Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V dějinách myšlení a chování německého státu můžeme pozorovat dva hlavní proudy:

1) Pokud je Německo silné, pak razí zásadu „Německo, Německo nade všecko ve světě“, kterou Němci vtělili i do své hymny. Podle ní jsou Němci nadřazení ostatním národům a proto mají i právo jim vládnout a dokonce je jako méněcenné vyvraždit.

Své právo na nadvládu nad druhými považují za zcela oprávněné a odvozují je od své výjimečnosti, kterou sami sobě připisují. Proto jsou oprávněni je prosazovat všemi prostředky včetně těch zločinných, jako je útočná válka.

Hitler tuto filosofii nadřazenosti nevymyslel, byla mezi Němci rozšířena dlouho před ním. Pouze Němcům slíbil její plné uskutečnění v jeho tisícileté Říši, kde méněcenné národy, pokud nebudou vyvražděny, budou nevolníky Němců. Proto si jej zvolili s nadšením za svého Führera.

2) Když jsou ve válce poraženi, jejich postoj se mění. Snaží se svou porážku popřít nebo svést na jiné – například na Židy. Současně svalují vinu za válku, kterou rozpoutali, na jiné. Zlehčují a zastírají zločiny, kterých se dopustili a šíří demagogii o útisku a nespravedlnosti, které se jim dějí v důsledku války, kterou rozpoutali. Přesně to předváděli po prvé světové válce. Současně jakmile se poněkud vzpamatují, rozpoutají 2. světovou válku. V ní se dopouštějí strašlivých hromadných zločinů proti lidskosti až do jejího samého konce.

Válka je prohraná, ale Němci vraždí dál až do poslední její minuty a v mnoha případech i po uzavření příměří.

Od ledna 1945 organizují Němci skutečné pochody smrti vězňů, na kterých jich zavraždí přes 700 tisíc, aby je spojenecká vojska neosvobodila. Větší zvrhlost si snad ani není možné představit.

Německé obyvatelstvo těmto zuboženým vězňům nejen nepomáhá přežít, ale ochotně včetně německých žen a Hitlerjugend napomáhá v jejich zabíjení. Toto zběsilé vraždění trvá až do posledních hodin války jako například 27. dubna 1945. viz výňatek.

V Lomu u Mostu na místní nádraží zaútočilo několik amerických letounů, přičemž nacisté jeden z nich sestřelili. Jednadvacetiletému pilotovi Johnu Banksovi se podařilo navzdory zranění přistát na padáku na zahradě tamní školky. Letce se zmocnilo místní německé obyvatelstvo a utýralo ho k smrti. Obzvláště kruté byly německé ženy. Jedna z nich, pětatřicetiletá Rohlinde Fieglerová dle svědectví zaznamenaného v roce 1947, uřízla pilotovi uši a penis. 5. května se moci v obci chopil národní výbor, který dokázal zajistit klid jen do 9. května, kdy při výbuchu miny nastražené ve škole zahynuly dvě české děti. Do obce přijela sovětská jednotka a její příslušníci začali zadržené Němce střílet u zdi místního kostela. Konec výňatku. Citace z Lidových novin 17. 6. 2015 z článku P. Zídka: Edice, kterou je třeba dokončit.

Takových případů se staly na konci války stovky. Popisuje je například i edice dokumentů „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945 – 1951“. Také je uvádí kniha Jiřího Padevěta „Krvavé finále“. Jsou mezi nimi i případy, kdy „ubohý, starý Němec“, jinak příslušník Volksturmu, umlátí pažbou pušky mladou, podvyživenou vězenkyni.

Jiný příklad takového zločinu z konce dubna 1945 uvádí článek „Terezín 2015“ v „Národním osvobození“, č. 12, 10. 6. 2015:

V roce 1945 bylo o osudu 48 mužů a tří žen v Malé terezínské pevnosti rozhodnuto až teprve na konci dubna 1945. Frankův plán související s programem ARLZ byl nevybíravý a navíc pro budoucí oběti spojený s nevědomostí svého blížícího se konce. Zprvu si všichni při vyhledávání jmen v kartotéce mysleli, že právě oni budou propuštěni. Seřadili se po skupinách a odcházeli svažujícím se úzkým tunelem na zelený palouk u cihlové zdi. Proti nim nastoupila strážní rota v počtu 60 mužů. Mířili na srdce a mířili dobře. Za dvě hodiny byl konec. 51 těl bylo spáleno v krematoriu staré cihelny v Litoměřicích. Každý z popravených měl své jméno.

První popravený a zároveň nejmladší byl 18letý praktikant, absolvent gymnázia z Prahy, Jirka Balabán, zatčený teprve 8. března 1945, který byl zapojený do odboje již od roku 1939. Také mnozí další popravení byli nedávnými absolventy gymnázií. Konec výňatku.

