O právech a povinnostech
Jiří Vacek
Křesťanské hodnoty jsou skutečně všeobecně platnými hodnotami jen tehdy, když je vztáhneme na všechny lidské bytosti a nikoliv pouze na křesťany nebo dokonce na příslušníky některé z křesťanských církví, která si pyšně nárokuje vyvolenost.
Jestliže nás Ježíš učí milovat naše bližní včetně našich nepřátel, pak je zřejmé, že nás tak poučuje o boží vůli. A co Bůh chce, to i bez pochyb On sám i dělá, neboli Bůh miluje všechny bytosti, které stvořil a to stejně, ať jsou křesťany nebo příslušníky jiného náboženství nebo dokonce nevěřící.
Proto veškeré dělení typu „mimo nás není spásy“, je nejen nesprávné, ale dokonce opakem boží vůle. Bůh stvořil všechny bytosti a proto je také bezpodmínečně a vždy miluje, již proto, že jak říká Jan, miláček Páně: „Bůh je láska“. Je-li Bůh láska, může snad někoho nemilovat nebo dokonce chovat v nenávisti?
Všichni jsme dětmi božími a proto jsme všichni podstatně vyvoleni i když se nacházíme dočasně ve stavu, ve kterém jsme se od Boha oddělili. Je však jen na nás, zda a kdy se k němu vrátíme a spojení s ním obnovíme. Naše láska k bližním má však být dobrá, to jest moudrá a nikoliv nekritická. Pravá láska dokáže vidět i nedostatky a dokonce sklony ke zlu. Pomáhat nekritickou láskou tyto sklony rozvíjet a šířit jejich zlé vlivy, není pravou láskou, ale naopak škodí těm, které nekriticky milujeme.
To nám na druhé straně nedává právo „plnit boží vůli“ a ty, co věří jinak než my, nějak pronásledovat a dokonce jim upírat možnost spásy. Dnešní tak zdůrazňovaná politická korektnost není ničím jiným než ono dřívější plnění „boží vůle“. Na druhé straně svoboda každého jednotlivce má své hranice a končí tam, kde vede k upírání lidských práv těm druhým a to pod jakoukoliv záminkou.
Je třeba jasně říci, že neexistují pouze lidská práva a že mají své hranice a také, že jejich využívání s sebou nese povinnosti dopřát stejná práva druhým. Nelze jen si užívat svobody bez povinností, které s sebou přináší; je potřeba ji poskytnout všem, ale současně odmítnout práva, která neznají povinnosti. Základní z těchto povinností je tato práva poskytovat všem a bránit jejich porušování. Současně nelze jít tak daleko, aby práva jedněch braly svobodu druhým.
Menšiny určitě mají právo na svůj život, ale toto právo nelze prosazovat mechanicky a bez ohledu na práva většiny. Proto jakákoliv „pozitivní“ diskriminace nikdy není pozitivní, ale je vždy diskriminační. Jednu nespravedlnost nelze napravovat druhou.
Až již skutečně nebo zdánlivě diskriminovanému společenství by mělo být jasně řečeno: ano, jsme si vědomi vašich potíží a chceme vám je pomoci řešit, ale na prvém místě se musíte snažit vy sami a tuto pomoc účelně využít a převzít svůj díl zodpovědnosti za své postavení. Nemůžete se pouze dožadovat svých práv ani klást neomezené a nereálné nároky na pomoc. A také musíte přestat obtěžovat jiné občany v jejich potřebě klidu a nerušeného soukromí. Nemůžete očekávat vstřícnost od svých sousedů pro své nedostatečné hygienické návyky a pro potřebu nočních, hlučných zábav, které ruší soužití.
Právo na věcnou a pravdivou informaci i kritiku toho, co se nám nelíbí, je základním lidským právem a jedním ze znaků demokratické společnosti. Je proto naprosto nepřípustné je jakkoliv omezovat a to i z hlediska údajně „spravedlivých“ cílů. I diskriminovaní a společensky nepřizpůsobiví jsou kritizovatelní. Potlačování této kritiky uvedené záporné výstřelky nejen nezmění, ale potlačování takové kritiky jen přispěje k větší nespokojenosti s těmi, kteří jsou takto nesmyslně hájeni. To, co opravdu vydatně šíří nespokojenost a nesnášenlivost, je nemožnost dovolat se svých práv proti těm, kteří je porušují.
Rozdávat v takových případech nálepky rasismu nebo politické nekorektnosti je velké zlo, které každou společnost jen poškodí. Rozhodně nepřinese jakékoliv dobro. Vyhazovat za takovou kritiku z práce, je přesným opakem toho, k čemu máme směřovat.
Demokracie je opravdu diskuse v tom smyslu, že je možné opravdu o všem diskutovat. Jakékoliv tabu, které předem vylučuje nějaké problémy z diskuse, je jen zlá a pro demokracii zničující totalita. V tomto směru některé politické směry přebírají po církevních hodnostářích jejich dogmatickou štafetu. Tato politická korektnost není nic jiného než obyčejný církevní dogmatismus. Co se mně nelíbí, o tom se nesmí nejen přemýšlet, ale ani mluvit.
Když se odvážíme vzepřít, pak máme opět inkvizici s její plnou mocí včetně škod, které páchá. Mediální lynč nebo vyhazov ze zaměstnání jen nahrazují právo útrpné a upalování. Odvolání neexistuje.