Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Pavel Fábry

Kdo jsou ti komunisté, oni mužové vznešených ideálů, jak nám je pan Pařík a společně s celou dnešní komunistickou stranou představuje? Má pro ně jen obdiv. Nestraníky, kteří byli obětí jejich útlaku, jsou pro něho jen zbabělci.

Slovenský deník SME ze 7. septembra 2007 o tom přináší svědectví někoho, kdo dobrotu komunistů poznal na vlastní kůži. Z článku „Zážitky z dusných 50-tych rokov“, autor Mgr. Pavel Fábry, vybírám.

O dusne doby svedčia rôzne epizódy. Keď sme sa hrali na partizánov a Nemcov, mne sa rola partizána neušla. Malé dušičky to udali a matku hneď volali do služobne ŠtB. Vrátila sa vyplakaná, vraj ryba smrdí od hlavy.

Zatknutie otca

3. maja 1950 otca zatkli a prievezli do vyšetrovacie vazby v Nitre.

Dodnes vždy s pohnutím čítám svoj zápisníček, ktorý má nútili písať cez prázdniny rodičia, aby som nevyšiel z cviku v písaní a matematike. Toto je zápis deväťapolročného chlapca z 29. júla 1950: „Dnes má mamička meniny. Ďurko sedí na nočníku. Vonku je teplo. Mamička išla do Nitri za oteckom…“ („Nitri“ som napísal s mäkkým i). Nitra v denníku znamená, že matka išla do väznice odovzdať otcovi bielizeň a najmä topánky. Každý mesiac musel mať nové, lebo v samotke chodil dokola a vždy topánky zodral. V samotke zotrval dva a pol roka. Toľko trvala vyšetrovacia väzba. Až potom bol s ním takzvaný súd, ktorý otca za „zločin prípravy úkladov o republiku a zločin sabotáže“ odsúdil na päť rokov (vraj mal obrovské šťastie!). Po zinscenovanom súde sa otec „sťahoval“ do Jáchymova. Takto sa začali rôzne príbehy desaťročného chlapca tých čias.

Mesiac po začiatku školského roka mi oznámili, že do školy nemám chodiť, lebo si to kvôli otcovi nezaslúžim. (V lavici som sedával s Pepíkom Trojanom, synom popraveného Jozefa Trojana). Dňa 26. novembra 1950 matka z národného podniku Obuva v Partizánskom (č.j. 1401 Ró/Šv.) dostala oznámenie, že sa z bytu musíme vysťahovať bezpodmienečne do 5. decembra a že nám zaistili byt výmerom v Gajdli.

Vtedy, 5. decembra, nás v nešťastí zasiahlo šťastie: Nútene sme sa sťahovali do Gajdla, horskej opustenej samoty po vysťahovaných Nemcoch, kdesi nad Prievidzou. Na korbe nákladného auta sme sa tiesnili, okrem šoféra, s matkou, šestročnou sestou a dvojročným bratrom.

Neviem jako, ale šofér, dobrá duša, sa dal prehovoriť a namiesto Gajdla nás odviezol do Modrého Kameňa, kde žili starí rodičia. Utkvelo mi v pamäti, že na rýchlo zložený nábytok na dvore padal mokrý decembrový sneh. Dobrý člověk, šofér, riskoval veľa a verím, že z toho nemal neskôr nepríjemnosti. Škoda, že jeho meno je neznáme. Vďaka. Potom nás už nechali bývať v Modrom Kameni.

Mnohí od nás bočili, ale veľa ľudí nám tiež pomáhalo, najmä rodina. Starká dostávala dôchodok 300 korún, matka dlho nesmela byť zamestnaná. Keď sa to nakoniec podarilo, dochádzala 15 kilometrov autobusom po prašných cestách a za prepisovanie zarábala 412 Kč (už v novej méně). Môj prvý zimný kabát bol z prešitej deky. Jediné zimné nohavice, čo som mal, boli prešité pumpky. Živili nás najmä prívarky a výslužky zo zabíjačiek. Postupne sa to zlepšovalo.

Môj prvý „odboj“

S kamarátom Ivanom sme vymysleli tajnú operáciu, ktorá sa zmenila na nebezpečnú hru. Jeho otec, úradník, mal kdesi na povale vyhodené písmenkové pečiatky. Písmenká sme poskladali do hesiel: „Smrť komunizmu! Zabite komunistov! Povstaňte za slobodu!“ Napečiatkovali sme ich na papire a tie sme potom na bicykli roznášali po celom okrese.

Dobre, že som taký leták prilepil aj na našu bránu. Nastalo plošné vyšetrovanie v obciách, z Banskej Bystrice prišli vyšetrovatelia aj k nám do školy. Ivan bol mimo podozrenia, ja – smradľavá ryba – som bol prvý na rade. Hneď som sa priznal k tomu, že taký papier bol aj na našej bráne. Pre nás to utíchlo, asi usúdili, že osmaci na také dačo ešte nedorástli. (konec výňatku)

Tak to jsou ti dobří komunisté. Zamysleme se dobře: toto vše by nás ve větší či menší míře opět čekalo, kdyby získali opět podíl na moci.

