Kolektivní vina
Jiří Vacek
Války nevedou jednotlivci, ale celé státy a národy. Pokud je mírumilovný a demokratický stát napaden, všichni občané státu útočníka se stávají nepřátelé napadených. V takové válce neexistují na straně útočníka vinní a nevinní nebo slušní a zločinci nebo dokonce přátelé. Útočná válka, zejména pokud je vedena tak zločinným způsobem, jakým ji vedlo nacistické Německo, je kolektivním zločinem německého státu a proto i všech občanů Německa.
Občané státu, který je agresorem, nejsou nikdy nevinní, ale vždy jsou spoluviníky této agrese a vždy se na ní podílejí tím či oním způsobem. Například již tím, že proti takové válce neprotestují. Nečinnost a mlčení není v tomto případě naprosto nevinnost. To platí mnohem víc, pokud je cílem útočníka genocida napadeného národa. V tomto případě upírat oběti využití všech prostředků, aby odvrátila své vyhubení, není nic jiného než napomáhání agresorovi k vítězství.
I když je útočník odražen, má v takových případech oběť jeho útoku právo, učinit taková opatření, aby se agrese a důvody, o které se opírá, nemohly v budoucnu opakovat.
Není možné, aby obyvatelé státu útočníka se prohlašovali za nevinné jen proto, že například sami nepoužívali zbraně. Jejich povinností bylo agresi bránit a ani tehdy, když se jim agresi nepodaří odvrátit, tím nejsou zproštěni zodpovědnosti za její provedení prostě proto, že se do ní přímo, se zbraní v ruce nezapojí.
Jejich zodpovědnost za agresi není tak velká, jako u jejich přímých vykonavatelů, ale i tak trvá a není se jí možné zbavit. Nejméně ze všeho poukazem: „Jen jsme poslouchali rozkazy“.
V právním státě je vždy zákonem zakotvena přímá trestní zodpovědnost za nezabránění trestnímu činu i za neposkytnutí pomoci napadenému. Není jediný důvod, proč by toto hledisko nemělo být uplatňováno všeobecně na všechny občany státu útočníka byť i přiměřeně k jejich podílu na agresi i na prospěchu z ní.
V případě občanů nacistického Německa není spor o tom, že se všichni jeho občané těšili značným výhodám ve válce, které jim plynuly z jejich občanství. Němci v okupovaných zemích včetně Protektorátu měli zvláštní výhody v podobě vyšších potravinových přídělů. Mnozí zastávali i dobře placená místa v úřadech Protektorátu. Jejich hlavním posláním bylo co nejvíc uškodit českému národu s cílem jeho naprostého a konečného zničení.
Takových Němců jen u nás bylo tisíce a prospěch na úkor Čechů měli i všichni členové jejich rodin. Například české školství v Protektorátě muselo za velmi výhodných podmínek zaměstnávat desítky německých inspektorů, jejichž jediným posláním bylo co nejvíc zabránit vzdělání Čechů. Dělo se tak například vyhazováním nežádoucích českých žáků zvláště z gymnasií. Mnozí se na školách, které navštívili, chovali tak brutálně, že řada učitelů spáchala pod vlivem jejich řádění sebevraždu.
Obdobně Němci řádili v samosprávě českých měst. Byli nuceně dosazováni jako starostové a i primátor Prahy byl proto Němec. Obdobné platilo i pro české podniky. Dosazení Němci je řídili tak, aby z nich vyždímali co nejvíc peněz pro Říši a co největší válečný prospěch.
Nebyli nevinní ani jejich rodiny. Byli dobře živi z útlaku Čechů a ještě je udávali gestapu, které je posílalo do koncentráků. Celé německé rodiny se stěhovali do plně zařízených bytů po popravených Češích.
Závěr je zřejmý. Kolektivní zodpovědnost i vina skutečně na případě nacistů za války existují, což dokazují jejich hromadně prováděné zločiny proti lidskosti, které byly kolektivně plánovány, organizovány a prováděny.
To plně platí zejména pro popravy českých vlastenců, které neustále probíhaly po celou válku. Žádný Němec nikdy neodmítl účast v popravčí četě, i když tato možnost jim byla vždy dána. Nikomu z nich tyto popravy nevadily ani jejich manželkám a dětem.
Šíření přesvědčení, že kolektivní vina neexistuje, je účelovým tvrzením, které má zabránit stíhání zločinů kolektivů jako byli esesáci, gestapo, nacistická strana, německý generální štáb i celý německý národ, kterých se jako kolektiv šest let války dopouštěli. Kdo má zájem na šíření této nemorálnosti je zřejmé: ti, kteří se těchto zločinů kolektivně dopouštěli i když třeba jen poslouchali rozkazy ve víře, že méněcenné rasy nemají právo žít.
Nacisté argument kolektivní viny zneužili proti Židům, ač nic takového neexistovalo. Proto však ještě neplatí, že kolektivní vina neexistuje. Tam, kde se kolektiv lidí spolčí k plánování, organizování a provádění zločinů a navíc své plány provádí, tato činnost existuje a je proto vinen i zločincem.
Čím jiným než kolektivní vinou NATO odůvodňovalo bombardování civilních obyvatel Srbska v době dělení Jugoslávie? Příkladů takového faktického uznání kolektivní viny v dnešní době nalezneme mnoho. Například nedávná válka proti Iráku. Někomu se zřejmě kolektivní vina někdy hodí, jindy nikoliv.
To, co rozhoduje, je existence nebo neexistence úmyslné organizace s cílem uskutečnění zločinů a jejich provádění. Počínání nacistického státu uvedené hledisko kolektivní viny plně a dlouhodobě splňuje. Aby bylo zavražděno tolik desítek milionů lidí, k tomu zdaleka jednotlivci nemohli stačit. Takový úkol zvládla jen dobře organizovaná, zločinecká organizace, jako byl nacistický stát a jeho příkazů poslušní občané.
Nebo snad chce někdo tvrdit, že lidé jezdili vlaky do koncentračních táborů a na nucené práce do Reichu dobrovolně a neorganizovaně? Zlý výmysl o kolektivní nevině za hromadné vraždy a zločiny proti lidskosti ovládá řadu let naši veřejnost. Na základě jeho přijetí se neodsuzují zločiny Němců ani komunistů. Plně se v tomto směru osvědčuje, protože tyto zločiny nemohli z ryze technického hlediska páchat jednotlivci, ale výhradně organizované kolektivy, ať již nacistů nebo komunistů. Jakmile se soudy začnou řídit hlediskem kolektivní neviny, nelze zločiny nikomu osobně připsat prostě proto, že jsou vždy dílem zločinných kolektivů. Také není technicky možné postavit před řádný soud například 8 milionů členů zločinecké organizace jako byla nacistická strana.
Proto mě potěšilo, že redaktor Lidových novin Petr Zídek si dovolil princip kolektivní neviny zpochybnit v článku „Obrana kolektivní viny“. Článek vyšel někdy v květnu 2015.