Téměř 3000 padlých a zavražděných hrdinů pražského povstání v květnu 1945 je dalším obrovským německým zločinem. Válka je prohraná, ale Němci místo pokojného předání moci Čechům začnou vraždit hlasatele Českého rozhlasu jen proto, že 5. května 1945 začnou hlásit pouze česky. To byla ta jiskra, která spustila pražské povstání a na kterou doplatili nakonec i sami Němci. Kdyby pokojně předali moc, nemuselo k následujícím hrůzám vůbec dojít. Mezi zavražděnými bylo i mnoho českých žen a malých dětí. I německé děti, němečtí výrostci řádili. Ve škole na Pražačce, jak hlásilo povstalecké rádio, vypichovali oči zajatým českým bojovníkům.

Mezi německými muži a ženami nebylo za války rozdílů. Jejich ženy jim v jejich vraždění nejen nebránily, ale ještě je podporovaly. Umučení sestřelených spojeneckých letců německými ženami bylo běžné. Nebylo vůbec ničím mimořádným. Ke konci války sám velitel Wehrmachtu generál Keitel dokonce vydal rozkaz zajatce nebrat, ale popravovat.

Právě na postoji Němců k bombardování měst je zřejmý způsob jejich myšlení. Dokud města jako Varšava, Rotterdam, Londýn a další anglická města měnili v rozvaliny, tak němečtí letci byli hrdiny, kteří byli celé dny oslavováni. Byl jsem tohoto jásání svědkem. V rozhlase stále zněla píseň „letíme na Anglii“, všude visely plakáty s troskami anglických měst, která Němci zničili. Němci se tím zcela bez ostychu chlubili.

Když se situace otočila a německá města dostávala to, co Němci před tím dělali spojencům, najednou šlo o zločiny a zločince a zajatí spojenečtí letci byli hromadně lynčováni.

To je přesně německý způsob myšlení: oni mohou vše, protože jsou ti vyvolení. Když totéž dělají druzí a až když s tím Němci začnou prví, jde o zločin.

Jiří Beneš, vězeň koncentračního tábora, ve své knize „V německém zajetí“ líčí, jak se mladé Němky, zaměstnankyně správy tábora, doslova praly, aby získaly co nejlepší místo na popravách vězňů. Těm esesáci nejprve nacpali do úst dřevěný špalek a upevnili jej drátem kolem hlavy, aby nemohli křičet. Pak hodili vězňům na krk smyčku provazu a druhý konec přivázali k rameni jeřábu. Jak se rameno jeřábu zvedalo, tak se oběti visící na provaze začaly dusit a pomalu a dlouho umíraly, protože nedošlo ke zlomení vazu. O tuto podívanou se opravdu mladé Němky praly jako o své vrcholné potěšení.

Stejně tak se chodily na popravy českých vlastenců dívat brněnské Němky do Kounicových kolejí a dokonce rády platily za toto potěšení vstupné 3 marky.

Z brněnských Němců mužů či žen se proti těmto zločinům nikdo nejen nepostavil, ale všichni je schvalovali a ochotně se například stěhovali do plně zařízených bytů po Češích, odvlečených do koncentračních táborů nebo dokonce popravených. Existuje i mnoho dokladů, kde se Němci domáhají majetku, který zůstal po uvězněných a popravených. Brněnští Němci, jako drtivá většina všech Němců, zůstali věrni Hitlerovi až do poslední minuty. Neudělali naprosto nic, aby se alespoň trochu Hitlerovi vzepřeli a co by se dalo vykládat jako projev nějaké vstřícnosti vůči Čechům. Naopak mnoho z nich se plně podílelo na likvidační správě Protektorátu, jejímž konečným cílem bylo naše vyvraždění. Účast Němců v popravčích četách byla dobrovolná. Nikdo je k účasti na popravách nenutil. Není však znám jediný případ, kdy by ji odmítli. To o myšlení Němců plně vypovídá. jejich přesvědčení bylo, že dělají dobrou práci.

Brněnští Němci jako všichni naši Němci byli našimi úhlavními nepřáteli, pomohli uskutečnit Mnichov a následné obsazení Československa Wehrmachtem. Pak bojovali se zbraní v ruce proti našim vojákům a také je zabíjeli. Sloužili i v gestapu, pro které svou znalostí češtiny patřili k ceněným spolupracovníkům. Jako všichni naši Němci i oni se dopustili zrady Československa.

Ti, kteří byli odsunuti, dodnes štvou proti nám a neuznali své provinění. A těmto lidem, zločincům a velezrádcům, včetně vrahům spojeneckých letců se brněnští radní omlouvají. Názorný důkaz způsobu německého myšlení, které jsem odhalil.

Není proto divu, že tehdejší Brňané nechtěli s takovými lidmi žít a poslali je do Reichu, po kterém tolik toužili a pro který zradili demokratické Československo.