To je jen jeden z mnoha statisíců zločinného počínání, kterého se komunisté dopustili. Sám jsem zakoušel podobný osud. Přesto nás pan (nebo srdcem soudruh?) Pařík stále přesvědčuje: komunismus je vznešená idea, členství v komunistické straně není v rozporu s duchovní stezkou. Vacek a další tisíce nestraníků jsou zbabělci, protože se nechtěli nechat zavřít, z čehož vyplývá, že ti komunisté, kteří je pronásledovali a hrozili jim vězněním, byli hrdinové. A F. Drtikol, straník z přesvědčení až do své smrti, který byl jako člen vládnoucí strany za všechna tato bezpráví a zločiny spolu zodpovědný a k tomu všemu mlčel včetně vraždy M. Horákové, byl také hrdina a navíc, jak pan Pařík sám jasně říká „měl vysokou duchovní úroveň“, vyšší než StB a komunisty pronásledovaný Vacek a další.

K tomu všemu pan Pařík dodává, že vůbec nepodporuje ani nebrání komunisty… Asi nás má za hlupáky, kteří věří všemu, co řekne. Možná, že v některých případech, tomu tak opravdu je. Podpora, které se mu ojediněle dostává, o tom svědčí. Co asi například do řad věrných panu Paříkovi přitahuje takového spravedlivého Dana Moravce? Obdiv ke vznešeným ideálům komunismu? Nějak jsem si nevšiml, že by tomuto svému příteli v tomto směru nějak oponoval. Inu, to jsou věci. Co všechno dokáže lidi spojovat.

Zločiny komunistů jsou hrozné. Co je ještě hroznější, je že nastolili – a zcela cílevědomě a násilím, řád totalitní, komunistické moci. Jejich výmluva: my jsme ty zločiny nepáchali, je nezodpovědná a nemravná. Každý člen komunistické strany, ať se na těchto nepravostech a zločinech přímo podílel, nebo ne, je za ně zodpovědný tím, že jako člen strany vybudoval a po dosažení moci podporoval řád, ve kterém bylo možné tyto zločiny a nepravosti volně a beztrestně páchat. Gottwald a s ním mnozí straníci sice nevěšeli na smrt nevinně odsouzené, ale vytvořili takové podmínky, aby něco takového bylo možné. V tom je jejich velká a nepopiratelná vina, kterou z nich nesejmou ani ty nejušlechtilejší pohnutky, pokud vůbec nějaké měli. Osobně o tom velmi pochybuji. Všichni komunisté po celou dobu své vlády ochotně využívali svá privilegia a možnosti, které jím příslušnost k uzákoněné vedoucí síle ve státě poskytovaly. Tak se ušlechtilost neprojevuje: mít nárok automaticky ze členství na vyšší plat, vedoucí postavení, přidělení bytu, přijetí své i dětí na výběrové školy, devizový příslib a mnoho dalších. Tomu se říká uzákoněná korupce a nikoliv ušlechtilost. Za zaplacené stranické příspěvky byl samozřejmý nárok na z toho plynoucí zisky materiální i finanční. Nemravnost takového systému, jehož ochranu jeho tvůrci si pojistili zákony, které si sami odhlasovali, je úděsná. Nestraníci tím byli jak právně, ale hlavně skutečně zařazeni do skupiny druhořadých občanů s právy velmi omezenými až nulovými. Jediným zákonem i jeho vykonavatelem byla strana, její aparát na všech úrovních a její členové. Poslední měli své výhody, tak je plně využívali a mlčeli. Neměli důvod si ztěžovat. Jim se nic nedělo včetně duchovního mistra F. Drtikola.

Tvrdit, že šlo jen o výstřelky, je nehorázná lež, která má zastřít promyšlený systém útlaku a totalitní moci a zbavit straníky zodpovědnosti za to, do jaké mravní i hmotné bídy celý národ zavedli a za zločiny, které spáchali. K tomu patří i komunisty a jejich příznivci tak oblíbené dělání z obětí viníky. Za násilím vynucené chování utlačovaných nesou plnou zodpovědnost utlačovatelé. Ti mají být souzeni a nikoliv utlačováni. Dělat viníky z obětí, je nemravné a zastírá jen skutečnou vinu těch, co měli v rukách plnou moc.

Nikdo nemá povinnost nechat se vyhodit z práce, jít do vězení nebo se nechat dokonce utlačovateli zabít jen proto, aby udělal gesto vzdoru, které nic nezmění, ale přinese jen neštěstí všem. Za hranice skutečné spolupráce, je-li možnost se jí vyhnout, se samozřejmě jít nemá. Účast v májovém průvodu nebo ve volbách, které volbami nejsou, takovou spoluprácí rozhodně nejsou. Do práce se také chodit musí. Co se nemusí, je vstoupit do strany, abych byl vedoucím, odborně rostl, to jsou jen výmluvy, které zastírají vlastní prodejnost.