Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Lidové noviny, sobota 12. září

Biskup Malý vidí celou záležitost naprosto jasně: je naší povinností přijmout muslimské uprchlíky v neomezeném počtu a otázky si neklade a jiný pohled nepřipouští. Kdo je v nouzi, má bezpodmínečný nárok na pomoc. Je tomu tak však opravdu?

Na světě je mnoho velkých a bohatých států, kde je islám státním náboženstvím – Pákistán, Irán, Saudská Arábie a další a přece tam uprchlíci neproudí a ani zřejmě jim ve větší míře tyto státy nepomáhají. Proč? Jak je to možné? My máme povinnost jim pomáhat, oni ne?

A před čím uprchlíci utíkají? Před stoupenci islámu, kteří patří k jiné skupině než oni, ale neváhají zabíjet stejně, jako se kdysi navzájem zabíjeli katolíci a protestanté. Jsou ti, co k nám utíkají, lepší než ti, co je pronásledují nebo jsou pouze slabší v tomto náboženském střetu a proto prohrávají a utíkají před vítězi? Kdyby získali převahu nad těmi druhými, chovali by se lépe?

Malý zlehčuje obavy z náboženského přesvědčení uprchlíků a dokonce tvrdí, že musíme riskovat. Co máme riskovat? Masakry, které provedli muslimové v New Yorku, Madridu, v Londýně a dalších státech Evropy? Chápu, že Malý nemá rodinu, o kterou by se mohl bát, ale není obava o životy našich dětí a partnerů oprávněná? Kdo nám dal právo je a nás všechny tomuto víc než skutečnému ohrožení vystavovat?

Malý tvrdí, že jsme dostatečně bohatí, abychom mohli bez újmy pomáhat. Jak je pak možné, že máme několik tisíc bezdomovců a také musíme sbírat na školní děti, které opět v počtu mnoha tisíc neobědvají, protože jejich rodiče nemají peníze, aby jim obědy zaplatili? Neexistuje u nás sociální bytová politika ani sociální byty. Statistiky uvádějí hrůzostrašná procenta lidí, kteří žijí na samém okraji hranic chudoby nebo dokonce pod ní. A to hlavní: stát je tak strašlivě zadlužen právě proto, aby alespoň poněkud zmírnil dopady chudoby na své občany a my máme podle pana Malého, kde brát.

Napadlo vůbec někoho z příznivců imigrantů, jak se asi cítí hladový a promrzlý bezdomovec, který přespává pod mostem nebo v lesní boudě, když vidí dobře vybavené ubytování s příslušenstvím, teplem a stravou, které se dostává imigrantům a ještě zadarmo? A navíc, když ještě protestují, jak málo se o ně staráme!

Je však jedna organizace, které je biskup Malý představeným, která je opravdu obrovsky bohatá, protože na státu, což jsme my všichni, za této jeho ubohé situace vymohla pro sebe obrovské miliardy jak v penězích, tak v nemovitostech. Když nás tolik nutí pomáhat, tak ať jde příkladem a věnuje své bohatství těmto uprchlíkům. Naplní tak Ježíšův ideál chudé církve.

Pan Malý se také zaštiťuje Ježíšem. Nebyl to však Ježíš, který řekl mladíkovi, který chtěl nejprve pohřbít svého otce: „Ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ty pojď a následuj mne!“ Mladík nechtěl, jak je patrné, pouze uspořádat otcův pohřeb, jak podání vyznívá, ale chtěl se o otce postarat až do jeho smrti a pak teprve následovat Ježíše. Ten zřejmě neviděl pomoc druhým jako naprostou přednost.

Právě naopak, Ježíš vždy dává velmi důrazně přednost následování jeho učení nejen před charitou, ale i před vlastní rodinou. Islám je náboženství, jehož drtivá většina příslušníků se považuje za jediné vyvolené od Boha a všichni ostatní jsou pro ně jen nevěřící, kteří jsou od Boha vyloučeni.

„Není Boha, kromě Boha a Mohamed je jeho prorokem“, vyjadřuje tuto víru naprosto jasně. Bůh je jen jejich a nikoho jiného. Šířit tuto pravdu je povinností každého muslima a to je možné dokonce činit i násilím. Není jediného důvodu si myslet, že muslimští imigranti se nebudou v Evropě právě takto chovat. Mnohé zkušenosti v zemích, kde již žijí, tuto pravdu potvrzují. Přijetí těchto imigrantů je nejen přijetím nepřátel křesťanství, ale i nepřátel zásad lidských práv, jak je chápeme a ke kterým jsme se tak pracně probojovali.