To nebyli nevinní lidé, ženy nebo děti, ale zavilí nepřátelé všeho českého, kteří věrně sloužili Hitlerovi až do poslední chvíle. Neučinili naprosto nic, co by je opravňovalo, aby zůstali občany Československa.

Jejich pochod nebyl zdaleka srovnatelný s pochody smrti, které oni podporovali. Byli dobře živení po celou válku. Nešli ani o hladu, ani ve sněhu a mrazu. Nejeli v zimě na otevřených dobytčích vagonech a neumírali vysílením a ranami gestapáků. Vzdálenost, kterou urazili, nebyla ničím výjimečným.

Dnes ve shodě s taktikou, kterou používají, když jsou poraženi, opět hlasitě křičí, jaká křivda se jim udála. To, co bylo před tím, například ty skutečné pochody smrti a 700 tisíc hladem a zimou zubožených zavražděných, podle nich neexistují. Vykřikují o zločinu, ač se jim dostalo jen malé spravedlivé odplaty za jejich zločiny, kterých se 6 let nepřetržitě dopouštěli a za poslušnost Hitlerovi. Z Čechů a ostatních – Židů, Poláků, Rusů a dalších dělají zločince, aby mohli tvrdit: „Jste jako my“.

To je jen další nacistická lež přesně v duchu těch goebbelsovských. Nerozlišují příčiny a následky, oběti a viníky, neomaleně vyžadují zvláštní přístup k sobě z postoje vyvolených. A opět se jim jako po prvé světové válce daří mnohé nemyslící lidi oklamat.

S podporou pseudohumanistů, kteří vždy více podporují zločince než jejich oběti a masivní mediální kampaní, docilují svého. Jejich osvědčená taktika 100x opakovaná lež, která se stává pravdou, stále zabírá. Potomci zavražděných se omlouvají jejich vrahům. Co by asi těmto lidem řeklo těch 360 tisíc Němci zavražděných Čechů? Pokládali své životy právě za toto?

Položme si otázku: jakým právem se brněnští radní Němcům omlouvají? Kdo je k tomu oprávnil? Mluví za popravené české vlastence v brněnských Kounicových kolejích? Mluví za oněch 360 tisíc zavražděných Čechů Němci za války? Mluví za statisíce nasazených Čechů na otrockou práci v Reichu? Kdo je oprávnil zpochybňovat stále platné zákony České republiky, které spontánní odvetu nepovažují za trestní čin, ale vycházejí z pochopení jejich příčin, což bylo německé 6 let trvající vraždění Čechů. Je všeobecně známé, že i spojenečtí vojáci, kteří osvobozovali koncentrační tábory, při pohledu na obrovské haldy mrtvých vězňů začali jejich strážce rovnou zabíjet. Existují i fotografie, jak tyto Němce bez soudu střílejí. Není to podle práva, ale kdo se odváží tvrdit, že taková odveta není spravedlivá?

Mluví představitelé Brna za národ, který dlouhých šest let Němci udržovali v podvýživě, v životě plného neustálého strachu o holý život? Šest let, kdy jsme věděli, že kdyby Němci vyhráli, všechny by nás povraždili?

Prožil některý z dnešních brněnských omlouvačů něco z toho? Mluví jménem všech těch, kteří šest let byli podrobeni tomuto neslýchanému násilí, které bylo pácháno v přesvědčení o naší rasové méněcennosti a ve víře v dobrodiní, které tím světu Němci naším vražděním prokazují?

Jak může někdo mluvit jménem těch, kteří takto pod Němci trpěli, 70 let po válce, když nic z toho sám nepoznal a nezažil? Vědí vůbec dnešní radní, že tehdejší pováleční představitelé státní správy v Brně museli pomocí kulometů namířených na vlastní občany chránit Němce před okamžitou odvetou 6 let Němci terorizovaných brněnských občanů? Jaký je rozdíl mezi těmito dnešními omlouvači Němců a některými zrádci, kteří za Protektorátu psali, jak dobře se Čechům pod vládou Němců daří? Jsou koupeni, jako se dali koupit tito zrádci nebo jsou pouze tragicky nevědomí, jako ti, co dlouho věřili Hitlerovi jeho mírové a dobré úmysly a tak mu umožnili jeho počáteční výhry ve válce?

Jedno je zřejmé: nikdo nemá právo se omlouvat vrahům, pokud není sám jejich oběť a vlastně jim tím odpouštět jejich viny. To mají výhradně jejich oběti. A to brněnští radní, kteří nemají nejmenší zdání, čím život pod Němci byl, nejsou.

Komu se tito radní omlouvají, je dobře známé. Sudeťákům, kteří se organizovaně domáhají návratu do státu, který zradili a přidali se na stranu jeho nepřátel. Lidem, kteří se domáhají navrácení svého majetku a trvají na platnosti Mnichovské dohody. Svým způsobem jim svou omluvou dávají za pravdu a podporují tím jejich nároky.