého stanného soudu.

Brněnští Němci si vraždění Čechů velmi oblíbili. Chodili se rádi a houfně dívat na jejich popravy do Kounicových kolejí, kde měli vybudováno dokonce jakési hlediště, aby vše mohli dobře vidět a nic jim neuniklo. Dokonce nelitovali tří marek, které se vybíralo jako vstupné na tuto podívanou.

A tyto Němce máme litovat a dokonce se jim mnozí Češi omlouvají.

K tomu se vztahuje i zpráva, kterou uvádějí dnes (18.2.) Lidové noviny.

Cituji přesně a celé:

Klidný konec politického víkendu narušila zpráva Československé televize, v níž byl citován výrok P. Pitharta v rozhovoru pro německý deník Die Welt. Český premiér v něm údajně říká, že pokud by Německo anulovalo mnichovskou dohodu od samého počátku, byl by prezident Havel ochoten umožnit uplatnění restitučních nároků sudetských Němců. LN, 25.2.1992

Tak to je v praxi ono vítězství pravdy a lásky.

A co ze zprávy vyplývá? Německo dodnes tvrdí, že Mnichovská dohoda byla ve své době platná. Jinými slovy: rozbití Československa pomocí sudetských Němců a zabrání našeho pohraničí bylo správné.

A my se zase omlouváme a omlouváme. To je výsledek psaní německých novin v češtině. Dnes nás nevěší a nestřílejí, nikoliv, že by mnozí nechtěli, ale protože nemohou. Za to účinně zabíjejí ducha národa a opět, jako vždy se nacházejí kolaboranti, kteří jim v tom pomáhají. Německé peníze přece nesmrdí.

Z hlediska běžného člověka je popsané chování Němců, na kterém se ve větší nebo menší míře podílel každý Němec včetně německých žen a Hitlerjugend, tak úděsné, až je to nepochopitelné.

Tito kulturní lidé mysleli takto: „Zastřelili nebo oběsili mého českého souseda? To je dobře. To se musí využít. Půjdu se podívat, jestli se nám něco z jeho domácnosti nehodí. Nebo bude lepší se rovnou nastěhovat do jeho bytu?“

„Dostal jsem rozkaz střílet české muže a ženy? No tak je postřílím nebo pověsím. Rozkaz je rozkaz, tak je to v pořádku. Nejsem od toho, abych posuzoval, co je dobré a co ne. Je mezi nimi mladá žena v 7. měsíci těhotenství? To nevadí. Jde přece o méněcennou, otrockou rasu. Světu jejich likvidací jen prospěji“.

„Budou věšet nebo střílet české ženy a muže? To nemohu zmeškat. Takový zážitek si nemohu nechat ujít. Jdu se podívat. Rád za to ty tři marky zaplatím.“ Není náhodou, že mezi těmito diváky byly i mladé Němky.

Na popravy Čechů se nechodili Němci dívat jen do Kounicových kolejí, ale i jinde. Jiří Beneš ve své knize „V německém zajetí“ popisuje, jak v jeho koncentráku Dora se mladé Němky, civilní zaměstnankyně, opravdu praly, jen aby dostaly co nejlepší místo na takovou pro ně zábavu. „Utekl vězeň, byl chycen sestřelený spojenecký letec? Tak jej chytíme a lynčujeme samy“ – tak myslely a jednaly německé ženy a Hitlerjugend.

V seriálu o Heydrichovi se uvádí, že jen takto stanným právem odsouzených a popravených Čechů bylo přes 10 000. Kolik tisíc Němců se jen na těchto zločinech podílelo? Deseti tisíce. Od vysokoškolsky vzdělaných právníků, řadových úředníků až k vraždícím vojákům. A ti, co nebyli přímo zúčastnění jim poskytovali veškerou podporu: vojáci svými zbraněmi, ostatní svou naprostou poslušností. Není znám jediný případ nějakého nesouhlasu. Proto jsou vinni všichni. Věděli o tom všichni, protože se svým vražděním Němci vůbec netajili. Protektorátní noviny každý den na titulní stránce otiskovali dlouhé seznamy nevinných popravených obětí. Žádný Němec proto nemá omluvu, že nevěděl. Věděl a dokonce tyto zločiny schvaloval.

Z hlediska uvedených skutečností je plně pochopitelné, spravedlivé, že Brňané po konci války, své povedené „sousedy“ prostě poslali zpět do Německa. Nikdo by se nemohl divit, kdybychom s nimi naložili stejně, jak se chovali oni k nám. Jakákoliv lítost a soucit s nimi vůbec není odůvodnitelný. Pochody na památku jejich návratu do Říše jsou zneuctěním těch, které za 6 let zavraždili.

Daleko víc Čechů samozřejmě zahynulo bez soudu jen z rozhodnutí německého úřadu v koncetračních táborech buď hlady nebo byli umláceni k smrti či otráveni v plynových komorách. To jsou skutečně statisíce. .

Postavili těmto nevinným zavražděným Němci nějaký pomník – například v Drážďanech nebo Berlíně, kde byli Čeští občané ve velkém počtu popravováni sekyrou? Nikoliv. Místo toho staví dnešní Němci památník „vyhnancům“, kteří ochotně vraždili naše děti, ženy a muže a bez výčitek kradli majetek svým obětem. Podle nich jsme měli s takovými lidmi žít v jednom státě. Nepovažují chování svých otců a matek za války za nic špatného. Právě naopak: dožadují se omluvy od nás a je neuvěřitelné, že se jim vyhovuje.

Jak je možné, že proti něčemu tak zvrácenému protestuje jen hrstka lidí a ostatní mlčí nebo dokonce s tím souhlasí, je ohromující.

Došlo k hromadnému vymytí mozků celého národa a nikdo si toho ani nevšiml. To je zlé, moc zlé.

Co se nepovedlo Heydrichovi a jeho katům, to se povedlo německému tisku, který je vydáván česky.

Taková nedbalost k základním zájmům českého národa a jejich zanedbání je jak neodpustitelné, tak ve svých dopadech obrovským národním neštěstím. Něco jako Lipany a Bílá hora dohromady. Němci nám vnutili svůj způsob myšlení, aby nás mohli plně ovládat a vnucovat nám svou vůli ve svůj prospěch.

Část národa jim v tom horlivě pomáhá, část je pod vlivem mediální protičeské války netečná.