Jiří Vacek - duchovní učitel

Pavel Zemánek

Vážený pane Vacku,

rád bych Vám poděkoval za Vaši neocenitelnou pomoc na semináři na Morávce. Těžko si jako "věčný začátečník" na poli stezky mohu uvědomit, co že se tam na jemnějších úrovních odehrává. Jen intuitivně cítím, že je to obrovská milost, kterou ani nevím, jak jsem si zasloužil. Patrně je dosti na dluh, takže doufám, že snad budu ho schopen Bohu splácet svým správným a trvalým úsilím.

V úctě,

Pavel Zemánek

P.S. dovolil jsem si níže shrnout pár postřehů ze své letošní dovolené, kterou jsem strávil v Albánii, ještě nedávno děsivé komunistické diktatuře.

Komunismus - zlo z principu

Jsou lidé, kteří si říkají, proč Jiří Vacek opakovaně kritizuje komunismus a komunisty. Ne že by se komunisté kritizovat neměli, to ne, ale proč to dělá zrovna on, takový duchovní člověk? Není to snad věc, ke které by měl něco říci maximálně jednou či dvakrát a pak se od toho "vznešeně distancovat"? Přiznám se, že i já jsem měl zpočátku podobný pocit a to také proto, "že je přece všem jasné", co že byli komunisté zač.

Plné pochopení přišlo na mé letošní "světské" dovolené v Albánii. Albánie byla v letech 1945 - 1990 nejtvrdší komunistickou diktaturou v Evropě. V této době tam bylo např. zakázané aby jednotlivec vlastnil auto (nebyla auta ani benzín a auta byla tak pouze pro organizace). Bylo dokonce zakázané vlastnit jiné zboží než oficiálně prodávané v obchodech, což znamenalo, že v zemi nebylo de facto nic. Byly i bizardní zákazy trestané vězením jako třeba zákaz lovu pstruhů, protože místní diktátor Hodža je miloval. Ze země se prakticky nedalo vycestovat a jen málokterý turista se do ní dostal. Každý třetí člověk byl udavač. Zhruba stejný jako počet udavačů, byl počet bunkrů. Bylo jich okolo 800 tisíc. Co se týče duchovna, země se oficiálně prohlásila první ateistickou zemí na světě - chrámy a kláštery se zavřely a buď srovnaly se zemí nebo se z nich staly muzea či skladiště, na venkově pak kravíny a prasečáky. Ikony se spálily v duchu pálení knih nacisty a kněží skončili v lágrech ne nepodobných ruským gulagům. Kdo se přesto odvážil věřit v Boha, skončil v nich také. Kněží, kteří sloužili tajně mše, byli popraveni.

Na rozdíl od Čechů, nostalgicky se vyžívajících ve "starých dobrých časech" a lá Pelíšky, kdy "všechno bylo levnější", "život byl poklidnější", "bylo více jistot" atd., se Albánci zachovali rozumně - po převratu komunismus postavili na roveň nacismu. Je tam trestný. Ze země zmizely všechny komunistické nápisy, bourají se komunistické památníky a komunistická strana je zakázána. Není se co divit, divit bychom se měli tomu, co se děje nebo spíš neděje u nás.

Vypořádání se s minulostí je to, co všeobecně neumíme. Už po 2 sv. válce spousta konfidentů gestapa přešla plynule do StB a kdo byl potrestán za zločiny komunismu? Po 20(!) letech byl pravomocně odsouzen pouze jeden člověk - soudkyně Polednová, která mj. soudila Miladu Horákovou. To přesto, že počet justičních vražd, vražd vykonaných StB, umučení a smrtelných "nehod" v lágrech, zastřelení při útěku na západ a dalších obětí je u nás v letech 1948-89 odhadován až na několik tisíc. Hyeny jako třeba soudce Vaš, justiční vrah generála Píky i dalších hrdinů odboje, v poklidu na svobodě užívají důchod, mimochodem i dnes mnohem vyšší než jeho nevinné oběti, které posílal léta do lágrů.

Mohli bychom říci, že je to o lidech. Stalinistický diktátor Hodža nebyl primitiv, alespoň vzděláním ne - pocházel z učitelské rodiny a studoval v Paříži (mimochodem, Hodžova dcera v době největší bídy v zemi studovala v Paříži také. Za čí peníze asi?...) Přijme-li ale někdo za své teorie marxismu-leninismu a stalinismu, které otevřeně hovoří o tzv. třídním boji, tedy principiální nenávisti jen kvůli příslušnosti k jiné než dělnicko-rolnické třídě, projevující se v praxi genocidou, jde vždy o principiální zlo, jen větší nebo menší.

Naivita lidí, věřící ráj na zemi, je nekonečná. I v případě Albánie se již našla skupina pacifistů z helsinského Human Rights Watch, která kritizovala zákaz komunistické strany v Albánii. Že prý je nedemokratický. Co k tomu dodat? Snad jen, že právě proto je třeba znova a znova si minimálně
připomínat, že zla je na našem od Boha odpadlém světě až dost, a že zdaleka není tak hloupé a naivní jako čerti v pohádkách. A činí-li to taková duchovní autorita jakou je Jiří Vacek, tím lépe. Pro nás pro všechny, ve finále i pro komunisty.