K brněnskému pochodu Němců
Jiří Vacek
Každá událost je vždy následkem příčin, které ji vyvolaly. Pokud toto nebereme v úvahu a posuzujeme záležitosti jako samostatné události, docházíme k mylným závěrům.
Pro Němce, kteří s námi žili v protektorátě, jsme byli jen méněcenná opovrženíhodná pakáž a nic víc. Jak jen mohli, také se k nám s tím v souladu chovali.
V tomto směru bylo například postavení Čechů v Brně mnohem horší než v Praze. Prostě proto, že německá menšina v Brně byla mnohem početnější a proto i silnější nežli pražská. Proto si i víc troufali.
Své nadřazené postavení nad Čechy Němci vložili i do vyhlášky, která nařizovala přednostní obsluhu občanů Říše před Čechy v obchodech, restauracích, podnicích a to v jejich vlastní zemi.
Již to o Němcích mluví jasnou řečí. Jestliže jsme se až do nedávna rozčilovali nad rasismem v Jižní Africe, Němci jej zavedli již v Protektorátě. Jejich vláda byla vysloveně rasistická.
Jak vypadalo soužití v Brně Čechů s Němci názorně líčí příběh převzatý z týdeníku Reflex 15. 9. 2011, s. 30. Politik a spisovatel Milan Uhde v něm líčí své osobní zkušenosti s Němci za války: „Jako malý kluk jsem byl za protektorátu svědkem scény, kdy brněnský obchodník Vocilka nevystihl, že žena, jež se domáhá přednostního obsloužení, je Němka, a zdvořile ji požádal, aby posečkala. Během pěti minut se vrátila i s manželem, gestapákem v kožeňáku, který zakřičel: „Moje manželka je říšská Nemec a má prednostni prava byt obslouzena. Ona nepotrebovala nic rikat.“ Pak Vocilka dostal ránu pěstí a zůstal ležet v krvi... Můj otec byl svědkem, že když přijel Hitler, některé Němky líbaly kola od auta, jež ho vezlo.“
Takoví byli ti hodní a nevinní Němci, které Brňáci vyhnali. Neříkejme, že to byl nepřiměřený trest. Tak se za války chovaly ty nevinné, trpící německé oběti. Plně své “gestapáky, esesáky“ a další podporovaly. Neváhaly ani vraždit sestřelené spojenecké letce nebo uprchlíky z koncentráků a z pochodu smrti a jejich děti, vychovaní v Hitlerjugend, jim v tom s radostí pomáhaly.
Nebylo jen toto německé jednání, bylo i tisíce vězněných, zavražděných atd. Seznam by byl velmi dlouhý.
Pro Němce je však tento přístup k nám typický. Opravdu jsme je měli nechat žít s námi jako plnoprávné občany našeho státu?
A co vlastně připomínají ti Češi, kteří každý rok procházejí cestu, kterou tenkrát Němci opouštěli ty „méněcenné, české bestie“?
Opravdu se těmto Čechům stýská po časech, ve kterých si to vše a ještě daleko horší věci mohli Němci dovolit nebo snad dokonce touží, aby se tyto časy vrátily?
Tak to jsou jen některé z příčin, pro které se Brňáci tak rychle zbavili Němců.
Svou roli hrálo i to, že mnoho Němců žilo v bytech po lidech, které udali gestapu, poslali na smrt, ukradli jejich majetek, zabrali jejich byty včetně zařízení a nastěhovali se beze studu do nich.
Vězňové z koncentráků, vojáci ze spojeneckých armád, nuceně vysídlení Češi neměli současně kde bydlet. Z tohoto pohledu zvolené řešení bylo naprosto spravedlivé. Nikoho z Němců ani nenapadlo se Čechů za války zastat, ale naopak, když ne jinak, alespoň své postavení nadřazené rasy rádi využívali.
Jestliže se dnes od Němců ozývají hlasy i od jejich čelních politiků o nevinných, hodných Němcích, jak trpěli pod těmi zlými Čechy, pak skutečně jde jen o staré, oblíbené Hitlerovo tvrzení.
Kdo se chce dozvědět, co ti hodní Němci po válce „méněcenným Čechům“ připravovali, ať si přečte v tomto čísle Reflexu článek „Čechy vymazat“. Dozví se v něm také, jak mocní přední nacisté dlouhá léta po válce zastávali vysoká místa v německé politice i ve veřejném německém životě, dostávali vysoká vyznamenání a tučné penze.
Skutečně povedené vyrovnání s nacismem.