Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Historici, psychologové, politici a další vědci se snaží objasnit, „jak je možné, že se tak kulturní a vzdělaný národ mohl dopustit tak hrozných zločinů?“

Odpověď je jednoduchá a tkví v německé povaze. Oni to za zločiny nepovažují. Oni jsou národ nadřazený všem ostatním a mají proto právo je vést. Když nechtějí, tak mají Němci plné právo je k tomu donutit násilím, což je jak válka, tak vyvraždění celých národů. Pro německý národ vraždění cizinců nebylo zločinem, ale jejich právem, vyplývajícím z jejich nadřazenosti.

Češi se o tomto německém přesvědčení o sobě „jsme nadlidé“ denně přesvědčovali za okupace. I ti slušnější Němci si mysleli, že jsou nám nadřazení a využívali výhod svého postavení v Protektorátu. Vyjadřovali jsme tuto pravdu stručně: „Dobrý Němec, mrtvý Němec.“

I Jiří Beneš si tuto otázku: „Jak je to možné?“ v lágru pokládal a pokud mohl, hovořil o ní s některými Němci. Samozřejmě ne s esesáky. Ti by ho ihned na místě zmlátili. Tázal se těch „slušných.“ Co zjistil, uvádí ve své knize na str. 132. Cituji.

Ošetřovatelé a lékaři byli přímo podrobeni blokovému. Náš blokový nebyl zlý člověk. Byl to německý politický vězeň, který sem přišel z Dachau a byl odtud přece jen zvyklý na slušnější zacházení s nemocnými. Ale rozkazy esesmanů poslouchal slepě a nedbal, zda při tom zničí lidské životy či nikoli. Ani nejlepší Němec nedokázal považovat „Ausländry“ za rovnocenné. Vždy v něm bylo příliš mnoho opovržení a pocitu nadřazenosti nad barbary, jímž osud nedopřál tolik štěstí, aby se narodili Němci. Viděl jsem tisíce Němců v Auschwitzu i v Nordhausenu hodně zblízka, byli mezi nimi vrazi i lupiči z povolání, vývozci žen do jihoamerických nevěstinců, násilní smilníci i zloději, byli mezi nimi politikové katoličtí, sociálně demokratičtí i komunističtí, analfabeti i univerzitní profesoři, následovníci bible i atheisti, ale nebylo mezi nimi ani jednoho jediného, ani jediné výjimky, nebylo mezi nimi nikoho, kdo by cizince považoval za člověka stejně cenného jako je on, Němec. A nebylo mezi nimi ani jednoho jediného, který by nepovažoval každý prostředek za dobrý, sloužil-li němectví. Bylo mezi nimi mnoho odpůrců fašismu a hitlerismu, ale jen proto, že Hitler vládl a oni nevládli. Každý z nich byl ve svém nitru ochoten totéž dělat, kdyby sám byl diktátorem. A každý byl až do nebe pyšný na každý válečný úspěch, i když se dál jménem Hitlerovým. Pro každého z nich to byl úspěch německého národa, nový důkaz, že oni – Němci – stojí vysoko nad ostatními. A pro každého z nich byl i loupežný vrah německý nekonečně cennější než kterýkoli cizinec a než všichni cizinci dohromady. Nebylo příjemné cítit tuto nadřazenost právě u našeho blokového, u člověka, který jinak se choval slušně a který mohl mít dost inteligence, aby dovedl pochopit, jak je to nesmyslné a neoprávněné.

S tímto svým názorem se ani netajili před civilními zaměstnanci lágru.

Opět J.Beneš ve své knize, str.274.

Dne 25. ledna 1945 přijel do Dory generál eses a měl bojovnou řeč před všemi civilními zaměstnanci Mittelbau. Shromáždění bylo v tunelu, řeč byla rozhlasem přenášena do všech hal a my, vězni, slyšeli jsme každé slovo. Smysl řeči byl krátký: V několika týdnech obrátí se úplně vojenská situace, Němci přejdou do ofensivy a vyženou napřed Rusy a pak i Angličany a Američany. Práce na tajných zbraních je nejdůležitější část příprav. Osud Německa závisí na pracovitosti a bdělosti Němců, pracujících ve vojenských továrnách.

