Nový nepřítel české samostatnosti
Jiří Vacek
Němci jsou v nepřátelství k české státnosti neúnavní. A proto založili v České republice „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, Moravě a ve Slezsku.“ Již název sám je příznačný. Oni nežijí v České Republice ani český stát neuznávají, proto jim jméno v názvu chybí.
Ministerstvo vnitra doposud sdružení vznik ani nepovolilo a již vyvíjí usilovnou proti českou činnost. Usiluje o zrušení Benešových dekretů včetně odsunu Němců, což by ve skutečnosti znamenalo vyhnání Čechů z pohraničí. Jejich cíle a požadavky jsou naprosto stejné jako německého, sudetského landsmanschaftu, ale dušují se, že s ním nemají nic společného.
Ještě právně neexistují, ale již vydaly kupu protičeského štvaní: většinu českých měst založili Němci, husité byli lupiči a vrazi – prostě známé proněmecké lži.
O tom, že husité se bránili proti hordám křižáků z celé Evropy, které „křesťanský“ papež vyzýval, aby Čechy roznesli na kopytech svých koní ani řeč. Tím méně se dozvíme pravdu, že bojovali za svobodu osobního přesvědčení, kterou dnes právě sami Němci tak hojně zneužívají a odmítali věřit podle příkazů autorit.
I z jejich materiálů však vyplývá zásadní pravda: Němci jsou v Českém státě pouze přistěhovalci a nic víc. Usazovali se v Českém království na pozvání českých panovníků a stávali se tak jejich poddanými a tím i občany našeho státu. Z přistěhovalectví jim nevznikala vůbec nějaká jiná práva než ta poddanská a občanská k českým vládcům a Českému království. Již vůbec se svého života v naší zemi jim nevznikalo nikdy právo na nějaké výjimečné postavení jako je autonomie, sebeurčení nebo dokonce odtržení od našeho státu a připojení k Německu.
Jistě, i Němci mají právo na sebeurčení – ale ve svých zemích, ve svých státech – v Německu, Rakousku i v německém švýcarském kantonu a nikoliv v Českém státě a za jeho současného zničení a následné genocidy Čechů.
Právě naopak: se svým poddanstvím a s českým občanstvím přijali – a to zcela dobrovolně, celou řadu povinností k našemu státu: hlavně věrnost a povinnost jeho obrany.
Jelikož tyto své občanské povinnosti odmítli nejen plnit, ale spojili se proti svému státu, jehož byli občany s hitlerovským Německem, dopustili se na něm dokonce vícenásobné velezrady. Učinili tak v době ohrožení celého českého národa genocidou, což jsou přitěžující okolnosti.
Na takové zločiny byl a je u všech států – včetně nacistického Německa jediný trest a to trest smrti. Odsun provinivších se Němců spojený s upuštěním od jejich potrestání za provedenou velezradu byl proto vysoce humanistickým řešením.
Jen proto, že Němci jsou zatvrzelí závistí přesvědčeni o své výjimečnosti a oprávnění vládnout druhým, méněcenným národům, těmi jsme v jejich očích i my, Češi, nevidí proto v odsunu zaslouženou spravedlivou a velmi humanitní odplatu, ale zločin.
Je to totéž, jako když si křesťané myslí, že šířit i tím nejhrubším násilím svou jedinou pravou víru se Bohu líbí. V německých postojích i tento prvek samolibého postoje vyvolených křesťanů před Bohem jasně nalezneme.