Ano, Ježíš nás učí, že máme pomáhat i našim nepřátelům i lásce k nim, ale jen nerozumný člověk si toto nabádání může vykládat tak, že jim máme pomáhat, aby nás zničili. Křesťanský biskup tak místo, aby bránil křesťanství před reálným ohrožením, přímo zve jeho nepřátele, aby své nepřátelství k nám mohli plně uplatnit v Evropě.

Pomáhat nacistům, komunistům nebo radikálním islamistům k moci, aby mohli uskutečňovat své zločinné cíle, rozhodně není správné ani dobré ani křesťanské. Věřit, že se nám za naši pomoc tito lidé odvděčí, je, jak dokazují dějiny, naprosto nesmyslné. Rádi tuto pomoc využijí, jen aby ji zneužili pro své zlé cíle a proti našim právům a zájmům. Přesto se vždy nacházely a stále nacházejí obrovské počty pošetilců, kteří se takto nesmyslně chovají a neustále pomáhají nacistům, komunistům a v naší době i radikálnímu islámu. Pak pracně s nastavením životů celé národy a státy se brání zlu, které sami podpořili na jeho cestě k moci. Tito lidé jsou nepoučitelní.

Malý vyzdvihuje, jak se muslimové dobře chovají ke starým členům rodiny. Vůbec již ale nemluví o umlácení kameny těch, kteří se dopustí nevěry, o usekávání rukou zlodějům a hlav těch, kteří opustí islám nebo jsou nevěřící. Připouští i stavbu mešit s tím, že bychom nedopustili, aby islámští duchovní rozsévali nenávist. Jak tomu však chce zabránit, aby se tak doopravdy nedělo, když navíc sama podstata islámu stojí na přesvědčení o jeho jediné pravdě a pohrdání nevěrci?

Všude v Evropě, kde se o tento multikulturalismus pokusili, shledávají, že skončil neúspěchem. Proč, je zřejmé. Stoupenci islámu po celém světě nechtějí světský stát, ale náboženský stát, kde vládne islám. Pákistán – stát čistých, rozuměj stoupenců islámu, to má i ve svém názvu. I Irán je stát, kde vládnou islámští kněží. Nově se vytvářející Islámský stát, který se buduje s pomocí podřezávání krků nevěřících, hlásá a uskutečňuje také tuto ideu.

O této pravdě islámu, o jeho výjimečnosti je přesvědčen jeho každý stoupenec, ať je tak zvaně hodný nebo zlý. Ti hodní i ti zlí si přejí tuto pravdu prosadit všude, kde žijí. Liší se jen v prostředcích. Kdo mluví o možnosti jejich bezproblémového zařazení do evropské společnosti, zřejmě nemá ani tušení, co islám učí. Je strašlivě nezodpovědný a nebezpečný zejména pro ty, kteří přijdou po nás a zdědí neřešitelné problémy, které zákonitě velký počet uprchlíků vyvolá všude, kde budou s neomluvitelnou důvěřivostí vpuštěni.

Dějiny mluví jasnou řečí. V roce 1945 se Anglie vzdala vlády nad Indií. Indičtí muslimové měli možnost volby a stát se občany světského multikulturního a demokratického státu. Oni však v multikulturním, vícenáboženském a demokratickém státě žít odmítli a za cenu vyvolání bojů, které stály život mnoha milionů lidí, zvolili samostatný stát čistých muslimů. Dodnes proto dochází v Kašmíru ke krvavému zabíjení pro víru.

Obdobný vývoj proběhl v Iránu. Ať byla vláda šáha jakkoliv nesprávná, pod jeho vládou nebyl Irán náboženským státem. Proto radikální muslimové šáha svrhli a nahradili vedení státu vládou islámských duchovních. Od té doby má celý demokratický svět s Iránem potíže, protože se snaží vyrobit atomovou bombu. V rukou fanatiků, kteří věří, že když padnou v boji proti nevěřícím, se dostanou rovnou do nebe, je taková zbraň pro celý svět hrozným nebezpečím. Na zločinech radikálních stoupenců islámu je vidět, že by ani chvíli neváhali s jejím využitím.