„Zde u vás,“ pokračoval eses generál, „pracují vězni. Na vás je, aby opravdu pracovali. Vy jste Němci, oni jsou cizinci. Nejsou to lidé jako vy, je to jen pracovní síla. Této pracovní síly máme nadbytek. Na vás je, aby jí bylo využito. Nedbejte, že některý z nich padne. Za jednoho v krematoriu můžeme vám dodat deset živých. Když všichni padnou, dodáme vám jiné. Nejsou zde, aby byli živí, jdou zde, aby pracovali. Dostaňte z nich vše, co v nich je, až je vyčerpáte, dostanete tolik nových, kolik jich budete potřebovat. Nedejte se klamat, tváří-li se některý z nich jako člověk. Pamatujte stále, že jsou to nepřátelé, že jejich bratři zabíjejí naše bratry, pustoší naše německá města, znásilňují vaše sestry. Všichni musí být zničeni, ale než budou zničeni, musí dát svou pracovní sílu pro naše vítězství!“

Němečtí civilisté včetně žen zaměstnaných v táboře, dobře věděli, co se děje. Nikdo ani ženy nejen neprotestovaly, ale toto vše podle nich bylo v pořádku. Němci jsou nadlidé a toto je jejich právem.

Dnes z nás titíž Němci dělají své vrahy a staví se do role nevinných obětí. Něco takového na světě dokážou snad jen Němci: vraždy cizích jsou jejich právem, spravedlivá odplata nebetyčným zločinem.

Čechy Němci nenáviděli hned po Židech nejvíc, jak dokazuje osobní vzpomínka J. Beneše, str. 187.

Vězni byli záměrně trápeni nejen hladem, ale i žízní. Když se J. Beneš napil vody, spatřil jej esesák. Co následovalo?

„Ty sviňský pse, ty jsi Čech!“

„Ano, pane Unterscharführer!“

„Já to hned věděl, ty díro do zadnice! Ale teď tě mám a teď tě to nemine, ty řepná hlavo!“

Musil jsem si lehnout přes širokou betonovou rouru. Esesman jediným úderem vyrazil krumpáč z násady a začal mne těžkou bukovou násadou bít. Je trapné o tom vyprávět. Dostal jsem deset ran a vstal jsem s rukama a se rty úplně rozkousanými, jak jsem se snažil, abych nekřičel, a s masem na sedací části těla roztlučeným jako telecí řízek. Nebolelo to na dotek rukou. Bylo to úplně necitelné. Ale měl jsem dojem, že sahám na krví napitou houbu. Večer jsem zmodral a zčernal a tři týdny jsem spal na břiše. Kamarád Valášek ukradl někde ručník a dával mi dvakrát i třikrát za noc studené obklady. Nesedl jsem si déle než měsíc a i potom sedal jsem si velmi opatrně.

To nebyla nějaká mimořádná událost, ale denní, všední život vězňů. J. Beneš měl dokonce štěstí. Ve většině takových případů byl vězeň doslova umlácen k smrti.

Představa a tvrzení, že němečtí antifašisté, také vězni, drželi s vězni cizinci, je naprosto nesprávná a záměrná lež. Všichni Němci – esemani, civilní zaměstnanci i němečtí vězni drželi spolu proti všem cizincům.

Tato německá solidarita se projevovala i tím nejodpornějším způsobem. Všichni Němci bez rozdílu zda esesák nebo vězeň, vykrádali vězňům cizincům společně balíčky s jídlem, které jim doslova zachraňovaly život. Asi 75% balíčků nebylo vůbec doručeno.

Co říká J. Beneš na straně 252?

O těchto krádežích věděli všichni. Věděli o tom všichni dělníci, úředníci a inženýři v továrně, všichni vojáci i poddůstojníci, uvědomovali si, že prozradí-li se to včas, nikdo z německých zajatců v Anglii nebo Americe nedostane už nic z domova ani od Mezinárodního Červeného kříže, ale neučinili proti tomu nic. My sami jsme byli bezmocní.

Otřesné je chování německých vězňů při evakuaci lágru na konci války, které J. Beneš viděl na vlastní oči. Vězňové byli namačkáni na nekrytých železničních vagonech tak že nemohli ani dýchat. Němečtí vězni vyřešili nedostatek místa tak, že v noci uškrtili 16 Francouzů, kteří byli s nimi společně ve vagonu a vyhodili je z vagonu ven.