Dnešní boj o zřízení Islámského státu na Středním východě je projevem této snahy muslimů o čistě náboženský stát. Uskutečňují jej za cenu obrovského vraždění a ničení. Ve světle těchto skutečností je naprosto neuvěřitelné doufat v integraci muslimských uprchlíků do evropské společnosti. Pro ně by to znamenalo vzdát se podstatné části jejich náboženství, což nechtějí. Je pro pseudohumanisty typické, že nikdo se ani těchto uprchlíků neptá, zda vůbec se chtějí integrovat a přijmout evropský způsob myšlení a demokracii vůbec. Jak je to možné, že na tak zásadní věc se nikdo neptá, ani ji neřeší? Myslí si snad někdo, že předpoklad, že se chtějí integrovat, je naprosto samozřejmý? Vždyť se již v přítomnosti soudí o zahalování a podobných záležitostech v evropských zemích, kde sídlí.

Oni se chtějí mít u nás dobře, podílet se na naší prosperitě, žít v bezpečí, ale o integraci nemají nejmenší zájem. I zkušenosti dnešních evropských států s muslimskou menšinou tuto pravdu potvrzují. Navíc pod strachem z označení za „politicky nekorektní“ nebo za rasistu, je veškerá kritika výstřelků jejich chování ihned potlačena. Situace někde jde až tak daleko, že se policie obává dokonce stíhat i jejich trestnou činnost, aby nedostala nálepku rasistů.

Katolický biskup volá po přijetí muslimských uprchlíků, z nichž mnozí mají pro nás naprosto nepřijatelné názory například na postavení žen ve společnosti, ale současně neopomene zaútočit na „neblahé“ jevy v naší společnosti, jako jsou „astrologie a esoterika“. Pod poslední zřejmě zahrnuje i jógu, kterou uznává nebo dokonce praktikuje miliarda Indů, kteří jsou známí svou snášenlivostí a dobrým začleněním do evropské společnosti, kdekoliv žijí. Není to podivné?

Zřejmě souhlasí s tím, co hlásá církev: „Jóga je blud a škodí duši“. Patrně si myslí, že astrologie a jóga jsou pro Evropu větším nebezpečím než tak z našeho pohledu nepřijatelné názory, které jsou součástí islámské společnosti.

Jak dokazují nezvratná fakta, muslimové netouží žít v multikulturní občanské společnosti, ale ve státě, kde by jejich náboženství bylo státním a jediným uznávaným náboženstvím. Nevidím jediný důvod, proč bychom jim tento jejich ideál měli pomáhat v Evropě uskutečňovat. To by byl skutečný návrat do středověku, který již máme i když nikoliv všude a úplně, za sebou.

Velké křesťanské státy jako USA nebo Austrálie nejen imigranty nepřijímají, ač k tomu mají neskonale větší prostředky, ale z obav o svou bezpečnost pečlivě prověřují dokonce každého turistu, který chce přijet. A my máme bez možnosti jakéhokoliv výběru přijmout tisíce uprchlíků bez jakéhokoliv prověření a možnosti výběru a ještě se nám předepisují jejich závazné kvóty. Dokonce jsme i kritizováni za pomoc, kterou již uprchlíkům poskytujeme, jakoby měli právo na stejnou životní úroveň, jako je naše nebo dokonce daleko vyšší, než mají naši bezdomovci nebo chudé rodiny s dětmi.

Je to jak za německé nebo sovětské okupace, kdy se nás také nikdo neptal, kdo se v našich zemích může usadit a čerpat z toho prospěch pro sebe. Proto jsme do Evropské unie nevstupovali, abychom jednoho hegemona, kterému jsou naše zájmy cizí, nahradili jiným.

To je opět ono známé o nás bez nás, které jsme zažili při jednání v Mnichově i jinde. Naše oprávněné zájmy při tom nikoho nezajímaly a jak se zdá, ani dnes nezajímají. Jakým právem nám někdo určuje, s kým máme žít a kolik imigrantů jsme povinni přijmout a co vše jsme povinni jim dát?

A kdo ponese následky těchto rozhodnutí? Ti, co takto rozhodují nebo my, Češi? Představy o tom, že bychom měli být trestáni za to, že se rozhodujeme jako suverénní stát, jsou již úplnou zlou totalitou, kterou jsme v minulosti tolikrát zažili.

Zřejmě si někdo, jak je v dějinách časté, plete moc s právem nebo dokonce se spravedlností. Diktovat nám z pozice moci, co musíme, není vůbec solidarita, ale obyčejný velmocenský diktát. Je již nejvyšší čas, aby mocní tohoto světa začali tyto tři různé pohledy rozlišovat. Nevstupovali jsme přece do Evropské unie proto, aby naše oprávněné zájmy byly zanedbávány, ale proto, abychom byli lépe chráněni před veškerým nebezpečím. Souhlasit s vlastním ohrožením nejen není solidarita, ale její pravý opak.